ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.631.2004.1
sp. zn. 33 Odo 631/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. F., proti žalované P. B., o zaplacení 61.057,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 59/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 2004, č. j. 21 Co 591/2003-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.905,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, JUDr. J. N., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 67.357,20 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Uváděl, že v období od 1. 6. 1999 do 31. 3. 2000 zaplatil tuto částku dodavatelům za odběr médií (elektřiny, plynu a vody), ačkoli je ve skutečnosti zkonzumovala žalovaná v souvislosti s provozem restaurace. Tu žalovaná převzala do nájmu po žalobci, aniž byly uzavřeny nové smlouvy o odběru médií. Média byla proto odebírána na základě smluv uzavíraných žalobcem a jemu byly také vystaveny faktury na žalovanou částku, kterou dodavatelům uhradil. Žalovaná tuto částku odmítla žalobci proplatit.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 10. 2003, č. j. 11 C 59/2003-99, uložil žalované povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 67.357,20 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení; ohledně žalovaného úroku z prodlení za období od 27. 8. 2000 do 29. 11. 2000 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a mezi účastníky a státem. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl do 31. 5. 1999 nájemcem a žalovaná podnájemcem nebytových prostor sloužících k provozování restaurace A. Dne 1. 6. 1999 se žalovaná stala nájemkyní předmětných prostor a jako provozovatel restaurace A. v období od 1. 6. 1999 do 31. 6. 2000 odebírala elektřinu, vodu a plyn od dodavatelů v množství a hodnotě 67.357,20 Kč. Na tuto částku jí žalobce dne 13. 8. 2000 vystavil fakturu poté, co částku sám zaplatil dodavatelům uvedených medií podle fakturací. Pouze žalobce byl totiž i v období po 1. 6. 1999 smluvní stranou smluv na dodávku předmětných médií do prostor restaurace A., a to u smlouvy o odběru elektřiny do 7. 1. 2000, u smlouvy o odběru plynu do 31. 3. 2000 a u smlouvy o odběru vody do 31. 12. 1999. Žalobcem vystavenou fakturu se splatností stanovenou na 27. 8. 2000 převzala žalovaná dne 29. 11. 2000. Podle smlouvy o nájmu předmětných nebytových prostor ze dne 1. 6. 1999, která byla uzavřena mezi žalovanou jako nájemkyní a vlastníky těchto prostor J. B., ing. M. H., Ing. T. L. a ing. J. L. jako pronajímateli, se žalovaná zavázala platit pronajímatelům zálohu na náklady spojené s dodávkou elektřiny, vody a plynu, přičemž pronajimatelé byli povinni zúčtovat zaplacené zálohy na služby podle faktur dodavatelů. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, neboť zkonzumovala média (elektřinu, vodu a plyn), za jejichž dodávky dodavatelům zaplatil žalobce. Výše bezdůvodného obohacení představuje žalobcem zaplacenou částku za odběr uvedených medií a žalovaná je tudíž povinna mu tuto částku vydat. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované ohledně nedostatku její pasivní věcné legitimace, neboť to byla ona a nikoli pronajímatelé předmětných prostor, kdo media do těchto prostor dodaná spotřeboval, a komu tak v souladu se zákonem vznikla povinnost tímto způsobem (bez právního důvodu) získaný majetkový prospěch vydat.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 2004, č. j. 21 Co 591/2003-138, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném vyhovujícím výroku potvrdil v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 6.300,-Kč s příslušenstvím; v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 61.057,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že žalobce nakoupil od dodavatelů média, jež dále bez právního důvodu poskytl žalované, která je spotřebovala. Nejednalo se o plnění za žalovanou, neboť tato ve smluvním vztahu s dodavateli medií nebyla. Jako nepřípadnou hodnotil námitku žalované, že pasivně věcně legitimovaní jsou v dané věci vlastníci předmětných prostor, kam byla média dodávána. Uzavřel totiž, že žalobce pronajímatelům žádné plnění neposkytl a neplnil za ně ani dodavatelům, protože pronajímatelé – bez ohledu na smluvní závazek vůči žalované – ve smluvním vztahu s dodavateli medií nebyli. Oprávněnou však shledal námitku žalované uplatněnou v odvolacím řízení, že právo uplatněné žalobou je zčásti (s výjimkou částky 6.300,- Kč) promlčeno. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, dovodil, že uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení nebrání ustanovení §205a o. s. ř., neboť nejde o tvrzení skutečností rozhodných pro právní posouzení věci (tzv. skutkové tvrzení), nýbrž jde o uplatnění práva účastníka dovolat se promlčení žalovaného nároku; námitku promlčení tak lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení (tedy i v rámci řízení odvolacího). Odvolávaje se na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, dospěl odvolací soud k závěru, že by se nemohl námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení zabývat jen tehdy, byla-li by spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. Posouzení, zda došlo k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje skutková zjištění o tom, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (jako údajů rozhodných pro počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby) a kdy došlo k bezdůvodnému obohacení žalované (jako údaje rozhodného pro počátek běhu tříleté objektivní promlčecí doby). V posuzované věci byly uvedené skutečnosti zjištěny již soudem prvního stupně a odvolací soud mohl posoudit oprávněnost námitky promlčení, která byla v rámci odvolacího řízení vznesena. Soudem zjištěná časová období, v nichž žalobce dodávky médií, jež žalovaná konzumovala, platil, vymezují počátek běhu (tříleté) objektivní promlčecí doby. Objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení uplynula, pokud jde o dodávky elektřiny a plynu, nejpozději 31. 3. 2003 a u dodávek vody nejpozději 31. 12. 2002. Žaloba byla doručena soudu dne 18. 10. 2002. Žalobce zjistil obohacení žalované a jeho rozsah nejpozději dnem úhrady faktur, jimiž mu dodavatelé dodávky vyúčtovali. Podle zjištění soudu prvního stupně byly faktury za elektřinu žalobcem zaplaceny dne 22. 11. 1999 a dne 17. 1. 2000, faktura za plyn dne 8. 9. 2000 a za vodu dne 10. 4. 2001. Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku spočívajícího v náhradě za dodávku elektřiny uplynula dne 22. 11. 2001 a dne 17. 1. 2002 a za dodávku plynu dne 8. 9. 2002. Námitka promlčení byla tudíž ohledně dodávek elektřiny a plynu vznesena důvodně. Ohledně dodávky vody v hodnotě 6.300,- Kč žalovaná námitku promlčení nevznesla. Odvolací soud konstatoval, že na běh subjektivní promlčecí lhůty nemá vliv, že v jejím průběhu byl na majetek žalobce prohlášen konkurz.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž především namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění tohoto dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že ačkoli odvolání žalované postrádalo zákonné náležitosti, neboť v něm nebyl uveden odvolací důvod ani odvolací návrh, bylo odvolacím soudem projednáno. Připomíná, že zákon sice umožňuje odvolací důvody i odvolací návrh měnit i po uplynutí odvolací lhůty, avšak žalovaná v odvolací lhůtě odvolací důvod ani odvolací návrh v odvolání vůbec neuvedla. V odvolání doručeném soudu 30. 10. 2003 navíc učinila příslib, že jej do patnácti dnů doplní, ale doplnění odvolání bylo soudu doručeno až 18. 11. 2003. Žalobce má rovněž za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru ohledně vznesené námitky promlčení (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Je přesvědčen, že odvolací soud neměl námitku promlčení vznesenou až v odvolacím řízení připustit, neboť byla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. V této souvislosti připomíná argumentaci žalované v jejím doplnění odvolání ze dne 12. 11. 2003. Z obou uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnout dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné. Vyjadřuje přesvědčení, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žádné nové skutečnosti ani důkazy neuplatnila, neboť skutečnosti a důkazy nasvědčující možnosti vznést námitku promlčení byly účastníky tvrzeny a prokázány již v řízení před soudem prvního stupně. K námitce žalobce, že její odvolání nesplňovalo zákonné náležitosti a nebylo o ně v odvolací lhůtě doplněno, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1824/2001, a v souladu s ním dochází k závěru, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení odvolacích důvodů a odvolacího návrhu dalšímu pokračování odvolacího řízení; má tudíž zato, že její odvolání bylo podáno včas a odvolací soud je správně projednal.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že dovolání je v dané věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Ačkoli žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“, tedy i výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě co do částky 6.300,- Kč vyhověno, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení dovolacích důvodů), jímž je soud při posouzení každého podání účastníka vázán (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), se podává, že proti tomuto výroku ve skutečnosti nebrojí. Ostatně dovolání žalobce proti uvedenému výroku by nebylo ani subjektivně přípustné, neboť tímto výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo jeho žalobě – byť jen zčásti – vyhověno. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopise Soudní judikatura 3/98).
V rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zpochybnil žalobce správnost postupu odvolacího soudu. Ten podle jeho názoru jednal a rozhodl o odvolání, ačkoli tak nebyl oprávněn učinit pro vady odvolání spočívající v absenci odvolacího důvodu a odvolacího návrhu, o něž bylo odvolání doplněno až po uplynutí odvolací lhůty i lhůty, v níž se tak vůči soudu zavázala učinit sama žalovaná. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1824/2001, v němž byl prezentován názor, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení odvolacích důvodů a odvolacího návrhu dalšímu pokračování odvolacího řízení. Tyto závěry v něm obsažené však nejsou pro posouzení dané věci z důvodu změny procesních předpisů, k níž v mezidobí došlo, využitelné. Na rozdíl od předchozí právní úpravy je totiž v §212a odst. 1 a 2 o. s. ř. zakotveno pravidlo, podle kterého rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo ve sporném řízení rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat z důvodů, které v něm nebyly uplatněny, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu učiněnou podle §43 a 209 o. s. ř. žádný odvolací důvod (tzv. blanketní odvolání). Neuvede-li tudíž odvolatel – přes výzvu a poučení soudu – žádný z taxativně vymezených odvolacích důvodů, nelze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé přezkoumat přesto, že z odvolání je patrný rozsah, v jakém je rozhodnutí soudu prvního stupně napadeno; jde o vadu odvolání bránící jeho projednání a odvolací soud v takovém případě odvolání odmítne (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 902 s.). Z předestřeného však dále vyplývá, že neuvede-li účastník ve včas podaném odvolání odvolací důvod (nebo odvolací návrh), jedná se o odstranitelnou vadu odvolání, o jejíž nápravu je soud povinen se pokusit postupem podle §43 o. s. ř. (srov. §209 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že odvolatel není při změně nebo doplnění odvolacího důvodu či odvolacího návrhu omezen odvolací lhůtou. V souladu s ustanovením §205 odst. 3 o. s. ř. totiž může odvolatel až do rozhodnutí o odvolání měnit (a tedy i doplňovat) důvody, jejichž prostřednictvím zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně a z povahy věci také odvolací návrh (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 865 s.). V posuzované věci se ze spisu podává, že žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně označila soud, kterému je určeno, účastníky řízení i věc, které se týká, rozhodnutí, proti kterému směřuje a rozsah, ve kterém je dané rozhodnutí napadáno; její odvolání je datováno, opatřeno otiskem razítka a podpisem právní zástupkyně žalované a je k němu připojena plná moc osvědčující zmocnění zástupkyně k zastupování žalované. Dále se v něm uvádí, že jeho podrobné odůvodnění bude zasláno nadepsanému soudu do patnácti dnů od doručení tohoto odvolání soudu. Odvolání bylo doručeno soudu prvního stupně dne 30. 10. 2003 a jeho doplnění (obsahující jak uplatněné odvolací důvody tak i odvolací návrh) dne 18. 11. 2003. O odvolání bylo odvolacím soudem rozhodnuto dne 9. 2. 2004.
Jestliže odvolání žalované trpělo odstranitelnými vadami, které byly posléze odstraněny, nemůže být opodstatněná dovolací námitka žalobce, že odvolací soud pochybil tím, že pokračoval v řízení, ačkoli žalovaná doplnila své původně blanketní odvolání o odvolací důvod a odvolací návrh až po uplynutí odvolací lhůty. Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaná nedodržela lhůtu, kterou si sama v odvolání vytýčila pro jeho doplnění. Touto lhůtou nejen že není soud vázán, ale především žalovaná se tímto způsobem nezbavila zákonem zakotveného práva měnit a doplňovat odvolací důvody a odvolací návrhy až do rozhodnutí o odvolání. Z hlediska uvedených dovolacích námitek proto není dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. naplněn.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit námitkou, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil žalobce správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná přípustně uplatnila v rámci odvolacího řízení námitku promlčení části žalovaného nároku.
Otázku, zda je přípustné vznést námitku promlčení až v odvolacím řízení, řešil Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi již vícekrát (srov. např. rozhodnutí ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, uveřejněné pod označením C 1868 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále pak rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, nebo rozhodnutí ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003). Zastává názor, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu „neúplné apelace“ (§205a, §211a o. s. ř.).
V posuzované věci vznesla žalovaná námitku promlčení části žalovaného nároku v rámci svého odvolání (resp. jeho doplnění). Přestože zdůvodnila uplatnění námitky promlčení až v tomto stádiu řízení tím, že nebyla soudem řádně poučena o svých právech a povinnostech vyplývajících z koncentrace řízení a že nebyla před soudem prvního stupně zastoupena advokátem, nebylo zapotřebí se těmito tvrzeními zabývat, neboť – jak shora uvedeno – z hlediska práva uplatnit námitku promlčení i v průběhu odvolacího řízení jsou v odvolání uváděné skutečnosti irelevantní. Jelikož současně nejde o skutečnosti ani důkazy, které by mohly ovlivnit věcné posouzení otázky promlčení žalovaného nároku (tedy důvodnost vznesené námitky promlčení), nelze z jejich uvedení v odvolání dovozovat rozpor se zásadou neúplné apelace. Všechna skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti námitky promlčení byla učiněna již soudem prvního stupně (což dovolatel nezpochybňuje) a odvolací soud nepochybil, jestliže se z jejich pohledu námitkou promlčení zabýval. Správnost právních závěrů ohledně promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, k nimž v tomto směru odvolací soud dospěl, dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumával, neboť je dovolatel ve svém dovolání nezpochybnil.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný a protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo další – v dovolání nenamítanou – jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 6.830,- Kč (srov. §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 1 a 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. listopadu 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu