ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.936.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 936/2017-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. F. , zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalovanému I. S. , zastoupenému JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 361/9, o zrušení společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 50/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 20 Co 298/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 6 o velikosti 3+1 ve druhém podlaží domu v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a určení, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva je žalovaný.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 11 C 50/2015-58, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 20 Co 298/2016-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před odvolacím soudem (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky došlo ke konkludentní dohodě o zrušení práva společného užívání (nájmu) sporného bytu a společného členství v družstvu po rozvodu jejich manželství ve smyslu §177 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“). Nejpozději do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (od právní moci rozvodu jejich manželství) se účastníci konkludentně dohodli na tom, že výlučným uživatelem sporného bytu s příslušným členským podílem v družstvu bude žalovaný. Soudy pak žalobu shledávají čistě účelovým pokusem žalobkyně získat majetkový prospěch ze zamýšleného převodu sporného bytu, o jehož získání se zasloužil výlučně žalovaný, resp. jeho rodiče, do vlastnictví jeho nájemce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které Nejvyšší soud České republiky odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod v podobě výtek fakticky zpochybňujících správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, jestliže namítala, že mezi ní a žalovaným nedošlo (ani konkludentně) k uzavření dohody o zrušení práva společného užívání (nájmu) bytu a společného členství v družstvu.
Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy (dohody), a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Poukazuje-li tedy dovolatelka na to, že ze zjištěných okolností nelze dovodit, že účastníci projevili vůli uzavřít konkludentně dohodu o zrušení práva společného užívání bytu a společného členství v družstvu, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že konkludentní právní úkon (projev vůle učiněný jinak než výslovně) je takový projev, který nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (Švestka, J., Dvořák, J., a kol.: Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer, 5. vydání, díl I., s. 122). Z ustanovení §177 odst. 2 věty druhé obč. zák. pak vyplývalo, že rozvedení manželé mohli zrušit právo společného užívání družstevního bytu dohodou, v jejímž rámci se také dohodli na dalším užívání bytu a členství v družstvu. Protože pro tuto dohodu nebyla v době do 31. 12. 1991 stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení §35 odst. 1 obč. zák. před novelou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2820/2007, nebo ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4402/2011). S uvedenými závěry je rozsudek odvolacího soudu v souladu.
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tudíž jakoby i jeho nákladové výroky, nelze však opomenout, že tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. listopadu 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu