ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.3743.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 3743/2017-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Z. H. , zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, za účasti 1) J. T. , 2) J. T. , oběma zastoupených Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, a 3) G. T. , zastoupené Mgr. Martinou Holotňákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o určení, kdo je společníkem společnosti s ručením omezeným, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 340/2015, o dovolání G. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2016, č. j. 13 Co 207/2016-169, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 29. dubna 2016, č. j. 11 C 340/2015-153, na návrh navrhovatelky ze dne 9. května 2014 připustil, aby „do řízení na straně žalované přistoupila“ G. T. (výrok I.), a připustil změnu „žaloby, kterou by bylo určeno, že“ J. T., byl ke dni 25. března 2013 a stále je jediným společníkem ASKINO, s. r. o., se sídlem ve Střelicích, Trpín 713/9, PSČ 664 47, identifikační číslo osoby 25547844 (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání G. T. v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala G. T. dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého usnesení soudu prvního stupně nemělo být vůbec vydáno, neboť o návrhu navrhovatelky ze dne 9. května 2014 již bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2014, č. j. 1 Cm 178/2013-54, které nabylo právní moci dne 17. července 2014, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž pravomocné usnesení o procesním návrhu účastníka zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a a §167 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení §226 odst. 2 o. s. ř není oporou pro závěr, že postoupením věci věcně příslušnému soudu pominuly účinky rozhodnutí o připuštění změny návrhu na zahájení řízení a o přistoupení dalšího účastníka řízení vydaného věcně nepříslušným soudem (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2094/2014).
Dovolatelka v dovolání navrhuje „odkladný účinek“ dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že jelikož jde v projednávané věci o řízení dle §200e a násl. o. s. ř. [ve věci uvedené v §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 673/2008, nebo ze dne 12. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 572/2015], neoznačují se jeho účastníci jako „žalobkyně“ a „žalovaní“, nýbrž jako „navrhovatelka“ a „účastníci“, resp. odvozeně od jejich hmotněprávního postavení (např. „společnost“) – srov. §200e odst. 3 ve spojení s §94 odst. 1 větou první o. s. ř. Řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací (§120 odst. 2 o. s. ř.), přičemž ve věci samé se rozhoduje usnesením (§200e odst. 3 o. s. ř.). Na tomto závěru přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění usnesení ze dne 23. září 2015, č. j. 5 Cmo 174/2015-132, jímž věc postoupil Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu věcně příslušnému, uplatněný nárok kvalifikoval jako určovací žalobu ve smyslu §80 písm. c) a §9 odst. 1 o. s. ř., neboť právní kvalifikací nároku pro účely určení věcně příslušného soudu soud rozhodující o věci samé vázán není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu