ECLI:CZ:US:2015:4.US.582.15.1
sp. zn. IV. ÚS 582/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Vágnerem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 480/2014-272 ze dne 10. 12. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 P 37/2013-236 ze dne 24. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo rozhodnuto v opatrovnické věci nezletilého J. J., tak, že nezletilý byl svěřen do výchovy matky a stěžovateli (otci) bylo uloženo přispívat na jeho výživu od 1. 7. 2013 do 31. 8. 2014 částkou 4.000,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2014 nadále částkou 4.500,- Kč měsíčně k rukám matky, nejpozději do patnáctého dne v měsíci. Dále soud vyčíslil nedoplatek na výživném za dobu od 1. 7. 2013 do 24. 7. 2014 částkou 16.000,- Kč, uložil stěžovateli jej zaplatit k rukám matky ve splátkách po 2.000,- Kč spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek s účinností od právní moci rozsudku. Výrokem II. soud upravil styk stěžovatele s nezletilým a akcesorickými výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu změnil co do výše nedoplatku na výživném, a to z 16.000,- Kč na 21.500,- Kč, jinak je jako věcně správné dle §219 občanského soudního řádu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel s rozhodnutími soudů nesouhlasí, neboť podle něj neodpovídají nejlepšímu zájmu nezletilého J., nerespektují jeho právo na péči obou rodičů a rovněž ani nenaplňují právo stěžovatele podílet se na jeho výchově. Je přesvědčen, že oba rodiče mají nepochybně o výchovu nezletilého zájem a jsou způsobilí jej vychovávat. Dle stěžovatele neexistují objektivní překážky, které by bránily střídavé péči a které by odůvodňovaly vyloučení možnosti otce podílet se na výchově nezletilého ve stejné míře, jako se na ní podílí matka. Při správném posouzení všech relevantních kritérií by obecné soudy měly dospět k závěru, že nejlepším zájmem nezletilého je svěření do střídavé péče obou rodičů, neboť všechna relevantní kritéria naplňují oba rodiče stejnou měrou. Ostatně takový postoj dle názoru stěžovatele plyne i z výslechu samotného nezletilého, který je dle něj natolik vyspělý, že dokáže dostatečně posoudit věci, které soudu říkal. Odmítavý postoj matky nemůže být důvodem pro vyloučení možnosti svěřit nezletilé do péče obou rodičů. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na závěry vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu, z nichž má vyplývat, že střídavá péče obou rodičů je normou a svěření do střídavé péče by mělo být pravidlem. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se ani neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by dle něj měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu a podle kterého by střídavá výchova měla být normou. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Ostatně ani z ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte.
Jak již Ústavní soud zdůraznil kupř. ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz), při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být soudy paušálně využívána jako forma "spravedlivého" (a svým způsobem též "bezpracného") rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" [viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org]. Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "Nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb."
Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilého, podloženého doporučením soudního znalce, opatrovníka i jeho přáním.
Ústavní soud má na rozdíl od stěžovatele za to, že nezletilý, který byl vyslechnut bez přítomnosti rodičů i jejich právních zástupců, jen za účasti soudce a kolizního opatrovníka, v podstatě spíše vyjádřil své přání zachovat stávající model výchovy (č. l. 93), nežli že by chtěl být více se stěžovatelem. Přirozeně nelze přání tehdy pět let starého chlapce zcela absolutizovat, nicméně současně z něj rozhodně není možno dovodit závěr o příklonu nezletilého k režimu střídavé výchovy, a tím současně ani podpořit přesvědčení stěžovatele v tomto ohledu.
Z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření dětí do střídavé péče nebyl sám o sobě odmítavý postoj matky dětí, jak uvádí stěžovatel, nýbrž kumulace několika faktorů, a to špatná komunikace mezi rodiči na pozadí poněkud se zhoršujících vztahů a stresování dítěte diametrálně odlišnými výchovnými režimy v době, kdy má nastoupit do školy. Při rozhodování totiž soudy zohlednily závěry znaleckého posudku, z nějž vyplynulo, že aktuálně není střídavá výchova zcela vhodná (srov. str. 40 - 41 zmíněného posudku - č. l. 196 a 197), resp. její případná pozitiva nemohou převážit negativa, která dítěti může způsobit. Odpovídající výchovné opatření pak představuje svěření nezletilého do výchovy matky, která převážně péči o syna zajišťovala.
Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů (natožpak Ústavní soud). Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Odmítnutí této ústavní stížnosti přirozeně nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilým za předpokladu, že dojde k přiměřené "normalizaci" rodinných vztahů.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu