ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1119.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1119/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petr Krause v právní věci žalobce: Pozemkový fond České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupen JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou v Praze 1, Václavské nám. 21, proti žalované B. K., zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou ve Strakonicích, Velké nám. 45, o určení právních vztahů kupujícího a prodávajícího, event. o povinnosti uzavřít kupní smlouvu (o nahrazení projevu vůle), vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 C 104/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2009, č. j. 5 Co 1791/2009-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2009, č.j. 5 Co 1791/2009-97, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 3. 3. 2009, č.j. 8 C 104/2008-62, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 3. 3. 2009, č. j. 8 C 104/2008-62, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že mezi žalovanou jako prodávající a žalobcem jako kupujícím byl založen právní vztah vzniklý na základě kupní smlouvy tvořené z nabídky osoby prodávající ze dne 31. 7. 2007 a akceptace kupujícího v dopisech ze dne 22. 8. 2007 a 18. 9. 2007 a v listině označené jako kupní smlouva ze dne 18. 9. 2007, jejímž obsahem byl závazek osoby prodávající převést kupujícímu pozemek parc.č. 1140 v k.ú. S. a závazek kupujícího zaplatit osobě prodávající kupní cenu ve výši 106.290,- Kč. Dále se žalobce domáhal, aby soud určil, že byl mezi ním a žalovanou založen také obdobný právní vztah vzniklý na základě týchž skutečností výše uvedených, jehož obsahem byl závazek osoby prodávající převést kupujícímu pozemky parc.č. 251/12 a 251/17 v k.ú. H. u M. a závazek kupujícího zaplatit osobě prodávající kupní cenu ve výši 51.290,- Kč. Žalobce v průběhu řízení svou žalobu změnil tak, že ji doplnil o eventuální petit, který byl rovněž zamítnut a jehož obsahem bylo stanovení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem výše uvedené kupní smlouvy k předmětným pozemkům. Odvolacím soudem byla dále žalobci uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 66.997,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky JUDr. J. T..
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu I. stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Uvedl, že v dané věci byla důvodem pro zamítnutí primárních návrhů již ta skutečnost, že u žalobce nebyl shledán naléhavý právní zájem, jenž je nutnou podmínkou určovací žaloby dle ust. §80 písm. c) o. s. ř. Nižší instance totiž dovodily, že pokud se žalobce domnívá, že kupní smlouvy byly uzavřeny, nic mu nebrání v tom, aby na podkladě těchto smluv podal návrhy na vklad vlastnického práva u příslušného katastrálního úřadu. Tento úřad následně sám přezkoumá, zda je navrhovaný vklad odůvodněn obsahem předložených listin.
Odvolací soud dále dospěl (opět ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že výše uvedené kupní smlouvy nebyly uzavřeny. Dopisy žalované ze dne 31. 7. 2007, shodně označené jako nabídka koupě pozemků před uvažovaným zcizením – žádost o stanovisko k využití (nevyužití) předkupního práva, nebyly posouzeny jako návrhy kupních smluv, přestože z jejich textu vyplývá, že žalovaná vyzvala žalobce též k zaplacení kupních cen. Jelikož žalobce následně žalované zaslal vlastní návrhy kupních smluv, s jejichž obsahem žalovaná nesouhlasila, nebylo možné učinit závěr o tom, že předmětné smlouvy byly uzavřeny. Podstata předkupního práva totiž tkví v tom, že jestliže se vlastník věci rozhodne věc prodat, je zavázán ji nabídnout ke koupi přednostně tomu, kdo je z předkupního práva oprávněn. Dále soudy obou stupňů zaujaly stanovisko, že žalobci nebylo možno vyhovět i z toho důvodu, že nesplnil povinnost vyplatit plné kupní ceny do dvou měsíců po nabídkách, jak mu ukládalo ustanovení §605 obč. zák. Žalobce totiž žalované uhradil pouze částky ve výši 13.825,- Kč a 4.964,- Kč, neboť si vůči žalované započetl pohledávky, které měl z titulu nezaplacených kupních cen dle smluv ze dne 8. 12. 2003 a 27. 10. 2004. Nižší instance však usoudily, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky ust. §580 obč. zák., neboť proti splatným pohledávkám nelze započíst nesplatné pohledávky, které měl žalobce za žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku věcného předkupního práva upraveného zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, konkrétně pak to, zda předkupní právo umožňuje oprávněnému v případě akceptace řádné nabídky povinné osoby domáhat se prodeje věci. Tvrdil, že v dané kauze došlo v důsledku přijetí řádně učiněných nabídek předkupního práva k uzavření předmětných smluv, neboť kupní cena převáděných nemovitostí byla vyplacena v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců od přijetí nabídky. Dle názoru dovolatele platí, že pokud oprávněný z předkupního práva nabídku přijme a nemovitost vyplatí, je tímto založena povinnost stran uzavřít písemnou kupní smlouvu. Dovolatel rovněž poukazoval na skutečnost, že započtení jeho pohledávek na kupní cenu převáděných pozemků proběhlo v souladu s právním řádem, když dohodou mezi účastníky je možné započíst nejen splatné, ale i nesplatné pohledávky. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud posoudil dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako přípustné, neboť spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu zejména v tom, že předmětná právní otázka byla ze strany nižších instancí posouzena odlišně od jeho konstantní judikatury.
Nejvyšší soud shledal, že v posuzované kauze došlo mezi Pozemkovým fondem a žalovanou k platnému uzavření kupních smluv, jejichž předmětem byl převod pozemků uskutečněný na základě nabídky předkupního práva ve smyslu §10 zákona č. 95/1999 Sb.
Podle odst. 1 shora citovaného ustanovení platí, že k pozemku převáděnému podle tohoto zákona má stát předkupní právo jako právo věcné; to platí i pro případ jiného zcizení než prodejem. V případě uvažovaného zcizení je nabyvatel povinen státu nabídnout pozemek ke koupi za cenu, za kterou jej získal od Pozemkového fondu. Nutno tu podotknout, že v předmětné věci bylo zcela nepochybné, že na straně státu existovalo k převáděným nemovitostem předkupní právo, které bylo také na základě nabídky žalované Pozemkovým fondem (jakožto oprávněnou osobou) využito.
V dané věci se však stala problematickou otázka, zda lze nabídky učiněné žalovanou pokládat za návrhy na uzavření kupních smluv a zda tedy k vlastnímu uzavření výše uvedených kupních smluv vůbec došlo.
V tomto směru je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2728/2009, v němž byl učiněn závěr, že vzhledem k tomu, že dopis žalovaného byl formulován jako nabídka koupě pozemků před uvažovaným zcizením a pro případ využití v něm byla obsažena žádost o vyplacení kupní ceny ve výši, za jakou žalovaný pozemek získal do svého vlastnictví včetně lhůty k jejímu proplacení, posoudil Nejvyšší soud výše uvedený dopis jako řádnou nabídku předkupního práva a zákonné podmínky předkupního práva považoval za splněné. To tím spíše, že žalovaný obdržel od žalobce částku podle ujednání plynoucího z předkupního práva. S problematikou předkupního práva se navíc Nejvyšší soud již vypořádal v obdobném případě (viz sp. zn. 28 Cdo 3059/2009). V předmětném sporu se jedná o obdobný skutkový stav, a tudíž právní závěr, k němuž Nejvyšší soud dospěl v citované věci, dopadá i na tuto věc. Z toho plyne, že v posuzovaném případě byly taktéž naplněny veškeré podmínky pro realizaci předkupního práva a předmětné kupní smlouvy tak byly platně uzavřeny. Jelikož byla příslušná právní otázka ze strany nižších instancí posouzena odlišně, dostala se tak jejich rozhodnutí do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud jde o názor soudů obou stupňů o neexistenci naléhavého právního zájmu v této věci, nelze ani s tímto jejich závěrem souhlasit. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25). V daném případě tak byla podmínka naléhavého právního zájmu splněna a tato otázka byla tedy ze strany nižších instancí posouzena rovněž chybně.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda byla na straně žalobce splněna podmínka vyplacení kupní ceny, která byla pro realizaci předkupního práva, jakož i samotného kontraktačního procesu nutná, a dospěl ke kladnému závěru. V této věci totiž mezi účastníky došlo k ujednání o úhradě kupní ceny, jak plyne též z dopisů žalované ze dne 31. 7. 2007 (nabídky koupě pozemků před uvažovaným zcizením – žádosti o stanovisko k využití/nevyužití předkupního práva), v nichž žalovaná v souvislosti s výzvou k zaplacení kupní ceny navrhla zohlednění aktuální výše zaplacených splátek původních cen předmětů koupě, vymezených ve smlouvách ze dne 8. 12. 2003 a 27. 10. 2004. Názor nižších instancí o nemožnosti započtení pohledávek žalobce na kupní cenu převáděných pozemků není možné akceptovat. Jelikož došlo mezi stranami k dohodě o započtení vzájemných pohledávek, nebrání tomuto úkonu skutečnost, že šlo o pohledávky nesplatné, jak vyplývá z §581 odst. 3 obč. zák.
Jelikož se shodného pochybení při právním posouzení věci ohledně uzavření kupních smluv mezi žalobcem a žalovanou dopustily obě nižší instance, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu