ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.778.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 778/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Vejrovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Prostorná 4, proti žalovanému Bytovému družstvu Křižíkova 19 , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Křižíkova 2628/19, IČ: 61974714, zastoupenému JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 281/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2007, č. j. 42 Co 182/2007-84, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.927,- Kč k rukám JUDr. Petra Schlesingera, advokáta se sídlem v Bratčicích 137, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 37 C 281/2006-48, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 28. května 2006 z nájmu žalobce (dále též jen „výpověď ze dne 28. května 2006“)
k „bytu č. 5 v domě v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2007, č. j. 42 Co 182/2007-84, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce (nájemce předmětného bytu) hradí žalovanému (pronajímateli bytu) z titulu nájemného z bytu a úhrady za služby částku 961,- Kč měsíčně, že z důvodů neplacení nájemného v předepsané výši dal žalovaný žalobci dne 28. května 2006 písemnou výpověď a že uplatněný výpovědní důvod ve výpovědi skutkově vymezil tak, že jde o „neplacení nájemného podstatně převyšující výši trojnásobku měsíčního nájemného podle předpisu z 14. 11. 1999, 29. 10. 2000, 30. 1. 2002, 26. 6. 2002, 25. 4. 2003 a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, kdy dluh za nájemné včetně poplatku z prodlení činí ke dni dání výpovědi 279.767,- Kč a dluh úhrad za služby činí k datu vyhotovení výpovědi včetně úroků z prodlení 83.496,- Kč, t. j. celkem po odpočtu dílčích plateb 288.305,- Kč“. Dále zjistil, že výpověď ze dne 28. května 2006 byla žalobci odeslána téhož dne prostřednictvím pošty do vlastních rukou, že zásilka obsahující výpověď ze dne 28. května 2006 byla žalovanému vrácena jako nevyzvednutá v úložní lhůtě, která skončila dne 13. června 2006, a že žalobce podal žalobu dne 21. září 2006. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud rovněž za prokázáno, že v průběhu roku se žalobce se svou známou S. K. většinou zdržuje na své chalupě v Č., že oba přijíždějí do O. v průměru jednou za tři týdny a pobývají v předmětném bytě, popřípadě v bytě S. K., že pokud se S. K. zdržela v O. déle, přijížděl tam žalobce i častěji, že ani ve sledovaném období na konci května a počátkem června 2006 tomu nebylo jinak a že navíc na počátku května 2006 odmítl žalobce na adrese předmětného bytu převzít zásilku od žalovaného doručovanou poštou. Učinil rovněž skutkové závěry, že s přihlédnutím k uvedenému období (počátek května 2006) a k periodám, v nichž se žalobce vracel do O., mohl v O. opět pobývat v období, kdy mu byla doručována výpověď ze dne 28. května 2006, popřípadě v době, kdy byla uvedená zásilka uložena u pošty, a že na konci května a v první polovině června 2006 se žalobce převážně zdržoval na své chalupě v Č., avšak do předmětného bytu docházel v takové míře a rozsahu, že písemnosti doručované na adresu bytu se dostaly do jeho dispoziční sféry. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že „60-ti denní lhůta se váže jen na určení neplatnosti výpovědních důvodů, pro které lze nájem bytu vypovědět bez přivolení soudu, nikoliv na obecné důvody neplatnosti podle §37 o. z. ( zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ ). Důvody absolutní neplatnosti lze totiž uplatnit kdykoliv a soud je k nim povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Na takovém určení však musí žalobce prokázat naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o.s.ř.)“ – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Dále rovněž dovodil, že výpověď ze dne
28. května 2006 obsahuje „veškeré náležitosti vymíněné ust. §711 odst. 3 o. z. Výpovědní důvod je ve výpovědi dostatečně konkretizován“. Poté uzavřel, že dostala-li se výpověď ze dne 28. května 2006 do dispoziční sféry žalobce nejpozději 13. června 2006, pak žaloba na určení její neplatnosti podaná u soudu až 21. září 2006 byla podána po marném uplynutí šedesátidenní lhůty ve smyslu §711 odst. 5 obč. zák. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítl „absenci konkrétního skutkového vymezení výpovědního důvodu, pro který je výpověď dána“ , v důsledku čehož ji pokládá za nesrozumitelnou a tudíž neplatnou podle §37 odst. 1 obč. zák. Dále – z důvodů obsáhle v dovolání specifikovaných – pokládal výpověď ze dne 28. května 2006 za „právní úkon odporující dobrým mravům, jak má na mysli ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“. Nakonec uvedl, že do jeho dispozice se výpověď ze dne 28. května 2006 dostala až „spolu s průvodním dopisem ze dne 26.7.2006“. V této souvislosti namítl, že každoročně se od dubna do října zdržuje na své chalupě v Č., která je vzdálena od O. 150 km, že S. K. nepověřil přebíráním doporučených a ani jiných listovních zásilek, že „v měsících konec května a červen 2006 se ve svém trvalém bydlišti nezdržoval“ , že „z žádného důkazu nevyplývá, že by písemnosti žalovaného nepřebíral účelově“ , a že výpověď ze dne 28. května 2006 se nemohla dostat „do sféry jeho dispozice přede dnem 26.7.2006“. Uvedl rovněž, že dosavadní judikaturu týkající se doručování výpovědi z nájmu bytu nelze použít při řešení otázky doručování výpovědi z nájmu bytu podle občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že – na rozdíl od dřívější právní úpravy – současná úprava výpovědi z nájmu bytu bez přivolení soudu zakotvila (§711 odst. 3 obč. zák.) přímo „podmínku doručení výpovědi nájemci“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel správnost užitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel mimo jiné brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda podal žalobu v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi (§711 odst. 5 obč. zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (po doplnění dokazování v odvolacím řízení) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a na jejich základě přijaté skutkové závěry rozhodné pro posouzení otázky včasnosti podání žaloby (v šedesátidenní lhůtě podle §711 odst. 5 obč. zák.) jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení zejména o posouzení správnosti právního závěru, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. května 2006 byla podána až po marném uplynutí šedesátidenní lhůty ve smyslu §711 odst. 5 obč. zák. Půjde však rovněž o odpověď na otázku, že „60-ti denní lhůta se váže jen na určení neplatnosti výpovědních důvodů, pro které lze nájem bytu vypovědět bez přivolení soudu, nikoliv na obecné důvody neplatnosti podle §37 o. z.“ , které lze podle názoru odvolacího soudu „uplatnit kdykoliv a soud je k nim povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Na takovém určení však musí žalobce prokázat naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o.s.ř.)“.
Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z dovolacího přezkumu je ovšem vyloučena otázka rozporu výpovědi ze dne 28. května 2006 s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak proto, že s odkazem na citované ustanovení odvolací soud žádné právní závěry neučinil; v dovolacím řízení pak nelze přezkoumávat neexistující právní závěry odvolacího soudu.
Podle §711 odst. 1 obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně. Ve smyslu §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu i tehdy, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Podle §711 odst. 3 obč. zák. písemná výpověď pronajímatele musí být doručena nájemci. V písemné výpovědi pronajímatele musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu. Podle §711 odst. 4 obč. zák. má-li nájemce právo na náhradní byt nebo náhradní ubytování, je povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění odpovídajícího náhradního bytu nebo náhradního ubytování. Podle §711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Podle názoru dovolacího soudu je šedesátidenní lhůta podle §711 odst. 5 obč. zák. hmotněprávní (obsažena v hmotněprávním předpisu) prekluzivní; promlčecí nemůže být mimo jiné i proto, že v tomto případě nejde o právo majetkové, které by podléhalo (s výjimkou práva vlastnického) promlčení (§100 odst. 2 obč. zák.), a dále – z obecného hlediska – i proto, že by to mohlo mít za následek nestabilitu v právních vztazích nájmu bytu.
Na rozdíl od odvolacího soudu však dovolací soud zastává názor, že tato lhůta začne běžet v případě, že nájemci je doručen písemný projev vůle pronajímatele směřující k ukončení nájemního vztahu k bytu výpovědí, a to i tehdy, neobsahuje-li tento projev vůle v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. např. poučení o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi k soudu. Je tomu tak proto, že obdrží-li nájemce písemný projev vůle pronajímatele směřující k ukončení jeho nájmu bytu, je na něm, aby se o svá práva (tedy i pro něj významné právo nájmu bytu, jehož prostřednictvím uspokojuje jednu ze základních lidských potřeb – potřebu bydlení) staral. Nepodá-li proto žalobu podle §711 odst. 5 obč. zák. v tam uvedené prekluzivní lhůtě, je povinen byt – po skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§711 odst. 2 obč. zák.) – vyklidit; má-li právo na náhradní byt nebo náhradní ubytování (či přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu), je povinen byt vyklidit ve smyslu §711 odst. 4 obč. zák. do 15 dnů po zajištění odpovídajícího náhradního bytu nebo náhradního ubytování (či po poskytnutí přístřeší). Z toho rovněž vyplývá, že výpovědní lhůta podle §711 odst. 3 ve spojení s ustanovením §710 odst. 2 obč. zák. začne v této situaci běžet i v případě absolutní neplatnosti výpovědi a že k neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze přihlížet až v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele v případech, kdy nájemce, ač povinen (viz §711 odst. 2 a 4 obč. zák.), byt nevyklidil. Nepodal-li proto vypovídaný nájemce ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi (§711 odst. 5 obč. zák.) u soudu příslušného podle místa, v jehož obvodu se byt nachází (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2007, sp. zn. 42 Co 52/2007, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2008 časopisu Soudní judikatura /citované usnesení bylo schváleno na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 9. ledna 2008 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek/), skončí jeho nájemní poměr k bytu uplynutím výpovědní lhůty (§710 odst. 2 obč. zák.).
I přes nesprávný právní názor, který odvolací soud v tomto směru zaujal, však napadené rozhodnutí z posléze uvedených důvodů obstojí.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že písemná výpověď pronajímatele musí být doručena nájemci (§711 odst. 3 věta první obč. zák.) a že šedesátidenní lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi začne běžet ode dne doručení výpovědi nájemci (§711 odst. 5 obč. zák.).
Zákon (v ustanovení §711 odst. 3 věty první obč. zák.) tedy stanovil, že písemná výpověď pronajímatele (v tomto případě bez přivolení soudu) musí být doručena nájemci. Jinak tomu – v rámci daného nájemního vztahu k bytu, tj. vztahu mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemcem – ani být nemůže; aby mohl písemný projev vůle pronajímatele směřující k ukončení nájmu bytu výpovědí vyvolat právní účinky u nájemce (druhého účastníka tohoto právního vztahu), musí mu být – logicky vzato – doručen, tj. musí se dostat do sféry jeho dispozice. Stejně tomu bylo i podle právní úpravy účinné do 30. března 2006, tj. podle občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.; i tehdy musela být výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon pronajímatele doručena nájemci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, a ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněná pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005). Přitom je nerozhodné, že ustálená judikatura – vzhledem k tehdejší úpravě ukončení nájemního poměru k bytu výpovědí pronajímatele – připustila, že pronajímatel mohl výpověď z nájmu bytu učinit součástí žaloby na přivolení k výpovědi; ani v tomto případě výpověď neztrácela povahu jednostranného hmotněprávního úkonu pronajímatele, který musel být doručen nájemci, v tomto případě prostřednictvím soudu současně s žalobou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1981/2000, uveřejněné pod C 310 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
S přihlédnutím k řečenému lze proto ohledně doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci i v současné době využít dosavadní ustálenou judikatura, která dovodila, že za doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci lze pokládat i situaci, kdy se zásilka obsahující výpověď pronajímatele dostala do sféry dispozice nájemce. V rozsudku ze dne 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněném pod C 3314 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že měl-li nájemce bytu objektivně možnost na základě oznámení pošty vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, nastaly hmotněprávní účinky výpovědi v okamžiku, kdy nájemce i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky nevyužil (srov. rovněž publikaci Občanský zákoník s judikaturou a související předpisy, vydaný nakladatelstvím C.H.BECK v roce 2006, strana 728).
Dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění a na jejich základě přijatých skutkových závěrů, že s přihlédnutím k období, kdy odmítl převzít zásilku od žalovaného doručovanou poštou (počátek května 2006), a k periodám, v nichž se vracel do O., mohl v O. opět pobývat v období, kdy mu byla doručována výpověď ze dne 28. května 2006, popřípadě v době, kdy byla uvedená zásilka uložena u pošty, a že na konci května a v první polovině června 2006 se sice převážně zdržoval na své chalupě v Č., avšak do předmětného bytu docházel v takové míře a rozsahu, že písemnosti doručované na adresu bytu se dostaly do jeho dispoziční sféry. Za této situace obstojí i právní závěr vycházející z takto zjištěného skutkového stavu, tj. právní závěr, že dostala-li se výpověď ze dne 28. května 2006 do dispoziční sféry dovolatele nejpozději 13. června 2006, pak žaloba na určení její neplatnosti podaná u soudu až 21. září 2006 byla podána po marném uplynutí šedesátidenní lhůty ve smyslu §711 odst. 5 obč. zák.
Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.), aniž se – z důvodů výše uvedených – zabýval otázkou neplatnosti výpovědi ze dne 28. května 2006 pro neurčitost, resp. nesrozumitelnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 627,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu