ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.114.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 114/2019-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci S. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Helenou Koudelkovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Jiráskova 284/10, proti žalované M. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, o 225.352,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 137 C 33/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2018, č. j. 8 Co 252/2018-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 29. 11. 2016 domáhala, aby právnímu předchůdci žalované (jejímu manželovi) M. K. byla uložena povinnost zaplatit jí částku 225.352,28 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014, č. j. 58 D 3182/2013-79, vydaného v řízení o dědictví po L. R., zemřelé dne 5. 12. 2013 (dále též jen „zůstavitelka“), nabyla jako závětní dědička mimo jiné práva a povinnosti ze stavebního spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a. s., č. ú. XY, se zůstatkem ke dni úmrtí zůstavitelky ve výši 226.257,45 Kč. Po skončení dědického řízení požádala žalobkyně stavební spořitelnu o výplatu uvedené částky, bylo jí však sděleno, že smlouva o stavebním spoření č. XY byla dne 31. 1. 2014 ukončena na základě výpovědi ze dne 3. 10. 2013 a uspořená částka (ve výši 225.352,28 Kč) byla dne 31. 1. 2014 poukázána na bankovní účet č. XY vedený u GE Money bank a. s., o němž následně žalobkyně zjistila, že „patří“ žalovanému M. K. Ten však odmítl na výzvu žalobkyni uvedenou částku vydat, což zdůvodnil jednak tím, že dědickým rozhodnutím není vázán, a dále tím, že uvedenou částku obdržel od L. R. na základě darovací smlouvy, uzavřené mezi ním, zůstavitelkou a jeho sestrou R. T., kterou však žalobkyni ani na výzvu nepředložil. Žalovaný M. K. se tudíž na úkor žalobkyně bez právního důvodu obohatil.
Okresní soud v Ostravě - poté co usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 137 C 33/2016-36, rozhodl, že v řízení bude na místě M. K., zemřelého dne 17. 3. 2017, pokračováno s jeho právní nástupkyní pozůstalou manželkou M. K. - rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 137 C 33/2016-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 225.352,28 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 51.445 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Heleny Koudelkové, advokátky (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že zůstavitelka uzavřela dne 15. 12. 2000 s Raiffeisen stavební spořitelnou a. s., smlouvu o stavebním spoření č. XY, kterou vypověděla dne 3. 10. 2013, a současně požádala o zaslání naspořených prostředků po ukončení smlouvy na bankovní účet M. K. (č. XY), vedený u GE Money bank a. s. (na nějž dne 4. 10. 2013 vložila žalovaná částku 500 Kč a dne 3. 12. 2013 částku 500 Kč M. K.), že tento účet M. K. zrušil dne 5. 2. 2014, že dne 6. 2. 2014 vybral na pokladně banky zůstatek účtu ve výši 225.767 Kč, že dne 2. 7. 2015 M. K. sepsal prohlášení, dle kterého mu a jeho sestře zůstavitelka uspořenou částku darovala při telefonickém rozhovoru dne 3. 10. 2013 , přičemž jeho sestře mělo připadnout z celkové částky 80.000 Kč, že dne 5. 12. 2013 zůstavitelka zemřela a že na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014, č. j. 58 D 3182/2013-79, vydaného v řízení o dědictví po L. R. nabyla žalobkyně jako závětní dědička mimo jiné práva a povinnosti ze stavebního spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a. s., č. ú. XY, se zůstatkem ke dni úmrtí zůstavitelky ve výši 226.257,45 Kč. Soud prvního stupně s odkazem na §10 Smluvních podmínek stavebního spoření Raiffeisen stavební spořitelny a. s., vztahujících se ke smlouvám uzavřeným ke dni 15. 12. 2000, podle nějž výpovědní lhůta počíná běžet 1. dne následujícího po doručení výpovědi a končí poslední den kalendářního měsíce, v němž byla druhé straně doručena, přičemž stavební spořitelna vyplatí uspořenou částku nejpozději k poslednímu dni třetího kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, dovodil, že výpovědní lhůta v případě zůstavitelky skončila dne 31. 10. 2013, tedy za jejího života (zemřela dne 5. 12. 2013). V řízení však nebylo a nemohlo být prokázáno, že by M. K. nabyl částku 225.352,28 Kč na základě platně uzavřené darovací smlouvy dle §628 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, protože L. R. za svého života takovouto smlouvu uzavřít nemohla, jelikož k tvrzenému dni uzavření smlouvy (tj. 3. 10. 2013) byla stále účastna stavebního spoření, z něhož jí plynula práva a povinnosti, nedisponovala však částkou 225.352,28 Kč, kterou měla M. K. a jeho sestře darovat. Darovací smlouva vzniká zpravidla reálně, kdy s projevem dárce a obdarovaného je spojeno předání věci; k předání peněz, které je možné i poukázáním na účet, však v daném případě nedošlo, ani k němu dojít nemohlo, protože zůstavitelka jimi nedisponovala. Uzavřel, že jelikož částku 225.352,28 Kč neobdržel M. K. jako dar, „jednalo se na jeho straně o bezdůvodné obohacení, které je povinen v souladu s §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vydat“. Vzhledem ke zjištění, že žalovaná nabyla z pozůstalosti po svém manželovi M. K., zemřelém dne 17. 3. 2017, pohledávku z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 275.259 Kč, tedy hodnotu převyšující částku 225.325,28 Kč, jak to plyne z usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 99 D 1072/2017, odpovídá do výše nabytého dědictví za dluh zůstavitele (§1701 o. z.). Protože žalobkyně v řízení prokázala, že nárok na výplatu naspořené částky včetně státního příspěvku a úroků ze stavebního spoření L. R. nabyla jako její závětní dědička, soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 225.325,28 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení tak, jak žalobkyně požadovala od 11. 7. 2015 do zaplacení, neboť v řízení bylo zjištěno, že k tomuto datu se M. K. ocitl v prodlení, když byl k vydání dluhu žalobkyní vyzván (§1970 o. z. a §2 vládního nařízení
č. 351/2013 Sb.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 8 Co 252/2018-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.732 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Heleny Koudelkové, advokátky (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, i s jeho právním názorem ohledně aktivní legitimace žalobkyně a pasivní legitimace žalované v daném řízení. Konstatoval, že „vzhledem k tomu, že byla vyvrácena obrana žalované, že předmětné finanční prostředky byly darovány zůstavitelkou L. R. M. K. a jeho sestře R. T., pak za situace, kdy předmětné finanční prostředky byly převedeny na účet M. K., který je vybral, se tím bezdůvodně obohatil“. Pakliže žalovaná nabyla z pozůstalosti po svém manželovi částku převyšující částku 225.352,28 Kč, odpovídá do výše nabytého dědictví za dluh zůstavitele; soud prvního stupně tedy žalobě správně vyhověl a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení žalovanou částku s příslušenstvím podle §2991 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky platnosti uzavřené darovací smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně L. R. a právním předchůdcem žalované M. K., tedy projevem jejich shodné vůle spojené s odevzdáním a přijetím předmětu darování“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od „rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 6 Co 45/77“, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 872/2004, „anebo tato otázka v rozhodování dovolacího soudu s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3883/2011 nebyla dosud vyřešena“. Odvolacímu soudu vytýká formalistický přístup, a naopak má za to, že L. R. „jako vlastnice finančních prostředků na jejím bankovním účtu u stavební spořitelny projevila vůli, aby se M. K. stal vlastníkem těchto finančních prostředků tím, že na základě telefonického rozhovoru s ním v písemné formě doručila stavební spořitelně výpověď ze stavebního spoření obsahující rovněž číslo jeho bankovního účtu“, což považuje „vlastně za příkaz k úhradě“. Rozhodnutí soudů obou stupňů je podle jejího názoru v rozporu s odůvodněním rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10 (bod 15.), v němž se mj. uvádí, že „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“. Domnívá se, že důkazy v tomto řízení provedené vedly k závěru o platnosti darovací smlouvy, soudy však ochranu projevu vůle „její právní předchůdkyně“ neposkytly a přiklonily se k výkladu opačnému o neplatnosti darovací smlouvy. Podotýká, že „právní předchůdkyně žalobkyně realizovala shodný projev vůle jí jako dárkyně a obdarovaného M. K. tím, že výpověď ze smlouvy o stavebním spoření obsahující číslo bankovního účtu, na které mají být finanční prostředky zaslány, tedy vlastně příkaz k úhradě, doručila stavební spořitelně, čímž byl splněn požadavek uvedený v §628 odst. 1 obč. zák., tj. aby věc byla přenechaná a převzatá (viz rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 Co 45/77)“. Uvedené jednání nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, jakou vůli chtěla L. R. projevit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 515/2001). Odevzdání výpovědi stavební spořitelně považuje dovolatelka za dovršení darovacího procesu, tj. že došlo k předání darované věci „z ruky do ruky“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3883/2011). Jestliže soudy na danou věc neaplikovaly §628 odst. 1 obč. zák., pak ji nesprávně právně posoudily, resp. toto ustanovení nesprávně vyložily. V případě, že by dovolací soud dovolání nepřipustil k řešení otázky platnosti darovací smlouvy, má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda v daném případě finanční plnění M. K. přijaté je obohacením bez spravedlivého důvodu“, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přičemž „žádný ze soudů se spravedlivým důvodem uvedeným v §2991 o. z. nezabýval“. Podle jejího názoru není možné spravedlivě a po právu poskytnout ochranu nároku žalobkyně a její žalobě vyhovět jen proto, že nebyla, resp. nemohla být uzavřena platná darovací smlouva, a to ať už s poukazem na to, že L. R. neměla předmět daru ve svém faktickém držení (tedy že šlo podle soudu prvního stupně o její pohledávku vůči stavební spořitelně) nebo s poukazem na to, že nedošlo k předání daru „z ruky do ruky“, když v obou případech se vyžaduje smlouva v písemné formě. „To, že došlo k nabytí obohacení, je nesporné a „spravedlivý důvod“ bylo a je možno dovodit právě z projevu vůle L. R. (dání výpovědi smlouvy o stavebním spoření obsahující číslo bankovního účtu M. K.)“; „pokud i odvolací soud aplikoval na daný případ §2991 o. z., pak věc nesprávně právně posoudil, protože na zjištěný skutkový stav - přijaté obohacení na straně M. K. - aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít“. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné (obsahuje-li pouze v bodě 7. odůvodnění konstatování, že M. K. se přijetím finančních prostředků bezdůvodně obohatil), neboť zásadní výhradou žalované v podaném odvolání bylo konstatování, že pokud M. K. přijal finanční plnění dle §2991 o. z., pak se tak stalo na základě spravedlivého důvodu. Tím se však odvolací soud nezabýval a tato vada rozsudku sama o sobě je dle mínění dovolatelky důvodem pro jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť není dle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Otázka „platnosti uzavřené darovací smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně L. R. a právním předchůdcem žalované M. K., tedy projevem jejich shodné vůle spojené s odevzdáním a přijetím předmětu darování“, není způsobilá přípustnost dovolání založit. Je tomu tak proto, že na této otázce napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a ani nespočívá, neboť shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byla vyvrácena obrana žalované, podle níž předmětné finanční prostředky byly darovány L. R. M. K. a jeho sestře R. T.; otázku platnosti žalovanou tvrzené darovací smlouvy, která podle ní měla být uzavřena telefonicky dne 3. 10. 2013 mezi L. R. a M. K., tudíž odvolací soud - dospěl-li shodně se soudem prvního stupně k závěru, že darovací smlouva uzavřena nebyla (a uzavřena být ani nemohla z důvodů uvedených již v rozsudku soudu prvního stupně) - zcela logicky neřešil a řešit ani nemusel, když taková žalovanou tvrzená smlouva vůbec nevznikla (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, z nichž vyplývá, že dovolání není přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
K námitkám dovolatelky v souvislosti s uvedenou otázkou, že L. R. „jako vlastnice finančních prostředků na jejím bankovním účtu u stavební spořitelny projevila vůli, aby se M. K. stal vlastníkem těchto finančních prostředků tím, že na základě telefonického rozhovoru s ním v písemné formě doručila stavební spořitelně výpověď ze stavebního spoření obsahující rovněž číslo jeho bankovního účtu“, je možno předně dodat, že peněžní prostředky na účtu vedeném stavební spořitelnou na základě smlouvy o stavebním spoření nejsou vlastnictvím účastníka stavebního spoření, v jehož prospěch byl účet zřízen, ale jeho pohledávkou vůči stavební spořitelně, která svěřené peněžní prostředky využívá v souladu s §9 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů, a je povinna za sjednaných podmínek je vyplatit účastníku stavebního spoření spolu s úroky, případně i se státní podporou (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 424/2011). Vznikla-li tedy L. R. z důvodu výpovědi smlouvy o stavebním spoření (jen) pohledávka na výplatu uspořené částky spolu s úroky a se státní podporou, pak je zcela lichá námitka dovolatelky, že „k předání darované věci došlo z ruky do ruky“, když sama tvrdí, že k uzavření jí tvrzené darovací smlouvy došlo při telefonickém rozhovoru M. K. s L. R. (stejně tak je nepřiléhavý i její poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3883/2011). Protože k odevzdání a převzetí částky 225.325,28 Kč nedošlo, nemohla být žalovanou tvrzená darovací smlouva uzavřena ani z toho důvodu, že darovací smlouva by v takovém případě musela být uzavřena písemně, jak stanoví §628 odst. 2 obč. zák.
Nesprávná je rovněž námitka dovolatelky, že se ze strany L. R. jednalo „vlastně o příkaz k úhradě“, v souvislosti s níž odkázala na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1977, sp. zn. 6 Co 45/77 (publikované ve Sborníku IV na str. 607), a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 872/2004, neboť závěry v nich uvedené na posuzovaný případ nedopadají. V prvním z nich byl vysloven názor, podle kterého je darovací smlouva platně uzavřena, je-li vydán dárcem do rukou obdarovaného příkaz k převodu nebo k výplatě peněz z konta u peněžního ústavu, jenž dopadá na situaci, kdy bylo úmyslem dárce přenechat obdarovanému hotovost, která měla být do rukou obdarovaného vyplacena peněžním ústavem; v nyní posuzovaném případě však nebylo zjištěno, že by L. R. vydala do rukou M. K. příkaz k převodu nebo k výplatě peněz z jejího stavebního spoření u peněžního ústavu, což ostatně žalovaná v řízení ani netvrdila, natož prokazovala. Druhé odkazované rozhodnutí taktéž řeší skutkově zcela odlišný případ; v něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i bez fyzického předání a převzetí daru (finanční částky), může dojít k uzavření darovací smlouvy, jestliže dar - finanční částka byla dárcem se souhlasem obdarované uhrazena přímo jejímu věřiteli.
Ani druhá otázka, „zda v daném případě finanční plnění M. K. přijaté je obohacením bez spravedlivého důvodu“, jež dle dovolatelky dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, není způsobilá přípustnost dovolání v dané věci založit, když odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že všechny předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení na straně M. K. dle §2991 o. z. byly za zjištěného skutkového stavu věci (který není předmětem dovolacího přezkumu) naplněny. Samotná okolnost, že L. R. požádala stavební spořitelnu o zaslání naspořených prostředků po ukončení smlouvy o stavebním spoření na bankovní účet M. K. (z jakého důvodu tak učinila, nebylo v řízení zjištěno, avšak najisto bylo prokázáno, že žalobkyně jako závětní dědička nabyla mimo jiné práva a povinnosti ze stavebního spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a. s., č. ú. XY, se zůstatkem ke dni úmrtí zůstavitelky ve výši 226.257,45 Kč) ještě neznamená, že by jmenovaný měl spravedlivý důvod si tyto peníze ponechat, a žalobkyni (jako ochuzené) je nevydat poté, kdy jej k tomu s odkazem na rozhodnutí soudu v dědickém řízení po zůstavitelce vyzvala, když darovací smlouva mezi M. K. a zůstavitelkou nebyla (a ani nemohla být) dne 3. 10. 2013 uzavřena, jelikož zůstavitelka naspořenou částkou na účtu stavebního spoření nedisponovala (nejedná se tak o situaci, kterou Nejvyšší soud řešil v rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5837/2017).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jde o námitku, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jíž se však dovolací soud nemohl zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2248/2016, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1526/2018 a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2611/2017). Dovolatelka touto námitkou totiž uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, když případné vady řízení nejsou již od 1. 1. 2013 samostatným dovolacím důvodem, a k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Lze jen (zcela obecně) dodat, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (tak, jako tomu bylo v dané věci v případě žalované); (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu