ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.133.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 133/2021-746
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatele P. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, PSČ 466 01, za účasti M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, o zaplacení 4.163.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 20/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2020, č. j. 7 Cmo 344/2018-712, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 18. 10. 2016, č. j. 39 Cm 20/2010-604, uložil společnosti M. (dále jen „společnost“), povinnost zaplatit navrhovateli 359.079,76 Kč (výrok I.), zamítl návrh co do částky 3.803.920,24 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání navrhovatele rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že uložil společnosti povinnost zaplatit navrhovateli 892.803,06 Kč (písm. a/), a ve výroku II. tak, že návrh co do částky 3.270.196,94 Kč zamítl (písm. b/), a potvrdil ve výroku V. (písm. c/) [první výrok] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je v projednávané věci namístě stanovit vypořádací podíl z vlastního kapitálu společnosti zjištěného z mimořádné účetní závěrky, zpracované ke dni zániku účasti navrhovatele ve společnosti, tj. k 6. 4. 2009, a nikoliv z čistého obchodního majetku společnosti, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 se prosazoval princip poctivosti vypořádání mezi společností a bývalým společníkem. V jeho důsledku bylo nutné posuzovat, zda vlastní kapitál společnosti podle účetní závěrky zpracované ke dni zániku účasti společníka není v hrubém nepoměru ke skutečné (tržní) hodnotě čistého obchodního majetku společnosti určené k témuž dni. V kladném případě bylo nutné vyjít z posledně označené hodnoty (veličiny), tedy z čistého obchodního majetku společnosti (srov. např. rozsudky ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005, nebo ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2573/2021, či usnesení ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3013/2014, ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 993/2015, ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5048/2016, anebo ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 423/2018).
[6] Vyšel-li odvolací soud při určení výše vypořádacího podílu (3.608.000 Kč) ke dni zániku účasti navrhovatele ve společnosti, tj. k 6. 4. 2009, z vlastního kapitálu společnosti zjištěného z mimořádné účetní závěrky (7.216.000 Kč), přičemž v souladu s principem poctivosti vypořádání uzavřel, že jeho výše není v hrubém nepoměru se skutečnou (tržní) hodnotou čistého obchodního majetku (8.325.000 Kč), učinil tak v souladu s §61 odst. 2 zákona č. 513/1993 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jakož i s výše označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[7] Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá taktéž (dovolatelem zpochybňovaný) postup soudů při provádění a hodnocení důkazů znaleckými posudky (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, a judikaturu v něm citovanou, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4585/2018).
[8] Namítá-li dovolatel věcnou nesprávnost znaleckých posudků, dovozuje, že soudy měly dospět k odlišným skutkovým závěrům o vlastním kapitálu společnosti, případně o hodnotě jejího čistého obchodního majetku, napadá skutkové závěry, k čemuž nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4568/2016).
[9] Lze dodat, že hodnocení důkazů provádí nalézací soud, popř. soud odvolací, a samo o sobě nemůže být se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. napadeno přípustným dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu