ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3528.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3528/2018-447
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Reality MOUŘENÍN, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Francouzská 375/41, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25999877, zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lesnická 787/10, PSČ 613 00, proti žalovaným 1) R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 2) INVESTFREM s. r. o. , se sídlem v Praze 7, U Studánky 276/1, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 03829804, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, PSČ 256 01, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 65/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2018, č. j. 27 Co 431/2017-400, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2018, č. j. 27 Co 431/2017-400, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 6. 2017, č. j. 4 C 65/2016-339, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 4 C 65/2016-339, zamítl žalobu o určení, že žalovaná 1) je vlastníkem v rozhodnutí blíže určených pozemků zapsaných na LV XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobkyně je společnicí žalované 1) s 50% obchodním podílem. Druhým společníkem vlastnícím 50% podíl v žalované 1) je jednatel žalované 1) T. F.
2) Žalovaná 1) byla vlastníkem předmětných nemovitostí, na kterých na základě dohody společníků došlo k realizaci projektu rekonstrukce devíti rodinných domů, čtyř bytových jednotek a přístavby rodinného domu, jedné bytové jednotky a pěti garáží (dále jen „Projekt Rezidence“).
3) Dne 9. 8. 2013 uzavřeli žalovaná 1) a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále jen „banka“), smlouvu o úvěru na financování Projektu Rezidence; banka poskytla žalované 1) úvěrový rámec ve výši 36.431.000 Kč.
4) T. F. [jednaje za žalovanou 1) a bez vědomí žalobkyně] dne 20. 4. 2016 uzavřel s žalovanou 2) kupní smlouvu, na základě které byly předmětné nemovitosti převedeny na žalovanou 2) za kupní cenu ve výši 30.000.000 Kč bez DPH (dále jen „kupní smlouva“), přičemž část kupní ceny ve výši 20.425.747,48 Kč uhradila kupující na účet banky k úhradě úvěru a část ve výši 9.574.252,52 Kč na účet žalované 1). Vklad vlastnického práva žalované 2) k předmětným nemovitostem provedl katastrální úřad dne 31. 5. 2016 s právními účinky ke dni 22. 4. 2016.
5) V „expertním“ posudku č. 707-5/2016 ze dne 1. 4. 2016 zpracovatel posudku SINCONSULT s. r. o. stanovil obvyklou cenu předmětných nemovitostí součtem cen jednotlivých nemovitostí ve stavu ke dni 1. 4. 2016 na částku 38.580.000 Kč včetně DPH a v případě prodeje všech nemovitostí najednou částkou 33.620.000 Kč včetně DPH. Posudek byl opatřen znaleckou doložkou (dále jen „posudek SINCONSULT“).
6) Ve znaleckém posudku č. 18/491/16 ze dne 16. 12. 2016 znalec M. K. určil obvyklou cenu předmětných nemovitostí ve stavu ke dni 16. 12. 2016 částkou 50.660.000 Kč včetně DPH. Posudek byl opatřen znaleckou doložkou (dále jen „posudek MK“).
[3] Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence souhlasu valné hromady podle §48 a §190 odst. 2 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“). Uzavřel, že předmětné nemovitosti měly pro žalovanou 1) povahu zboží, byly určeny k prodeji a ten se také realizoval, nešlo o snížení základního kapitálu. Citované ustanovení tak na projednávanou věc nedopadá, nadto by žaloba byla podána po uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty stanovené §48 z. o. k.
[4] Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2483/2012, uveřejněný pod číslem 46/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soud prvního stupně dále dovodil, že případné porušení povinnosti jednatele žalované 1) jednat s péčí řádného hospodáře uzavřením kupní smlouvy by mělo za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy pouze za situace, kdyby úmyslem obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (kdyby obě strany jednaly „ve zlé víře“). Takový závěr však „nelze na podkladě provedeného dokazování učinit“.
[5] Podle soudu prvního stupně nadto nebylo prokázáno ani porušení péče řádného hospodáře ze strany jednatele žalované 1), neboť z provedených důkazů „neplyne jiná možnost finančního vykrytí splatných závazků vůči úvěrující bance“.
[6] K obvyklé ceně předmětných nemovitostí soud prvního stupně uvedl, že každý z posudků hodnotí nemovitosti a stanoví jejich obvyklou cenu v jiných časových obdobích. Závěry posudku MK tedy nelze „jednoznačně vyhodnotit jako zásadně rozporné“ se závěry posudku SINCONSULT, pročež nelze činit závěry o přiměřenosti či zjevné nepřiměřenosti realizované kupní ceny. Snížení obvyklé ceny předmětných nemovitostí při hromadném prodeji v posudku SINCONSULT soud vyhodnotil jako „zcela běžné opatření, odrážející možnost rychlosti prodeje všech nemovitostí najednou i potřeby poměrně značného kapitálu k úhradě kupní ceny“.
[7] Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že se žalobkyni zlý úmysl žalované 2) nepodařilo prokázat a že se dobrá víra ve smyslu §7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), předpokládá, nelze kupní smlouvu považovat za absolutně neplatnou z důvodu rozporu se zákonem, či jeho obcházení, ani z důvodu rozporu s dobrými mravy. Žalovaná 2) měla v době uzavření kupní smlouvy k dispozici posudek SINCONSULT, jehož závěrům o obvyklé ceně neměla důvod nedůvěřovat (posudek MK v té době ještě nebyl vypracován), kupní cena odpovídala ceně stanovené posudkem a žalovaná 2) jednala s F. coby osobou zapsanou v obchodním rejstříku jako jednatel žalované 1). Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaná 2) věděla o situaci v žalované 1) a této využila ve zlém úmyslu poškodit zájmy žalobkyně coby společnice žalované 1). Názor žalobkyně o zjevné nepřiměřenosti sjednané kupní ceny soud prvního stupně nesdílel.
[8] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[9] Odvolací soud se po skutkové i právní stránce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K otázce povahy předmětných nemovitostí dodal, že žalovaná 1) byla založena za účelem dostavby a následného prodeje domů a bytů na předmětných pozemcích a po jejich dokončení byl tento prodej také realizován. Předmětné nemovitosti proto nebyly závodem a jejich prodej nepodléhal schválení valnou hromadou podle §190 odst. 2 písm. i) a §48 z. o. k.
[10] Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně také v tom, že v řízení nebylo prokázáno, že účelem jednání obou žalovaných bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu či jej obchází. Z žádných důkazů neplyne, že by především žalovaná 2), na niž je nutné hledět jako na dobrověrnou nabyvatelku (§7 o. z.) vlastnického práva, jednala ve snaze docílit koupě předmětných nemovitostí za cenu jinou než obvyklou, tj. v úmyslu dosáhnout výsledku porušujícího zákon. Naopak tvrzení žalované 2), podle nichž neměla žádné povědomí o vzájemných vztazích žalobkyně a žalované 1) a jejich ekonomické situaci a nemovitosti nabyla za cenu odpovídající znaleckému posudku, kterou považovala za přiměřenou, považoval odvolací soud za logická a odpovídající provedenému dokazování.
[11] K námitce žalobkyně, že posudek SINCONSULT výrazně podhodnotil obvyklou cenu předmětných nemovitostí, odvolací soud uvedl, že cenu stanovenou posudkem MK lze vyhodnotit jako nadhodnocenou „při znalosti věci a vědomí toho, za jaké částky byly domy dlouhodobě nabízeny k prodeji“, a s ohledem na to, že znalec v posudku vycházel z cen obdobných nemovitostí nabízených k prodeji, avšak nikoliv z realizovaných prodejů. To, jaká je reálná tržní cena, podle odvolacího soudu vždy ukáže samotný trh, žalobkyni přitom nic nebránilo v tom, aby nemovitosti během dvou až tří let, po kterou byly nabízeny k prodeji, za jí tvrzenou obvyklou cenu prodala. Na výši kupní ceny měly zajisté vliv i skutečnosti, že předmětné nemovitosti byly prodány jako celek a že žalovaná 2) obratem zaplatila kupní cenu.
[12] A konečně, odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno porušení povinnosti péče řádného hospodáře jednatelem žalované 1). Tvrdila-li žalobkyně, že jí jednáním F. vznikla škoda, mohla se domáhat její náhrady přímo vůči němu, a to za použití tzv. společnické žaloby (viz §157 z. o. k.).
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva - provádění důkazů znaleckým posudkem a odstraňování rozporů mezi znaleckými posudky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky hmotného práva - definice pojmu „část závodu“, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
[14] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[15] Podle přesvědčení dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněného pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 38/2014“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5373/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15), když neprovedl navrhovaný výslech znalce K. ani zpracovatele posudku SINCONSULT, aby odstranil rozpory mezi oběma posudky a vypořádal se s námitkami vůči nim vznesenými. Výslech K. odvolací soud nahradil vlastním „odborným“ názorem.
[16] Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož předmětné nemovitosti nepředstavovaly závod žalované 1) ani jeho část. Dovolatelka se přiklání k (částí odborné veřejnosti podporovanému) materiálnímu výkladu pojmu „část závodu“, ze kterého vyplývá, že „závodem je část podniku, po jejímž prodeji, ať již na základě jakékoliv smlouvy, dochází ke změně struktury či podnikání společnosti“. Předmětné nemovitosti sloužily k uskutečnění Projektu Rezidence, který byl jediným důvodem založení žalované 1). Dle názoru dovolatelky proto není pochyb, že tvořily hlavní část závodu žalované 1), pročež bylo k platnosti jejich prodeje zapotřebí jeho schválení valnou hromadu žalované 1) podle §190 odst. 2 písm. i) a §48 z. o. k.
[17] A konečně, dovolatelka namítá neplatnost kupní smlouvy i s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, podle nichž prodej nemovitosti za výrazně nižší než (v daném místě a čase) obvyklou cenu může být důvodem neplatnosti kupní smlouvy jen při splnění zákonem stanovených podmínek, tj. bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází.
[18] Dovolatelka spatřuje takový výsledek v tom, že si obě žalované „byly vědomy nízké kupní ceny a bylo jim zřejmé, že by k souhlasu valné hromady s takto stanovenou kupní cenou nedošlo“. „Nepoctivý záměr“ žalované 2) spatřuje dovolatelka „již v samotné konstrukci výše kupní ceny, která byla v daném místě a čase nereálnou, resp. nepřiměřeně nízkou“. Jestliže měl odvolací soud za to, že takový záměr nebyl v řízení prokázán a že dovolatelka neustála důkazní břemeno o této skutečnosti, bylo tomu tak jen proto, že odvolací soud v rozporu s důkazními návrhy žalobkyně nevyzval obě žalované k předložení důkazů, které mají ve své dispozici (v této souvislosti dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013), a dovolatelkou navržené důkazy bez řádného zdůvodnění neprovedl.
[19] Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky žalobkyně a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně odmítl.
[20] Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo k platnosti kupní smlouvy zapotřebí souhlasu valné hromady žalované 1) podle §190 odst. 2 písm. i) z. o. k., neboť předmětné nemovitosti nepředstavovaly (podstatnou) část závodu žalované 1), je v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018. Tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
[21] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení procesní otázky postupu soudu při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[22] Dovolání je i důvodné.
[23] Z §127 o. s. ř. se podává, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).
[24] Podle §127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
[25] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu §127 a §127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2) Soud nesmí ve smyslu §127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku.
3) Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
4) Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců.
5) Splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v §127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem; to platí i tehdy, jde-li o revizní znalecký posudek.
[26] K tomu viz za mnohá rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek R 38/2014, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13.
[27] Odvolací soud se v projednávané věci při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem odchýlil od shora citované judikatury Nejvyššího soudu, neboť neprovedl (přinejmenším) výslech zpracovatele posudku MK, přestože odpověď na klíčovou otázku obvyklosti kupní ceny za převod předmětných nemovitostí byla v obou posudcích výrazně odlišná a dovolatelka vznášela proti závěrům posudku SINCONSULT výhrady; sám si přitom - aniž by znalce vyslechl - vyhodnotil cenu stanovenou v posudku MK jako nadhodnocenou.
[28] Jelikož se odvolací soud zabýval výší obvyklé ceny předmětných nemovitostí a hodnotil oba předložené posudky, měl zohlednit shora citovanou judikaturu a případné rozpory v závěrech posudků odstranit výslechem zpracovatele posudku MK.
Splňuje-li posudek SINCONSULT kriteria §127a o. s. ř., měl by vyslechnout zpracovatele obou posudků. V případě, že by tento postup nebyl možný z důvodu dle §213 odst. 4 o. s. ř. (viz opět důvody usnesení sp. zn. 29 Cdo 4153/2015), bylo by namístě rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle §219a odst. 2 o. s. ř.
[29] Protože tak odvolací soud neučinil, je jeho závěr, podle něhož žalovaná 1) prodala předmětné nemovitosti za cenu obvyklou, přinejmenším předčasný a jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
[30] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[31] Vycházeje předčasně (viz výše) z toho, že žalovaná 1) prodala předmětné nemovitosti za cenu obvyklou, odvolací soud dále uzavřel, že dovolatelka neprokázala úmysl obou smluvních stran dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu (poškození prodávající prodejem jejích nemovitostí hluboko pod tržní cenou). Jak ovšem plyne z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, poučení o důkazní povinnosti podle §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.
[32] Přestože odvolací soud v projednávané věci neměl tvrzení dovolatelky za prokázaná jí navrženými důkazy, dovolatelku podle §118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil. Tím zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[33] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem) a řízení je nadto zatíženo shora popsanou vadou, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[34] Bude-li odvolací soud v další fázi řízení opětovně posuzovat otázku, zda jednatel žalované 1) postupoval při prodeji předmětných nemovitostí v rozporu se svou povinností péče řádného hospodáře, zohlední závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněného pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu