ECLI:CZ:US:2016:4.US.3470.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3470/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Orlí 27, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2015 č. j. 19 Co 208/2015-220 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015 č. j 22 Nc 84/2013-126, jimiž bylo rozhodnuto o výchově a výživě nezletilých dětí.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 4. 2015 č. j 22 Nc 84/2013-126 svěřil dvě nezletilé děti do péče matky a současně zavázal stěžovatele (otce) přispívat na jejich výživu a zaplatit dlužné výživné; rozhodl také o styku otce s nezletilými. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 8. 2015 č. j. 19 Co 208/2015-220 rozsudek městského soudu potvrdil a změnil ve výroku o dlužném výživném.
Proti rozsudkům městského a krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Nosnou částí argumentace namítá zásah do práva na péči o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který spatřuje v pochybení obecných soudů při dokazování. Podle stěžovatele soudy řádně nezohlednily názor nezletilých a jejich ovlivňování matkou, vycházely z nedostatečného a tendenčního znaleckého posudku, a navíc nevyslechly znalce, přestože stěžovatel proti posudku v řízení opakovaně brojil. Svá rozhodnutí měly obecné soudy lépe odůvodnit, zejména co do nenaplnění podmínek střídavé péče.
Statutární město Brno, orgán sociálně-právní ochrany dětí Úřadu městské části Brno-sever, jako opatrovník nezletilých ve vyjádření doručeném dne 20. 6 2016 rekapituluje vývoj v rodině, jehož výsledkem je stav, kdy děti odmítají s otcem trávit čas o samotě a styk je realizován v krizovém centru za přítomnosti odborného pracovníka. Opatrovník sdílí toliko námitku neprovedení výslechu znalce, v ostatním považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, zejména poukazuje na to, že stanovisko nezletilých bylo v řízení zjišťováno důsledně a průběžně.
Matka nezletilých navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí považuje po skutkové i právní stránce za správná a vydaná na základě odpovídajícího dokazování; je přesvědčena o relevanci znaleckého posudku, jehož podstatný obsah byl u jednání přečten. Stanovisko nezletilých bylo zjišťováno důkladně, opakovaně, v průběhu řízení se nijak neměnilo. Stěžovatel plní svoji vyživovací povinnost nedostatečně, v minulosti ohledně ní probíhalo i exekuční řízení. Matka poukazuje na vyhrocení situace v poslední době a nutnou asistenci krizového centra při realizaci styku s otcem i co do psychologické pomoci dětem.
Krajský soud v Brně ve vyjádření doručeném dne 22. 6. 2016 pouze stručně poukazuje na průběh řízení, odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Městský soud v Brně ve vyjádření doručeném dne 4. 7. 2016 vyjadřuje přesvědčení, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s příslušnými právními předpisy a zájmy dětí.
K posouzení věci Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 22 P 140/2015, jehož součástí je relevantní spisová dokumentace. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen advokátem. Rovněž není stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva náleží obecným soudům. Pro přezkum Ústavním soudem je rozhodné výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a veškeré spisové dokumentace, jakož i při zohlednění okolností věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecné soudy nedopustily takového vykročení z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, pro které by bylo nutné jejich rozhodnutí zrušit - jejich postup byl nicméně z pohledu ústavnosti hraniční. Obecné soudy jsou povinny řádně a důsledně zjistit skutkový stav věci, zejména v nesporném řízení ovládaném vyšetřovací zásadou, subsumovat jej pod příslušná ustanovení právních předpisů a vycházejíce z něj zaujmout právní hodnocení věci. Zatímco skutkové okolnosti soud zjišťuje prostřednictvím dokazování, posoudit právní stránku věci a vyslovit určující závěry je povinen vždy soud a není oprávněn přenášet tuto činnost na jinou osobu, a to ani na znalce a v případech, kdy esenciální roli pro rozhodnutí hraje posouzení skutečností, k nimž je třeba jeho odborných znalostí.
Obecné soudy v tomto ohledu nepostupovaly adekvátně. Nalézací soud nevhodně formuloval již zadání znaleckého úkolu. Je jistě legitimní, pokud ustanovené znalkyni uložil provést psychologické vyšetření obou rodičů i nezletilých; neměl ale již požadovat zodpovězení právní otázky, který z rodičů má lepší výchovné schopnosti - takové hmotněprávní hodnocení náleží pouze soudu. Stejně tak znalkyni správně uložil zhodnotit vztah nezletilých k oběma rodičům a ověřit, zda nejsou některým z nich ovlivňováni (naváděni) proti druhému rodiči. Neměl ale již žádat posouzení, zda je v zájmu nezletilých spíše jejich svěření do péče matky nebo otce, popř. svěření dětí do střídavé péče - rovněž posouzení této (právní) otázky přísluší výhradně soudu, přičemž znalec je povolán toliko k tomu, aby poskytl (z pohledu právního hodnocení neutrální) skutková zjištění. Nemístný byl i čtvrtý bod zadání posudku, jímž nalézací soud znalkyni požádal o vymezení časové a místní úpravy styku nezletilých s druhým rodičem, do jehož péče nebudou svěřeni - i to je věcí právního posouzení, kterého se nemůže soud podobným způsobem "zbavovat".
Obecné soudy dále měly provést výslech znalkyně při jednání. Jednou ze základních zásad soudního řízení je jeho ústnost, přímost a veřejnost [čl. 96 odst. 2 Ústavy, §6 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Ústnost řízení se projevuje mj. v ustanovení §127 odst. 1 poslední věty o. s. ř., podle kterého je vedle písemného posudku zásadně třeba znalce vyslechnout při jednání, při němž musí reagovat na dotazy soudu, účastníků řízení, jejich zástupců a před nimi je povinen (ústně) obhájit metodu, kterou použil, a vysvětlit své odborné (výlučně) skutkové závěry. Pouze ve výjimečných případech zákon umožňuje spokojit se jen s písemným posudkem jako listinným důkazem. Důkaz znaleckým posudkem je tedy primárně založen na prvku ústnosti a až na vzácné výjimky se nelze obejít bez výslechu znalce u jednání - tím spíše, jde-li o takto vyhrocenou věc.
Upustit od výslechu znalce u nařízeného jednání lze v zásadě jen tehdy, pokud účastníci netrvají na jeho účasti anebo jsou závěry písemné části posudku skutkově jednoznačné; taková situace ovšem v praxi nastává pouze výjimečně (Jirsa, J. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 318, 324-325, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, dostupný na www.nsoud.cz). V projednávané věci se o takový případ zjevně nejednalo; stěžovatel opakovaně brojil jak proti obsahu posudku, tak i proti tomu, že znalec nebyl předvolán k jednání. V této souvislosti je třeba dodat, že při jednání nebylo přímo (bezprostředně) zjišťováno ani stanovisko nezletilých a ze spisu rovněž není patrné, že by soud jejich názor sám zjišťoval jinak, např. neformálně mimo jednání a v prostředí, které by bylo pro děti méně stresující - i to je povinností soudu (§100 odst. 3 o. s. ř.), kterou nelze přenášet na jiné osoby.
Ústavní soud zvažoval, zda uvedená pochybení dosahují ústavněprávní relevance, a dospěl k závěru, především veden zájmem nezletilých dětí a nevhodností další destabilizace jejich výchovné situace, kterou by nepochybně kasační rozhodnutí přivodilo, že nikoli. Znalecký posudek ze dne 24. 9. 2014, vyhotovený PhDr. Zlatou Krejčí, CSc., soudní znalkyní v oboru školství a kultura, odvětví psychologie, byl zpracován nejen důkladně a fundovaně, ale i výstižně a srozumitelně. Na takřka 35 stranách vyšla znalkyně z obsáhlé dokumentace, psychologického vyšetření obou rodičů i nezletilých a na základě těchto podkladů vyhověla zadání soudu. Vedle znaleckého posudku a výpovědi rodičů soudy zohlednily další početné listinné důkazy, zejména řadu zpráv orgánů sociálně-právní ochrany dětí, specializovaných poraden, dětmi navštěvovaných základních škol, jakož i doklady o příjmech a majetkových poměrech rodičů.
Provedené důkazy dostatečně vypovídají o okolnostech věci, zejména o poměrech rodičů i dětí, vztahu dětí k matce a otci i jejich stanovisku ke svěření do péče, resp. rozsahu styku s rodiči, to vše na pozadí tvrzení účastníků. Zachytily i dřívější bydlení ve společném domě rozděleném na relativně samostatné bytové jednotky, kdy v jedné bydlela matka s dětmi a v druhé otec, jakož i soužití s přítelkyní stěžovatele, jeho otcem a bratrem, který v přízemí domu provozuje obchod, reagovaly na opakované vyhrocené konflikty mezi rodiči i psychické onemocnění stěžovatele a jeho vliv na situaci.
Vzhledem k výše uvedenému považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí přes poměrně závažné procesní "přehmaty" za ústavně konformní. Obecné soudy dostatečně zjistily a řádně vyhodnotily výsledek znaleckého posouzení a další důkazy k poměrům rodičů, jejich vzájemným vztahům a výchovnému prostředí nezletilých, včetně jejich postojů a stěžovatelem tvrzeného ovlivňování matkou. Při zvažování, zda provádět další dokazování podle návrhů stěžovatele, správně přihlédly i k tomu, že v zájmu nezletilých je především stabilizace rodinných vztahů, které by bylo (zbytečné) prodlužování soudního řízení na škodu; totožné doporučení ostatně vyslovila i specializovaná poradna ve zprávě předložené odvolacímu soudu. Vypořádaly se rovněž s otázkou svěření nezletilých do střídavé péče ve smyslu §907 občanského zákoníku, přičemž respektovaly judikaturu Ústavního soudu k tomuto institutu včetně nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), navazujícího usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685) a dále např. usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15 nebo ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud konečně zohlednil, že rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje definitivní řešení věci - při změně relevantních okolností budou soudy povolány rozhodovat o péči nezletilých a výživném znovu. Ostatně již v mezidobí od vydání napadených rozhodnutí a projednáním ústavní stížnosti ve věci došlo k dynamickému vývoji, účastníky bylo podáno několik návrhů na nařízení předběžných opatření, jakož i na změnu výše výživného, o kterých obecné soudy průběžně rozhodují, a jedná se o živou věc.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.