ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.1318.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 1318/2017-362
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce L. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, proti žalovanému TOS Hostivař s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Radiová 1431/2a, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 45809895, zastoupenému JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, o zaplacení 3.335.431,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 13/2015, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 28 Co 363/2016-288, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.086 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 23. 9. 2015 se žalobce domáhá zaplacení 3.335.431,70 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacené části zápůjčky, poskytnuté (ve výši 7.408.584 Kč) žalovanému. Žalovaný v řízení na svoji obranu namítl k započtení pohledávku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000.000 Kč (za porušení konkurenční doložky sjednané mezi žalobcem a společností RM Holding a. s.) a pohledávku ve výši 967.000 Kč představující škodu způsobenou společnosti H. jednáním žalobce ve funkci člena jejího představenstva.
[2] Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 18 C 13/2015-229, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.335.431,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[3] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1/ Smlouvou ze dne 23. 12. 2014 poskytl žalobce žalovanému zápůjčku ve výši 7.408.584 Kč se splatností do 6 měsíců ode dne podpisu smlouvy.
2/ Žalobce (jako prodávající) se smlouvou ze dne 23. 12. 2014 zavázal převést na společnost RM Holding a. s. (jako kupujícího) vlastnické právo k 49 listinným akciím na jméno, emitovaných společností H., která je jediným společníkem žalovaného, za kupní cenu 7.500.000 Kč.
3/ V čl. VI. bodu 3. smlouvy o úplatném převodu akcií si strany ujednaly, že žalobce je povinen „zdržet se po dobu 3 let od uzavření této smlouvy jakékoliv činnosti, která je konkurenční k činnosti“ žalovaného, „a to ať již přímo, či prostřednictvím jiných osob či majetkové účasti v jiných osobách, nebýt v zaměstnaneckém nebo obdobném poměru v řídící funkci, případně ve funkci odpovídající obchodnímu nebo finančnímu vedení osoby, která má shodný nebo obdobný předmět činnosti a dále zdržet se zprostředkování takové činnosti pro jiné osoby, nesmí předat nebo využít pro sebe nebo jiného informace o zákaznících“ žalovaného „třetím osobám nebo jakkoliv využít know-how společnosti nebo databáze klientů ve svůj prospěch nebo prospěch třetí strany“. Žalobce se dále zavázal „zdržet se po dobu 3 let jakýchkoliv budoucích kroků, které by poškozovaly“ žalovaného, jeho „podnikání či dobré obchodní jméno, a dále zdržet se jakéhokoliv jiného působení, které by mohlo negativním způsobem ovlivnit“ žalovaného, jeho podnikání či dobré obchodní jméno. Pro případ porušení zákazu konkurence obsaženého v čl. VI. bodu 3. smlouvy si strany v čl. VII. bodu 2. sjednaly povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 2.000.000 Kč za každý jednotlivý případ porušení.
4/ Žalobce je ode dne 30. 1. 2015 jediným společníkem a jednatelem společnosti L. H., která dne 15. 5. 2015 změnila obchodní firmu na T. P. a která prostřednictvím (žalobcem zřízených) internetových stránek umístěných na adrese www.tosprague.cz nabízela „nákup a prodej použitých brusek vyrobených v TOSu Hostivař“.
5/ Žalovaný dne 18. 2. 2015 zaplatil žalobci na poskytnutou zápůjčku 4.073.152,30 Kč.
6/ Společnost RM Holding a. s. dne 7. 9. 2015 vyzvala žalobce k zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000.000 Kč za porušení povinností vyplývajících z konkurenční doložky obsažené v čl. VI. bodu 3. smlouvy o úplatném převodu akcií ze dne 23. 12. 2014.
7/ Žalobce vykonával funkci člena představenstva společnosti H.., z jejíhož účtu byl dne 28. 2. 2005 proveden výběr hotovosti ve výši 350.000 Kč a dne 2. 3. 2005 ve výši 349.000 Kč.
8/ Společnost RM Holding a. s. (jako kupující akcií společnosti H.) dle předávacího protokolu ze dne 23. 12. 2014 převzala od žalobce (mimo jiné) i hotovost v pokladně dle stavu uvedeného v příloze protokolu.
9/ Dne 7. 9. 2015 společnost H. vyzvala žalobce k zaplacení náhrady škody ve výši 967.000 Kč, kterou jí měl žalobce při výkonu funkce člena představenstva způsobit jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře tím, že provedl výběry hotovosti z účtu společnosti ve výši 699.000 Kč, jež nebyly promítnuty do účetnictví, a v pokladně společnosti tak vznikl schodek (manko) ve výši 967.000 Kč.
10/ Smlouvami ze dne 8. 9. 2015 společnosti RM Holding a. s. a H. a. s. postoupily na žalovaného pohledávky za žalobcem ve výši 2.000.000 Kč (představující smluvní pokutu za porušení konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o úplatném převodu akcií) a ve výši 967.000 Kč (z titulu nároku na náhradu škody vzniklé porušením povinností žalobce jednat s péčí řádného hospodáře).
[4] Na takto ustaveném základu se soud prvního stupně nejprve zabýval žalobou uplatněným nárokem žalobce na zaplacení zbývající části poskytnuté zápůjčky, který – poté, kdy se vypořádal s námitkami žalovaného týkajícími se splatnosti zápůjčky a nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce – shledal důvodným.
[5] Jde-li o námitku započtení pohledávky ve výši 2.000.000 Kč, soud prvního stupně konstatoval, že žalobce svým jednáním opakovaně porušil zákaz konkurence obsažený v čl. VI. bodu 3. smlouvy o úplatném převodu akcií, kdy (mimo jiné) má majetkovou účast a zastává řídící funkci ve společnosti T. P. (nyní opět „L. H.“), která podniká ve shodném předmětu podnikání jako žalovaný (jemuž tak konkuruje). Neshledávaje podmínky pro moderaci smluvní pokuty za porušení konkurenční doložky, soud uzavřel, že právo na doplacení poskytnuté zápůjčky nelze žalobci v uvedeném rozsahu přiznat.
[6] Ve vztahu k pohledávce žalovaného ve výši 967.000 Kč rovněž uplatněné v řízení k započtení žalovaný podle soudu prvního stupně neprokázal existenci pohledávky, neboť samotné skutkové zjištění, že z účtu společnosti H. byly provedeny výběry hotovosti ve výši 699.000 Kč, nemůže bez dalšího vést k závěru o „jakékoliv odpovědnosti“ žalobce ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), či §435 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Naopak bylo v řízení prokázáno, že hotovost v pokladně převzala od žalobce společnost RM Holding a. s. (jako kupující akcií společnosti H.).
[7] Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud doplnil dokazování a přisvědčil soudu prvního stupně ve skutkových i právních závěrech ohledně důvodnosti jednotlivých v řízení uplatněných nároků.
[9] K námitce započtení pohledávky ve výši 967.000 Kč odvolací soud zdůraznil, že nárok žalovaného „do jisté míry znevěrohodňuje“ již to, že sám žalovaný uvádí v různých podáních předložených v řízení k započtení namítanou pohledávku v různé výši. K argumentaci žalovaného, podle něhož je na žalobci důkazní břemeno ohledně prokázání, na co použil výběry hotovosti z účtu společnosti H. v roce 2005, pak odvolací soud uvedl, že „důkazní břemeno o prokázání všech podmínek nutných pro vznik odpovědnosti za škodu ve formě schodku na straně žalobce“ stíhá žalovaného.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný.
[11] Žalobce má dovolání za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení otázky výkladu §2975 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[12] Podle přesvědčení žalobce neměl odvolací soud ke konkurenční doložce sjednané ve smlouvě o prodeji akcií vůbec přihlížet, neboť v rozporu s §2975 o. z. nevymezuje ani okruh činností, ani území, ani okruh osob, kterých se zákaz týká. Jde tudíž o zákonem zakázanou konkurenční doložku. Proto také neměl ani zohlednit k započtení namítanou pohledávku z titulu smluvní pokuty, sjednané pro porušení konkurenční doložky.
[13] Nový občanský zákoník podle žalobce „zpřísnil ustanovení konkurenční doložky zejména ve vztahu k tomu, že v případě, že konkurenční doložka nebude mít kteroukoliv, byť i jedinou z povinných náležitostí (…), půjde o konkurenční doložku neplatnou a vznikne tedy stejný právní stav, jako by konkurenční doložka nebyla vůbec sjednána“.
[14] Žalobce má za to, že konkurenční doložka jej omezovala více, než kolik vyžadovala potřebná ochrana oprávněné strany. Absolutní zákaz jakéhokoliv podnikání v oblasti, ve které byl vyučen jako strojní zámečník, jej také limitovala z hlediska jeho dalšího uplatnění na trhu práce. Navíc byl při uzavírání smlouvy ve věku, kdy měl zájem podnikat a vzhledem k jeho vzdělání se mnoho dalších možností nepodařilo získat.
[15] Žalovaný opírá přípustnost svého dovolání taktéž o §237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu otázku prokazování předpokladů odpovědnosti za škodu, způsobenou porušením povinností při výkonu funkce člena představenstva.
[16] Žalobce (jakožto člen představenstva) vybral z účtu této společnosti částky 350.000 Kč a 349.000 Kč, aniž by doložil „důvod výběru“. K porušení péče řádného hospodáře došlo tím, že provedl výběry z účtu a připustil, aby v pokladně vzniklo manko. Vznik škody je zřejmý z „rozdílného stavu mezi účetnictvím společnosti a výsledkem pokladny společnosti“. Příčinná souvislost je pak dána tím, že žalobce odpovídal za vedení účetnictví.
[17] Podle přesvědčení žalovaného z provedených důkazů nelze dovozovat, že by „nový vlastník“ společnosti H. převzal i pokladní hotovost této společnosti.
[18] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil.
[19] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K dovolání žalobce:
[20] Dovolání žalobce je přípustné podle §237 o. s. ř., k řešení otázky výkladu §2975 odst. 1 o. z., v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené.
[21] Podle §2975 o. z. neurčí-li se v ujednání zakazujícím jinému soutěžní činnost území, okruh činnosti nebo okruh osob, kterých se zákaz týká, ke konkurenční doložce se nepřihlíží (odstavec první). Zakazuje se konkurenční doložka ujednaná na neurčitou dobu nebo na dobu delší než pět let; poruší-li se zákaz, platí, že konkurenční doložka byla ujednána na pět let (odstavec druhý). Zakazuje se konkurenční doložka omezující zavázanou stranu více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany; poruší-li se zákaz, může soud na návrh dotčené strany konkurenční doložku omezit, zrušit, nebo prohlásit za neplatnou (odstavec třetí).
[22] Gramatický výklad §2975 odst. 1 o. z. může vést k (dovolatelem předestíranému) závěru, podle něhož se při absenci kterékoliv ze zde vypočtených náležitostí (území, okruh činnosti, okruh osob) k takové doložce nepřihlíží. Jinak řečeno, že doložka neobsahující některou z uvedených náležitostí je doložkou výslovně zákonem zakázanou (srov. §1 odst. 2 část věty před středníkem o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016).
[23] Nicméně gramatický výklad představuje toliko prvotní přiblížení se textu právní normy, obsažené ve vykládaném ustanovení (srov. §2 odst. 2 o. z. a za všechna rozhodnutí např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03); výklad teleologický, systematický i historický přitom vedou k závěru odlišnému.
[24] Povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost [srov. důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období, 2010 – 2013, (dále jen „důvodová zpráva“), s. 688]. Proto §574 o. z. výslovně určuje, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. To platí obdobně i při posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé, resp. zda se k němu nepřihlíží.
[25] Jinak řečeno, pro závěr, že ustanovení občanského zákoníku zakazuje adresátům určité ujednání, a to pod sankcí neplatnosti, zdánlivosti či toho, že se k danému ujednání nepřihlíží, musí svědčit především jeho teleologický výklad, tj. smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené (v literatuře srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek I, §1-117, Praha: Leges, 2013, s 51).
[26] Sankci, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, upravuje občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích na mnoha místech. Jakkoliv důvodová zpráva naznačuje, že ve všech těchto situacích jde o právní jednání zdánlivá (srov. důvodovou zprávu, s. 685 nebo 1033), je zjevné, že tomu tak v řadě případů být nemůže. Např. v §5 odst. 2 z. o. k. uvedený obrat vyjadřuje prekluzi práva, v §14 z. o. k. dokonce toliko dočasnou neúčinnost určitého ujednání. Ostatně z pravidla určujícího, že je-li právní jednání zdánlivé, nepřihlíží se k němu (§554 o. z.), nelze bez dalšího usuzovat na pravdivost obrácené implikace, tedy že každé jednání, k němuž se nepřihlíží, je zdánlivé.
[27] Nicméně bez zřetele k tomu, zda důvodem, proč se k určitému ujednání nepřihlíží, je v tom kterém případě jeho zdánlivost, neplatnost či dokonce pouhá (dočasná) neúčinnost, z příkazu zákonodárce nepřihlížet k němu plyne, že soud tak musí – jsou-li splněny zákonem předepsané předpoklady – učinit ex officio , bez ohledu na návrhy stran. Příkaz zákonodárce k určitému právnímu jednání nepřihlížet tak má zpravidla obdobné důsledky, jaké nastávají v případě zdánlivých či absolutně neplatných právních jednání.
[28] O to více tudíž platí, že pro závěr, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci obsahující.
[29] Důvodová zpráva (s. 1126) k ustanovení §2975 o. z. uvádí: „Stávající obecná úprava konkurenčních doložek v §672a obchodního zákoníku je nevhodná zejména proto, že vychází z evropské směrnice vydané pro obchodní zastoupení, která pojímá konkurenční doložky příliš restriktivně s cílem chránit slabší stranu. Jedná se tudíž o zvláštní pojetí, které má zvláštní význam pro úpravu konkrétního smluvního typu“.
[30] Z citované části důvodové zprávy je zjevné, že úmyslem zákonodárce bylo upravit konkurenční doložku méně striktně, než byla upravena dříve v §672a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a než je nyní upravena pro obchodní zastoupení v §2518 o. z. Z obou označených ustanovení je přitom patrné, že konkurenční doložka obstojí, vymezuje-li alternativně buď určité území, anebo určený okruh osob na tomto území, na němž obchodní zástupce nesmí vykonávat (po určitou dobu) činnost soutěžní povahy. Výše nastíněný gramatický výklad §2975 odst. 1 o. z. tak zjevně odporuje úmyslu zákonodárce vyjádřenému v důvodové zprávě.
[31] Neklade-li zákon ani na konkurenční doložku upravenou v §2518 o. z. požadavek, aby obsahovala současně vymezení činnosti, území a okruhu osob, jichž se zákaz týká, nelze akceptovat jakýkoliv výklad, podle kterého by tyto náležitosti byly nezbytné pro konkurenční doložku v režimu §2975 o. z., a to pod sankcí, že k ujednání tyto náležitosti neobsahující nebude ex officio přihlíženo.
[32] Obecně platí, že konkurenční doložka bývá uzavírána tehdy, kdy osoba, jíž se omezuje právo vykonávat činnost soutěžní povahy (zavázaná strana), získala či získá (zpravidla) díky vztahu s oprávněnou stranou určité know-how, jehož využití v soutěži bezprostředně po ukončení tohoto vztahu by mohlo oprávněnou stranu poškodit. Typicky tomu tak bývá (či může být) v případě obchodních zástupců či členů volených orgánů obchodních korporací. Další obvyklou situací, kdy dochází k uzavírání konkurenčních doložek, je převod závodu či (jako tomu bylo v projednávané věci) významné majetkové účasti v obchodní korporaci, kdy převodce získal určité know-how právě díky vlastnictví převáděného závodu či převáděné majetkové účasti v obchodní korporaci (např. v souvislosti s výkonem funkce člena voleného orgánu této obchodní korporace).
[33] Proto lze považovat dočasné omezení práva zavázané strany na svobodnou volbu povolání, jakož i práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (garantovaného článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) za ospravedlnitelné. Nicméně aby takový zásah do ústavně garantovaného práva vyhovoval požadavku přiměřenosti (tedy aby do uvedeného práva zavázané strany nebylo zasahováno více, než je pro dosažení sledovaného cíle nezbytné), klade zákonodárce na obsah konkurenční doložky určitá omezení. Je tomu tak jak v případě konkurenční doložky uzavřené s obchodním zástupcem (v §2518 o. z.), tak i v případě obecné úpravy konkurenční doložky v §2975 o. z.
[34] K dosažení tohoto účelu právní úpravy konkurenční doložky slouží (v obecném režimu) jednak pravidlo o časovém omezení (§2975 odst. 2 o. z.), a jednak pravidlo umožňující zavázané straně dosáhnout omezení, zrušení či prohlášení konkurenční doložky za neplatnou, bude-li ji omezovat více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany (§2975 odst. 3 o. z.).
[35] Ustanovení §2975 odst. 1 o. z. – přes své nepřesné vyjádření – nevymezuje obligatorní náležitosti konkurenční doložky přísněji než je tomu v případě §2518 o. z., ale pouze zdůrazňuje obecný požadavek (viz §553 odst. 1 o. z.) na určitost ujednání o konkurenční doložce. Aby konkurenční doložka byla určitým právním jednáním, musí z ní plynout, jaké činnosti a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana vykonávat. Rozsahem zákazu je přitom třeba rozumět buď určité území (na němž zavázaná strana nesmí po sjednanou dobu vyvíjet činnost soutěžní povahy), anebo určitý okruh osob (vůči nimž nesmí tuto činnost vyvíjet; zpravidla půjde o zákazníky či potencionální zákazníky oprávněné strany).
[36] To, zda konkrétní konkurenční doložka v tomto směru vyhovuje požadavku určitosti právních jednání, je třeba posuzovat podle pravidel pro výklad právních jednání (srov. zejména §555 a násl. o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017). Bude-li např. výkladem možné (výjimečně) dovodit, že strany sjednaly konkurenční doložku „pro celý svět“ či „vůči všem osobám“ (v literatuře k této možnosti srov. např. Kindl, J. Úprava konkurenčních doložek v novém občanském zákoníku – pokus o vyplnění mezer . Právní rozhledy, 2015, číslo 12, s. 419 a násl.), nepůjde o ujednání, k němuž by se nemělo bez dalšího přihlížet, ale o ujednání, u něhož přichází v úvahu postup podle §2975 odst. 3 o. z.
[37] Výklad předestíraný dovolatelem vede k nespravedlivým důsledkům, kdy zavázaná strana, již především právní úprava konkurenční doložky obsažená v §2975 o. z. chrání, po sjednanou dobu (v důvěře v platnost a účinnost doložky) nevykonává činnost soutěžní povahy (tedy vyhoví dohodě uzavřené s oprávněnou stranou), ale neobdrží za to sjednané protiplnění, neboť se ke konkurenční doložce podle tohoto výkladu nemá (a to z úřední povinnosti) přihlížet.
[38] Nejvyšší soud z důvodu výše popsaných uzavírá, že smluvní strany vyhoví požadavku ustanovení §2975 odst. 1 o. z. tehdy, lze-li z ujednání o konkurenční doložce dovodit, jakou činnost a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana po určitou dobu vykonávat.
[39] V poměrech projednávané věci přitom není pochyb, že uvedenému požadavku strany vyhověly. Z ujednání je patrné, jaké činnosti, po jakou dobu a v jakém rozsahu neměl dovolatel vykonávat; závěr o neurčitosti konkurenční doložky (a tudíž ani důvod, proč by nemělo být ke konkurenční doložce přihlíženo) dán není.
[40] Nechtěl-li dovolatel konkurenční doložku dodržet (jak se podává z jeho argumentace, podle níž měl v úmyslu v daném oboru podnikat), neměl ji uzavírat. Lze předpokládat, že takový přístup by ovlivnil výši kupní ceny akcií, popř. i samu vůli kupujícího uzavřít kupní smlouvu na akcie. Měl-li pak za to, že jej konkurenční doložka omezuje více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany, mohl postupovat podle §2975 odst. 3 o. z. Tato skutečnost však není důvodem, pro který by se ke sjednané doložce nemělo (z úřední povinnosti) přihlížet.
[41] K poukazu dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018, Nejvyšší soud podotýká, že v označené věci nebyl výklad §2975 o. z. předmětem dovolacího přezkumu (tato otázka nebyla Nejvyššímu soudu předestřena).
K dovolání žalovaného.
[42] Prokázal-li by dovolatel, že žalobce vybral jakožto člen představenstva z účtu akciové společnosti peněžní prostředky, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky využity, byl by žalobce povinen tvrdit a prokázat, že (a jak) tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch společnosti. Otázka využití takto vybraných peněžních prostředků je totiž otázkou jednání s péčí řádného hospodáře, ohledně které nese v případě sporu důkazní břemeno (bývalý) člen představenstva (srov. z aktuální judikatury rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, a v něm citovaná rozhodnutí).
[43] Nicméně v poměrech projednávané věci vyšly soudy ze (skutkového) závěru, že takto vybrané peněžní prostředky byly vloženy do pokladny společnosti H. a od žalobce je převzala společnost RM Holding a. s. (jako kupující akcií společnosti H.). Nebyl tudíž prokázán vznik tvrzené škody.
[44] Brojí-li dovolatel proti uvedenému závěru, brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Uplatňuje tudíž nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.), a dovolání pro posouzení této otázky nemůže být přípustné.
[45] Řečené platí i pro řešení právní otázky nesení důkazního břemene ohledně jednání s péčí řádného hospodáře, při jejímž formulování dovolatel vychází z jiných než soudy učiněných skutkových závěrů ohledně „osudu“ vybraných peněžních prostředků. Posouzení této otázky by nemohlo mít žádný význam pro projednávanou věc, v níž soudy uzavřely, že vybrané peněžní prostředky byly (v rámci pokladny společnosti) předány kupujícímu akcií.
[46] Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
[47] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobci v souvislosti s dovoláním žalovaného podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalovanému v souvislosti s dovoláním žalobce vznikly náklady v podobě odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalobce) určené podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“), jejíž výše činí podle §7 bodu 6 advokátního tarifu 16.300 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 20.086 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu