ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.3994.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 3994/2017-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce PREFA MAJETKOVÁ a. s. , se sídlem v Pardubicích, Husova 456, PSČ 530 03, identifikační číslo osoby 25296736, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, PSČ 530 02, proti žalovanému Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00025429, o zaplacení 1.162.930.000 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 58 Co 301/2014-111, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2014, č. j. 31 C 146/2013-49, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 146/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017, č. j. 58 Co 45/2017-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 31 C 146/2013-206, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem dne 14. června 2016 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. dubna 2017, č. j. 58 Co 45/2017-306, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobě pro zmatečnost, podané dovolatelem, nemůže být z důvodu zakotveného v §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. vyhověno, neboť dovolatel netvrdí žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že jednání některého z dovolatelem jmenovaných soudců Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, kteří vydali napadená rozhodnutí, naplnilo znaky konkrétního trestného činu uvedené v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v důsledku kterého by některý z nich rozhodl v neprospěch dovolatele, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003, ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, či ze dne 28. března 2017, sp. zn. 27 Cdo 627/2017). Z té se podává, že pravomocné rozhodnutí soudu je postiženo zmatečností podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. v případě, že jednání soudce nebo přísedícího představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku (a jde tedy ve smyslu §13 odst. 1 trestního zákoníku o trestný čin), a že v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení.
Rovněž nepřihlédl-li podle §43 odst. 2 věty druhé ve spojení s §211 o. s. ř. odvolací soud k námitce podjatosti dovolatele proti soudkyním JUDr. Ivě Suneghové, JUDr. Blance Bendové a Mgr. Kateřině Sedlákové, neboť dovolatel – ani přes výzvu soudu – nevylíčil, z čeho konkrétně dovozuje podjatost těchto soudkyň, učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. 32 Nd 64/2016).
Další „otázky“, které dovolatel ve svém dovolání dále „vymezuje“, nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejich posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a nejde tudíž o otázky hmotného či procesního práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (§237 o. s. ř.) [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013].
Nejvyšší soud pouze na okraj podotýká, že dovolání, ač sepsané advokátem, je na samé hranici srozumitelnosti.
Dovolatel (na str. 42 a násl. dovolání) uvádí, že má právo „dovolat se toho, aby o tomto dovolání nejednali soudci Nejvyššího soudu ČR“ dále vyjmenovaní (jde o 29 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob, jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který dovolatel namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu