ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.822.2006.1
sp. zn. 26 Odo 822/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou , proti žalovanému J. G., zastoupenému opatrovnicí J. C., , právně zastoupenému J. Z., advokátem , o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 227/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č. j. 24 Co 423/2005-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 24 Co 423/2005-79, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Benešově (soudu prvního stupně) ze dne 12. dubna 2005, č. j. 9 C 227/2004-39, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 350.000,- Kč s 2 % úrokem ročně od 7. ledna 2004 do zaplacení (výrok I.); jinak ho (v zamítavém výroku ohledně části příslušenství pohledávky) potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 18. ledna 2000 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu (dále jen „Smlouva“), podle jejíhož čl. I. půjčil žalobce téhož dne žalovanému v hotovosti částku 350.000,- Kč za účelem vybudování záchranného chovu tetřeva hlušce a žalovaný téhož dne uvedenou částku od žalobce převzal, že podle čl. II. Smlouvy byla půjčka poskytnuta na dobu 12 let s tím, že dlužnou částku měl žalovaný splácet žalobci 20 % podílem na zisku z chovu (tetřeva hlušce) za každý rok, že první splátka měla být uskutečněna nejpozději do 31. prosince 2002, že k dalším splátkám dluhu z půjčky (ve výši 20 % ze zisku z chovu tetřeva hlušce na základě vyúčtování provedeného žalovaným) mělo dojít vždy k 31. prosinci běžného roku a že v čl. III. Smlouva předpokládala uzavření další smlouvy o spolupráci. Dále rovněž zjistil, že s budováním záchranného chovu tetřeva hlušce žalovaný nezapočal, že tudíž z tohoto titulu nevykazoval žádný zisk a že dlužnou částku žalobci ani nezačal splácet. Vzal také za prokázáno, že písemnou upomínkou ze dne 19. prosince 2003 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 350.000,- Kč do sedmi dnů od obdržení upomínky a že žalovaný upomínku obdržel dne 30. prosince 2003, avšak dosud na žalovanou částku žalobci nic nezaplatil. Odvolací soud učinil rovněž skutkový závěr, že „ujednání o splatnosti (o její době a výši jednotlivých splátek) bylo vzhledem k výši půjčené částky, účelu i charakteru půjčky mezi stranami velmi podstatné“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že Smlouva má podstatné náležitosti smlouvy o půjčce (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy – dále jen „obč. zák.“). Dále dovodil, že ujednání o splatnosti žalované částky jako celek (obsažené v čl. II. Smlouvy) je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Poté dovodil, že bylo-li ujednání o splatnosti půjčky mezi stranami velmi podstatné, lze pokládat za neplatnou Smlouvu jako celek, neboť tuto (neplatnou) část Smlouvy nelze oddělit od ostatního jejího obsahu (§41 obč. zák.); je přitom nerozhodné, že ujednání o splatnosti půjčky není podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce. Poté uzavřel, že za této situace nelze než dovodit, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil (neboť žalobce mu plnil bez právního důvodu - §451 odst. 2 obč. zák.), a proto je povinen žalobci bezdůvodné obohacení vydat (§451 odst. 1 obč zák.). Přitom odvolací soud byl toho názoru, že splatnost dluhu z půjčky nastala prvního dne poté, co byl žalovaný k zaplacení vyzván (§562 – správně §563 – obč. zák.), tj. v daném případě – vzhledem k upomínce ze dne 19. prosince 2003 – dne 6. ledna 2004, a že žalovaný je proto v prodlení s placením od 7. ledna 2004.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního názoru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §41 obč. zák. Uvedl, že Smlouva má podstatné náležitosti smlouvy o půjčce ve smyslu §657 obč. zák., neboť jsou v ní (podle jeho názoru) označeny smluvní strany, je v ní určen předmět půjčky a obsahuje i povinnost dlužníka vrátit věci téhož druhu. Poté se ztotožnil s názorem, že ujednání o jednotlivých splátkách dluhu z půjčky je neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Namítl ovšem, že konečná splatnost dluhu, tj. splatnost do 12 let, byla ve Smlouvě sjednána zcela určitě a tudíž platně a že neurčité a tedy neplatné ujednání o jednotlivých splátkách na dluh nemůže „způsobit neplatnost dohody smluvních stran o konečné splatnosti dluhu, tím méně nemůže pouhé neurčité ujednání o výši jednotlivých splátek vyvolat neplatnost celé jinak zcela určité a srozumitelné Smlouvy“. Podle dovolatele „tuto část smlouvy o půjčce lze ve smyslu ust. §41 občanského zákoníku oddělit od ostatního obsahu Smlouvy“. Poté dovolatel z právních závěrů soudů obou stupňů odvodil tři varianty, které mohou podle jeho názoru nastat. Tak je li neplatná Smlouva jako celek a žalobce mu plnil bez právního důvodu, běžela promlčecí doba od 19. ledna 2000 a její běh skončil 19. ledna 2003. Je-li Smlouva – vyjma ujednání o splatnosti – platná, pak započal běh (tříleté) promlčecí doby 19. ledna 2000 a byl ukončen 19. ledna 2003. Pro oba tyto případy vznesl dovolatel námitku promlčení, neboť žaloba podaná dne 25. února 2004 byla podána až po marném uplynutí promlčecí doby. Je-li Smlouva platná jako celek, pak je podle dovolatele dluh splatný až 18. ledna 2012 a žaloba byla proto podána předčasně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je – proti napadenému výroku I. rozsudku odvolacího soudu – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud dovodil, že ujednání o splatnosti žalované částky jako celek (obsažené v čl. II. Smlouvy) je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Závěr o neplatnosti ujednání o jednotlivých splátkách na žalovanou částku nebyl dovoláním napaden a tudíž dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Z čl. II. Smlouvy mimo jiné vyplývá, že půjčka byla poskytnuta na dobu 12 let. Z toho – logicky vzato – vyplývá, že do 12 let od poskytnutí měla být splacena, avšak podle dalšího ujednání obsaženého v témže článku Smlouvy mělo k tomu dojít ve splátkách. Byly-li podle ničím nezpochybněného právního závěru jednotlivé splátky sjednány neurčitě a tudíž neplatně (§37 odst. 1 obč. zák.), lze pokládat za správný názor, že neplatné (ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.) je ujednání o splatnosti dluhu jako celek. Podle názoru dovolacího soudu je tomu tak proto, že ujednání o splatnosti půjčky obsažené v čl. II. Smlouvy tvoří jeden celek (půjčka měla být splacena do 12 let, avšak mělo se tak stát v tam specifikovaných splátkách); je-li ujednání o jednotlivých splátkách neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák., nemůže samostatně „obstát“ (ve smyslu §41 obč. zák.) ani doba 12 let, jak se snad mylně domnívá dovolatel.
Vzhledem k obsahové specifikaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení rovněž o posouzení správnosti právního závěru, že Smlouva je neplatná jako celek, neboť neplatnou část týkající se splatnosti půjčky (obsaženou v čl. II. Smlouvy) nelze oddělit od ostatního obsahu Smlouvy (§41 obč. zák.).
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon.
Již v rozsudku ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod č. 44 v sešitě č. 6 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 85 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon. V rozsudku ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci, totiž závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu §41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). K uvedenému závěru se Vrchní soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. K tomuto závěru se přiklání i v projednávané věci.
Ve světle uvedených právních závěrů jde v poměrech projednávané věci (za pomoci výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák.) o posouzení, k čemu – s přihlédnutím k účelu, který účastníci uzavřením smlouvy o půjčce (dále opět jen „Smlouva“) sledovali – ve skutečnosti směřovala jejich vůle. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil ze Smlouvy mimo jiných rovněž skutkové zjištění, že půjčka byla poskytnuta za účelem vybudování záchranného chovu tetřeva hlušce a že měla být splacena do 12 let ve splátkách, jejichž výše měla být závislá na zisku z chovu (tetřeva hlušce). Z uvedeného vyplývá, že vůle účastníků projevená ve Smlouvě v konečném důsledku směřovala k vybudování (pomocí finančních prostředků získaných na základě Smlouvy půjčkou) záchranného chovu tetřeva hlušce a že vzhledem k účelu, který účastníci uzavřením Smlouvy sledovali (vybudování záchranného chovu tetřeva hlušce), nelze od sebe oddělit (neplatnou) část nájemní smlouvy, týkající se splatnosti půjčky ve splátkách závislých na zisku z chovu tetřeva hlušce, od její (platné) ostatní části, podle níž měla být půjčená částka použita na vybudování záchranného chovu tetřeva hlušce. Za této situace nelze podle názoru dovolacího soudu ani za pomocí výkladu (§35 odst. 2 obč. zák.) dovodit, že neplatná část Smlouvy je – ve smyslu §41 obč. zák. – obsahově oddělitelná od ostatní (platné) části; jinak řečeno nelze dovodit, že jednotlivé části Smlouvy lze od sebe – ve smyslu §41 obč. zák. – obsahově oddělit, jak správně dovodil odvolací soud.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný poprvé uplatnil námitku promlčení (ve smyslu §100 odst. 1 obč. zák.) až v dovolání proti (pravomocnému) rozsudku odvolacího soudu. V soudní praxi je však konstantně zastáván názor (s nímž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě), že právo dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis sice nekoncentruje do určitého stadia řízení, avšak z povahy námitky promlčení dané hmotněprávní úpravou (§100 odst. 1 obč. zák., §388 odst. 1 obch. zák.) plyne, že ji lze uplatnit (kdykoli v průběhu řízení) až do právní moci rozhodnutí o věci (tedy i v rámci odvolacího řízení). Pro úplnost zbývá dodat, že v režimu neúplné apelace (o který jde i v této věci) se však může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněného pod č. 45 v sešitě č. 5 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, z 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, a z 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 109/2005, shodně srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, strana 379, dále Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, strana 1207).
Z řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu