ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1091.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1091/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Diplomatický servis , příspěvková organizace se sídlem Václavské nám. 816/49, Praha 1, zastoupen JUDr. Ivanem Solilem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 41, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem Mariánského nám. 2, Praha 1, zastoupen prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, za vedlejšího účastenství na straně žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 42, Praha 2, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 30/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 13 Co 583/2008-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to k rukám advokáta JUDr. Ivana Solila do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2008, č. . 9 C 30/2006-49, kterým bylo určeno vlastnictví České republiky k pozemku parc. č. 130/4 kat. úz. B. a obci P.. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.514,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ivana Solila do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. odvolací instance bylo stanoveno, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalobce a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm napadl hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem, provedl podrobný rozbor relevantní judikatury a dovodil též, že z důvodu jím popsaného judikatorního přesahu věci má rozsudek odvolací instance zásadní význam po právní stránce. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jím napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod jím vylíčený odpovídal ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Věci, v nichž jsou účastníky na jedné straně příspěvková organizace Diplomatický servis a na druhé straně hlavní město Praha a případně též Česká republika (za níž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), mají velmi podobný průběh i obsah po stránce skutkové i právní. Zjištění nižších instancí a jejich právní posouzení věci se koncentrují především do těchto skutečností a jejich právních důsledků:
- na počátku relevantního právního dění spojeného s předmětnými nemovitostmi je příděl městu (obci), a to jak příděl provedený Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, tak případně příděl (správní rozhodnutí) provedený místním správním orgánem; řada těchto přídělů je kontroverzních, včetně jejich datování po 31. 12. 1949;
- vzhledem k účinkům zákona č. 279/1949 Sb., které spočívaly mj. v zániku obecního vlastnictví, došlo od 1. 1. 1950 k přechodu nemovitostí na stát; následoval další příděl, tentokrát do (operativní) správy organizace či instituce, která předmětné nemovitosti jménem státu spravovala; v nyní posuzovaných věcech jde o hospodaření vykonávané Správou služeb diplomatického sboru (nyní Diplomatický servis);
- k datu 24.5.1991 trval právní stav, podle něhož byly nemovitosti ve vlastnictví Československé federace (ČSFR); je to zřejmé již ze samotné funkce, k níž nemovitosti byly určeny; teprve dnem 1. 1. 1993, tedy zánikem ČSFR, přešly nemovitosti do vlastnictví České republiky;
- ke dni účinnosti novely zákona o obecních restitucích, vyhlášené pod č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), tedy byly předmětné nemovitosti – nedošlo-li v mezidobí ke změně jejich vlastníka - ve vlastnictví České republiky; nižší instance zde oprávněně dovodily, že zákon č. 114/2000 Sb. nemůže působit zpětně;
- těžiště právního posouzení věci se tak přeneslo do oblasti výkladu zákona č. 114/2000 Sb., též za použití jeho důvodové zprávy, v návaznosti na zákon č. 172/1991 Sb.; lze rekapitulovat, že ve všech posuzovaných věcech bylo konstatováno splnění podmínky vlastnictví státu ke dni 1. 7. 2000, ale rozhodnutí ve prospěch obce bylo vyloučeno v důsledku vlastnictví ČSFR ke dni 24. 5. 1991; překážkou obecní restituce zůstalo nesplnění této podmínky a bylo rozhodnuto vždy ve prospěch Diplomatického servisu, potažmo státu.
Tyto svou podstatou nepochybně ad hoc přesvědčivé a detailně odůvodněné závěry především odvolací instance (nezřídka i nižší) je žádoucí doplnit úvahou v obecnější rovině.
Konstatování, že novela zákona č. 172/1991 Sb., vyhlášená pod č. 114/2000 Sb., nepůsobí zpětně, je vlastně triviální a samozřejmé. Každá změna či doplnění zákona může vyvolat předpokládané právní následky až ode dne své účinnosti. Tyto následky však nemohou nastat izolovaně, bez ohledu na již dříve platný zákonný text. Obsah změn a doplňků by měl „zapadnout do mozaiky“ dosavadního textu zákona; měl by být aplikován a interpretován v organickém souladu s tímto textem.
Postulátem tedy zůstává, že zákon by měl svým obsahem a účelem tvořit koherentní celek. Tím nemá být popřeno, že by změněná nebo doplněná ustanovení nemohla být samostatnými skutkovými podstatami .
V posuzovaných věcech jsou soudům stranami nabízeny dva výklady. Ani jeden z nich nelze a priori odmítnout. První byl ve věcech Diplomatického servisu nižšími instancemi většinou přijat. Vychází z původního záměru zákonodárce restituovat obcím ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) jen ty nemovitosti, jež byly k tomuto dni v majetku České republiky, nikoliv však v majetku ČSFR. Má-li tato premisa zákona zůstat platná i po vydání novely č. 114/2000 Sb. (což odvolací soud podpírá důvodovou zprávou k ní – ta však nemusí vyjadřovat vůli zákonodárce v konečných fázích legislativního procesu), pak obec (hlavní město) nemůže s tvrzením o svém vlastnickém právu uspět. To přesto, že předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000) ve vlastnictví České republiky.
Druhá interpretační varianta, předložená městem, považuje ustanovení §2a, vložené do zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb., za samostatnou skutkovou podstatu – nejen tedy za „legalizaci“ sporných přídělů, uskutečněných po 31.12.1949. Tuto variantu lze, vedle jiných argumentů tvrzených touto procesní stranou, podepřít zejména tou prostou skutečností, že se od vydání zákona č. 172/1991 Sb. zásadně změnily státoprávní a společenské poměry. Zánik federace a vznik suverénní České republiky dnem 1. 1. 1993 vyvolal mj. přechod nemovitostí (včetně sporných) do vlastnictví tohoto státu . Nabízí se otázka, zda má tato sukcese jít k tíži obce, hovoří-li jinak právní stav k datu 1. 7. 2000 v její prospěch.
Nejvyšší soud dává v nyní posuzovaných věcech, ve shodě s odvolacím soudem, přednost první z obou variant. Ta podle jeho názoru minimalizuje nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky, který byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům. Akcent na plynutí času, na nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (jakož i správce, nájemce apod.), je významným kritériem pro rozhodnutí v těchto případech. Je však nutné dodat, že podle konkrétních okolností případu může přicházet v úvahu (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dokonce potenciálně většinově, srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1743/2006 a řadu dalších, zatímco ve prospěch opačné varianty lze citovat sp. zn. 28 Cdo 2850/2004) také druhá z uvedených variant.
Proces majetkových restitucí se ani po dvou desetiletích od jeho zahájení – nebo spíše právě pro tuto skutečnost - neobejde bez výjimek. Zasáhl do něj totiž velmi intenzivním způsobem časový faktor. Chvályhodný záměr porevolučních zákonodárců uskutečnit rychlou vlastnickou transformaci (cestou preference dohod v příslušných zákonech, stanovením krátkých lhůt apod.) se tu podařilo naplnit jen zčásti. Následují desetiletí zbylých početných restitučních sporů, na jejichž průběh a rozhodování neblaze působí čas přinášející podstatné změny okolností – často v neprospěch dokonce obou (všech) sporných stran. Tím spíše je třeba dát v konkrétních případech průchod individuální spravedlnosti a nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních šablonách.
Ve sporech hlavního města Prahy s příspěvkovou organizací Diplomatický servis, resp. též státem vedou konkrétní zjištěné skutečnosti k plné podpoře těch závěrů, které přijal odvolací soud. Lze jen dodat, že (ač to není podrobně popsáno v rozhodnutích nižších instancí) se z hlediska činností Diplomatického servisu dá předpokládat, že provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí tím či oním způsobem k jejich využívání zahraničními zastupitelskými misemi. Je-li tomu tak, pak je zajisté přirozenější, aby byly konkrétní právní formy užívání nemovitostí realizovány v rámci vztahu stát (organizace pověřená správou) – diplomatická mise, než město – diplomatická mise.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání hlavního města Prahy odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.). S ohledem na to, že nejde o první jeho (vždy shodné) rozhodnutí v těchto věcech – viz sp. zn. 28 Cdo 231/2009, 28 Cdo 4301/2009, 28 Cdo 2216/2009 -, nedospěl dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku; to tím spíše, že se rozhodnutí i závěry dovolacího soudu ve všech podstatných aspektech právního posouzení věci opakovaně shodují. Nenaplnění podmínek alternativy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. je ostatně patrné z celého textu odůvodnění tohoto usnesení.
Žalobce má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§14, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,-- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu