ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.966.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 966/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) Z. P., a b) M. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 85/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2004, č. j. 13 Co 784/2004-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 9. 2004, č.j. 12 C 85/2004-47, uložil žalovanému povinnost, aby do 9. března 2005 vyklidil a vyklizený předal žalobcům byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 120 v K. V. (dále jen „předmětný byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobců a dospěl k závěru, že je dána, neboť žalobci se stali vlastníky nemovitosti, ve které se nachází předmětný byt, na základě kupní smlouvy uzavřené s městem K. V., sepsané notářem dne 20. 5. 1994. Podle soudu prvního stupně nebyla uvedená smlouva sepsána v rozporu s §22 zákona č. 72/1994 Sb., jak namítal žalovaný, neboť citované ustanovení není aplikovatelné na převod obytného domu, na který dopadá občanský zákoník, nýbrž na převod vlastnického práva k bytové jednotce. Spoluvlastnické právo žalobců k předmětnému domu bylo navíc deklarováno i v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 1998, č.j. 10 Co 435/97-62, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu a matce žalovaného M. H. byla uložena povinnost tento byt vyklidit po zajištění bytové náhrady. Vzhledem k tomu, že matce žalovaného svědčilo po skončení nájmu pouze právo bydlení k předmětnému bytu a po její smrti i toto právo zaniklo, a protože žalovaný nebyl ani osobou odvozující své právo byt užívat od nájemce bytu (s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 27/84, podle kterého nedochází k přechodu nájmu bytu po smrti osoby, která užívala byt na základě tzv. práva na bydlení), poskytl soud prvního stupně ochranu vlastnickému právu žalobců podle §126 odst. 1 obč. zák. S ohledem na osobní a finanční situaci žalovaného mu stanovil lhůtu k vyklizení do 9. 3. 2005.
K odvolání žalovaného a žalobců Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č.j. 13 Co 784/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu, jestliže v době smrti matky žalovaného jí již nesvědčilo právo nájmu, nemohlo na žalovaného ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. ani přejít a z tohoto důvodu žalovaný užíval byt bez právního titulu. Soud prvního stupně tedy správně poskytl ochranu vlastnickému právu žalobců, které nepochybným způsobem v řízení prokázali, přičemž ke stejnému závěru dospěl i soud v předcházejícím řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právním význam napadeného rozhodnutí shledává v řešení otázky, zda úmrtím osoby, která užívala byt na základě práva bydlení podle §712a obč. zák., dochází k přechodu tohoto práva za podmínek uvedených v §706 obč. zák. na osoby v tomto ustanovení uvedené. Dovolateli také není známo žádné jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu než to, na které odkázal soud prvního stupně, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod Rc 27/84, které by řešilo přechod práva na bydlení na osoby uvedené v §706 odst. 1 obč. zák. Za situace, kdy neexistuje úprava přechodu práva bydlení na osoby uvedené v §706 odst. 1 obč. zák., nezbývá podle dovolatele než analogicky (§853 obč. zák.) aplikovat ustanovení občanského zákoníku obsahem i účelem nejbližší, a sice institut přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno splnění podmínek citovaného ustanovení, došlo v daném případě k přechodu práva bydlení z matky žalovaného M. H. na žalovaného. Pokud nedošlo k přechodu práva bydlení, soudy obou stupňů se podle názoru žalovaného měly zabývat podrobněji otázkou, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a zda jeho povinnost byt vyklidit neměla být vázána na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti dovolatel uvádí, že žalobci se vyklizení nedomáhají, aby předmětný byt užívali, že on sám je nezaměstnaný a nedisponuje peněžními prostředky na zakoupení bytu a že se z něj při vyklizení bytu bez náhrady stane bezdomovec. Zdůrazňuje, že předmětný byt užívá od narození, nemá jinou možnost bydlení a že pokud by jeho matka nezemřela, měl by nadále zajištěno bydlení, neboť její povinnost byt vyklidit byla vázána na zajištění náhradního bytu. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí „trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Podle vyjádření žalobců není dovolání důvodné, neboť napadené rozhodnutí je správné a v souladu s ustanoveními občanského zákoníku, proto navrhují dovolání odmítnout a přiznat dovolatelům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaný - byť „vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ výslovně uplatnil - napadá pouze právní posouzení věci.
Dovolání však není přípustné.
Pokud dovolatel namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když otázku vyklizení nebo případného přiznání bytové náhrady neposuzovaly s ohledem na dobré mravy, nelze této námitce přisvědčit, neboť již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že při svém rozhodování vyšel z osobních a majetkových poměrů žalovaného, k nimž přihlédl při stanovení délky lhůty vyklizení předmětného bytu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, nebo usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze přitom otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Rovněž právní názor dovolatele, podle kterého je na základě analogie (§853 obč. zák.) možné dospět k závěru o přechodu práva bydlení na osoby uvedené v §706 odst. 1 obč. zák. není v souladu s ustálenou soudní praxí. V této souvislosti Nejvyšší soud (shodně se soudem odvolacím) odkazuje na názor vyslovený pod č. 27/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 132), podle něhož již za účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, tj. před změnami provedenými novelou č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“) na osoby vyjmenované v §179 odst. 1 obč. zák. před novelou mohlo v případě smrti uživatele bytu právo užívání přejít jen tehdy, jestliže v okamžiku smrti toto právo zemřelému ještě svědčilo, a tyto osoby neodvozovaly své právo od práva povinného, který ještě v době mezi zánikem práva užívání a vyklizením bytu zemřel, a proto nadále v bytě bydlely bez právního důvodu. Ani nyní účinné ustanovení §712a obč. zák., vymezující rozsah práva na bydlení odkazem na některá ustanovení o nájmu bytu (§687 až 699 a přiměřeně i na §700 až 702 odst. 1 obč. zák.), s přechodem tohoto práva nepočítá, protože ve svém taxativním výčtu neodkazuje na ustanovení §706 a násl. obč. zák. o přechodu nájmu bytu. I soudobá soudní praxe proto dovozuje, že v případě smrti osoby, jejíž nájemní poměr k bytu skončil a která měla právo v bytě bydlet do posledního dne lhůty k vyklizení bytu, nelze ve vztahu k osobám spolužijícím s bývalým nájemcem bytu ustanovení o přechodu nájmu bytu (§706 odst. 1 obč. zák.) použít ani analogicky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1000/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10, pod C 719, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 766/2003).
K podání žalovaného ze dne 10. 4. 2005 nemohl dovolací soud přihlížet, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty a nebylo podáno prostřednictvím advokáta (a byla tak obcházena podmínka povinného právního zastoupení dovolatele). Pro úplnost lze dodat, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §15, dále navýšené o 20% podle §17 odst. 2 a poté znovu snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 2 x 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu