ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.717.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 717/2020-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky D. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, za účasti 1) P. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, PSČ 156 00, 2) M. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, PSČ 101 00, a 3) P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Davidem Satkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, PSČ 110 00, o určení společníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 384/2013, o dovolání M. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, č. j. 7 Cmo 195/2017-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. M. D. je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi navrhovatelkou, P. Š. a společností P. nemá žádný ze jmenovaných právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2017, č. j. 79 Cm 384/2013-171, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 2. 2017, č. j. 79 Cm 384/2013-195, určil, že P. Š. (dále jen „P. Š.“) je společníkem společnosti P. (dále jen „společnost“) s obchodním podílem 138/1000 odpovídajícím splacenému vkladu ve výši 276.000 Kč na základním kapitálu společnosti (dále jen „obchodní podíl“) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] K odvolání M. D. (dále jen „M. D.“) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2019, č. j. 7 Cmo 195/2017-256, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. co do výše náhrady nákladů řízení změnil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podal M. D. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda v situaci, kdy jeden z manželů převede obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným náležící do společného jmění manželů na třetí osobu, která jej nabude v dobré víře v existenci souhlasu druhého manžela s tímto převodem, může manžel převodce, který k tomuto převodu neudělil souhlas, uplatnit námitku relativní neplatnosti převodu podle §40a ve spojení s §145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Je tomu tak proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016). Dovolatel při její formulaci přehlíží, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily na závěru, podle něhož dovolatel při nabývání obchodního podílu nebyl v dobré víře v existenci souhlasu nabyvatelky s jeho převodem [viz úvahu odvolacího soudu, podle níž spokojí-li se nabyvatel (jemuž je při převodu obchodního podílu známa skutečnost, že obchodní podíl je součástí společného jmění manželů) s ústním ujištěním převodce, že jeho manžel udělil s tímto převodem souhlas, není v dobré víře v existenci tohoto souhlasu].
[5] S ohledem na argumentaci dovolatele považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že názor odvolacího soudu, podle něhož M. D. nebyl při převodu obchodního podílu v dobré víře v souhlas navrhovatelky s převodem, není v rozporu ani se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, neboť smlouva o převodu obchodního podílu neobsahovala prohlášení P. Š., z něhož by šlo dovodit, že navrhovatelka souhlas udělila.
[6] Dovolání nečiní přípustným ani otázka, zda navrhovatelka uplatněním námitky relativní neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu zneužila své právo, neboť ta byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[7] Z té se podává, že za zneužití výkonu práva lze považovat zpravidla takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013, ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 871/2014, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, nebo ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 345/2020, (dále srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).
[8] Je-li účelem právní úpravy jednání manželů týkajícího se majetku náležejícího do jejich společného jmění ochrana práva manželů společně tento majetek – v souladu s jejich společnou vůlí – užívat (spravovat jej a nakládat s ním), nemůže být – s ohledem na závěry právě citované judikatury – úspěšná námitka dovolatele, podle níž navrhovatelka uplatnila námitku relativní neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu „se snahou o znovuzískání řádně a svobodně převedených obchodních podílů“ pro jejího manžela a ostatní „bývalé společníky společnosti“. Ani z tvrzení dovolatele, že se navrhovatelka (do uplatnění námitky relativní neplatnosti) nepodílela na výkonu práv spojených s obchodním podílem, ani se nezajímala o podnikání společnosti, nelze dovodit, že by úmyslem navrhovatelky bylo uplatněním námitky relativní neplatnosti způsobit dovolateli újmu.
[9] Náklady řízení vzniklé mezi navrhovatelkou a M. D. sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření navrhovatelky k dovolání ze dne 11. 2. 2020) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle §6 odst. 1, §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu 3.100 Kč. Spolu s (jedinou) náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 4.114 Kč.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi navrhovatelkou, P. Š. a společností vychází z toho, že tito účastníci nepodali dovolání, a nezapříčinili tak vznik nákladů navrhovatelky v dovolacím řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu