ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3883.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3883/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. R., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, proti žalované M. N. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 462/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 8. března 2011, č.j. 21 Co 305/2008-397, takto:
I. Dovolání žalobce do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 8. března 2011, č.j. 21 Co 305/2008-397, se zamítá.
II. Dovolání žalobce do výroků III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 8. března 2011, č.j. 21 Co 305/2008-397, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marii Cilínkové, advokátce se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Znojmě dne 26. 3. 2003 se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovaným – tj. jednak žalované, jež původně vystupovala pod procesním označením žalovaná 1), a dále M. N., bytem shodně s žalovanou, který v řízení vystupoval pod procesním označení žalovaný 2) (poznámka Nejvyššího soudu: vzhledem k tomu, že shora cit. rozsudkem okresního soudu byla žaloba vůči žalovanému 2/ pravomocně zamítnuta, je nyní v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedena pouze žalovaná M. N.) povinnost vydat žalobci klisnu huculského koně jménem Oli, narozenou 1. 1. 2000, identifikační číslo 11 62 60600. K odůvodnění žalobního návrhu žalobce uvedl, že se klisna Oli narodila z klisny Lindy, jejíž je vlastníkem. Dne 21. 1. 2001 byly klisny Linda a Oli odvedeny L. P. ze stájí žalobce v M. do obce M. Následně L. P. prodala 9. 7. 2001 klisnu Oli žalovanému 2), který ji dne 10. 7. 2001 daroval žalované 1) jako své nezletilé dceři. Žalobce jako vlastník klisny Oli ji nikdy L. P. nedaroval ani neprodal, a proto nemohlo platně dojít ani k následnému převodu vlastnického práva na žalovaného 2) a potažmo na žalovanou 1).
Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č.j. 6 C 462/2003-283, zavázal žalovanou 1) vydat žalobci v zákonné lhůtě klisnu huculského koně jménem Oli (výrok I.). Žalobu zamítl ve vztahu vůči žalovanému 2/ (výrok II.) a ve vztahu k němu zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení ve výši 7.140,- Kč (výrok IV.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.) a rovněž nepřiznal státu náhradu nákladů vzniklých na svědečném a odměně ustanoveného zástup žalobce (výrok V.). Soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení §132 odst. 1, §628 až §630 a §35 obč. zák. Uzavřel, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze v daném případě dovodit, že by žalobce zcela jasně, srozumitelně, určitě a jednoznačně projevil vůli darovat klisnu Oli L. P. a koně jí předal, a naopak, že by L. P. způsobem nevzbuzujícím pochybnost klisnu jako dar přijala. Následný prodej Klisny Oli žalovanému 2) a její darování žalované 1) proto považoval za neplatné právní úkony ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák., když vlastnické právo k převáděné věci nelze nabýt od nevlastníka. Pasívně věcně legitimovanou ve sporu shledal žalovanou 1), která klisnu neoprávněně žalobci zadržuje.
K odvolání žalované 1) a žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, č.j. 21 Co 305/2008-397, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přísudečném výroku I. změnil tak, že žaloba, aby žalovaná 1) byla povinna vydat žalobci klisnu huculského koně jménem Oli, narozenou 1. 1. 2000, identifikační číslo 11 62 60600, se zamítá (výrok I.). Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal žalobce nahradit žalované 1) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 14.995,20 Kč (výrok III) a současně zavázal žalobce nahradit žalované 1) na nákladech odvolacího řízení 20.294,40,- Kč (výrok IV.). Ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok V.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (VI.).
Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně výslechem svědkyně Lenky Pospíšilové a listinami zprávou Ústřední evidence chovu koní ČR ze dne 11. 10. 2001 (čl. spisu 172 – 173) a přípisem žalobce Asociaci chovatelů huculského koně ze dne 18. 1. 2004 (č.l. spisu 190). Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, že je vlastníkem klisny Oli. Zejména poukázal na to, že tvrzení žalobce jsou nevěrohodná. Žalobce opakovaně mění svá tvrzení. Je to zřejmé z porovnání jeho tvrzení v řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve stávajícím řízení o vydání věci či v předchozím řízení, které bylo z jeho podnětu vedeno Policií ČR, rovněž v průběhu jednoho řízení, a to stávajícího řízení. Účelovost a nepravdivost tvrzení vyplývá i z listiny zaslané Asociací chovatelů huculského koně soudu prvního stupně 18. 6. 2005 a z korespondence s Ústřední evidencí chovu koní ČR. Jako věrohodnější se jeví výpověď svědkyně L. P., která koresponduje s ostatními objektivně zjistitelnými skutečnostmi. Pochybnost vyvolává pouze její výpověď v rámci vypořádání společného jmění manželů žalobce a jeho bývalé manželky, kde popřela své vlastnictví ke koním, i když nyní to objasňuje tak, že neměla na mysli klisnu Oli, ale klisnu Lindu a hříbě Dixi. Naproti tomu její výpověď, že to byl žalobce, který dal pokyn svědkyni H. k jejímu zápisu do připouštěcího lístku, že na ni přepsal automobil Favorit a že pobírala v určitém období dotace na koně a byla zapsána jako vlastnice klisny Oli, jsou v souladu s výpovědí i listinnými důkazy. Její vysvětlení vztahu se žalobcem koresponduje i s jeho údajem před orgány Policie ČR, že vrácení koní požadoval poté, co se dozvěděl, že svědkyně se bude vdávat. Pro posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku považoval odvolací soud za rozhodující objasnění toho, kdo byl vlastníkem klisny Oli ke dni 9. července 2001, kdy byla uzavřena kupní smlouva mezi svědkyní L. P. a žalovaným 2). Odvolací soud věc posoudil dle ustanovení §628 obč. zák. a dospěl k následujícím závěrům.
Žalovaný 2) se vlastníkem klisny mohl stát jen v tom případě, že k tomuto dni byla vlastnicí klisny L. P. Svědkyně P. uvádí, že vlastnictví klisny Oli nabyla darováním od žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení skutkového stavu je vhodné vycházet z výpovědi svědkyně P. a důkazů vyplývajících ze sdělení a výpovědí těch institucí a svědků, kteří nemají bližší vztah k účastníkům, popřípadě ke svědkyni P. Svědkyně Pospíšilová uvedla, že s její péčí o koně jí žalobce přislíbil hříbě a o darování poprvé informoval 1. 1. 2000, kdy se Klisna Oli narodila, tím, že přijel do jejího bydliště a sdělil jí, že se jí narodilo toto hříbě. Následně byla jako chovatelka a majitelka zapsána v dokladech týkajících se hříběte Oli a pobírala dotace. Žalobce takovéto darování popírá a za lživé označuje zprávy či výpovědi, které údaje svědkyně potvrzují. Při objasnění těchto skutkových okolností odvolací soud vyšel zejména ze zprávy Ústřední evidence koní České republiky (dále již „Ústřední evidence“) ze dne 11. 10. 2001, která byla zaslána Policii ČR a je v ní sděleno, že původně klisna Linda byla původně vedena na majitele pana R., poté docházelo v letech 1998 až 18. 7. 2001 k opakovaným změnám evidence na L. P. a zpět na pana R., někdy na základě jeho protichůdných požadavků. L. P. v roce 2000 na klisnu pobírala dotaci. V lednu 2001 jim někdo telefonicky nahlásil úhyn klisny Oli, která byla do Ústřední evidence zaregistrována 11. 7. 2000 na základě připouštěcího lístku, kde jako majitelka je uvedena L. P., což je řádně potvrzeno svědkyní A. P. Změnu majitele v Ústřední evidenci bylo možno provést na základě kupní smlouvy, čestného prohlášení majitelů, z připouštěcího registru nebo z připouštěcího lístku. Údaje o majiteli jsou pouze informativní. Ústřední evidence garantuje původ koně, nikoliv vlastnické vztahy. Z připouštěcího lístku ze dne 22. 2. 1999 vyplývá, že jako vlastník připouštěné klisny Lindy byla uvedena L. P. Předmětný doklad je podepsán svědky Ing. P. a vedoucí stanice H. Asociace chovatelů huculského koně podáním ze dne 27. 12. 2006 sdělila, že vlastnictví koně je evidováno na základě prohlášení majitele v přihlášce. Dotace na klisnu Lindu byly vypláceny pouze dvakrát, kdy jejich příjemcem byla na základě závazných údajů v přihlášce předložené majitelem L. P. 18. 1. 2004 obdrželi od pana R. oznámení o utracení klisny, současně však dle připouštěcího lístku ze dne 21. srpna 2004 byla připuštěna v I. Již z výpovědi svědkyně E. H. před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že na pokyn žalobce zapsala do připouštěcího lístku klisnu Lindu jako majitelku L. P., když jí žalobce informoval, že kobylku jí daroval. Z tohoto připouštění se narodila klisna Oli. Z výpovědi Ing. L. P. bylo zjištěno, že k vyznačení jiného majitele koně v Ústřední evidenci mohlo dojít pouze v případě, pokud by majitel kontaktoval evidenci koní, a to i telefonicky. Pokud by zavolal přímo nový majitel, k vydání dokladu by nedošlo. Ústřední evidence rovněž sama od sebe změnu majitele neprovede. Neměl by být rozdíl mezi údaji na připouštěcím lístku a zápisy v knize narozených hříbat. Jako majitelka klisny je na připouštěcích lístcích uvedena L. P. Dle odvolacího soudu ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že žalobce opakovaně činil projev vůle směřující k darování koně Linda svědkyni L. P., a to i ve vztahu k oficiálním místům zajišťujícím evidenci huculských koní. I když tato evidence sama o sobě neprokazuje vlastnictví, je důkazem o takovémto projevu vůle ze strany žalobce. K nabytí vlastnictví koně Lindy L. P. nedošlo jen z toho důvodu, že svědkyně sama vzhledem k oblíbenosti koně Lindy žalobcem, neučinila žádný jednoznačný projev vůle směřující k přijetí daru. Za této situace v kontextu chování žalobce i s přihlédnutím k tomu, že svědkyni poskytl automobil, který byl na její jméno evidován na dopravním inspektorátu a připustil změnu svých postojů vůči svědkyni poté, co zjistil, že se bude vdávat, se jeví věrohodným tvrzení svědkyně, že při narození klisny Oli z klisny Lindy jí toto hříbě daroval. S tímto koresponduje i skutečnost, že po zklamání svých určitých očekávání se dožadoval telefonicky a na základě dokladu, který však svědkyní nebyl podepsán, vystavení duplikátů na klisnu Oli, které by zněly na jeho jméno. Odvolací soud uzavřel, že žalobce výslovným prohlášením vůči svědkyni a dalšími projevy navenek, kdy byla svědkyně označována jako majitelka klisny Oli, jednoznačně projevil vůli směřující k darování této klisny svědkyni. Z hlediska platného uzavření darovací smlouvy bylo nutno ze zákona posoudit, zda došlo k přijetí tohoto daru svědkyní, neboť smlouva nebyla uzavřena písemně. V tomto případě však odvolací soud přihlédl ke specifické povaze předmětu daru. Dovodil, že i když z hlediska právního se jedná o věc, ve skutečnosti jde o živé zvíře, které pro zachování života vyžaduje splnění určitých podmínek, tj. ustájení a poskytování stravy. Svědkyně tuto možnost ve svém bydlišti neměla. Vzhledem k tomuto specifickému předmětu daru odvolací soud měl za to, že je možno postupovat obdobně jako je tomu v případě osobního automobilu, kdy např. postačuje předání dokladů, bez kterých automobil nelze provozovat. Zde do doby, než žalobce požádal telefonicky a na základě písemností svědkyní nepodepsanou o vystavení dokladů ke klisně Oli na své jméno, byla vedena jako majitelka koně L. P. Tato na klisnu Oli pobírala dotaci, když tuto okolnost žalobce nebyl schopen blíže vysvětlit. Na převzetí daru lze usuzovat i z toho, že L. P. měla volný přístup ke klisně Oli, a to i v období, kdy tato se nacházela ve stájích v T. V lednu 2001, kdy svědkyně klisnu Oli z těchto stájí odvedla, již žalobce výměnou zámku jejímu přístupu do stájí zamezil. Pokud by neobstála úvaha o faktickém ovládání věci obdarovanou, v předchozím období, nejpozději od ledna 2001 svědkyně fakticky předmět daru – koně Oli – držela a tohoto umístila do stájí u svého strýce v M. Nejpozději k tomuto dni 21. 1. 2001 by bylo nutno tento akt darování považovat za završený. Jestliže žalobce, ať již z jakýchkoliv důvodů svůj postoj změnil tak, že si přál zrušení vlastnictví koně L. P., musel by postupovat podle ustanovení §630 obč. zák., domáhat se vrácení daru a v případě nesouhlasu obdarované věc řešit žalobou na určení vlastnictví. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že v současné době je vlastníkem klisny Oli. I když sám zápis majitele v Ústřední evidenci nezakládá vznik či změnu vlastnického práva, nelze přehlédnout, že je významným podpůrným důkazem pro existenci vlastnictví, neboť je činěn na základě projevu vůle žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání do výroků I. ve věci samé a též výslovně i do výroků III a IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí zejména na novém tvrzení svědkyně L. P. o její oslavě narozenin a o údajném nepřímém darovacím výroku žalobce. Toto tvrzení svědkyně nesplňuje podmínky pro uplatnění nových důkazů uvedené v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., jelikož bylo L. P. známo již při řízení před soudem prvního stupně, avšak tam je neuvedla. Namítl též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku s tím, že se jeví jako vyvlastnění majetku bez náhrady. Dovolatel poté podrobně rozvádí nesrovnalosti v provedeném dokazování týkající se administrativních úkonů nutných pro evidenci koní ve smyslu zák. 154/2000 Sb., plemenářský zákon, ke kterým odvolací soud nepřihlédl a kterými se dovolatel snaží především zpochybnit hodnověrnost svědkyně L. P., svědkyně P. a svědkyně H., jakož i darování žalobcem klisny Oli L. P. a potažmo následný prodej žalovanému 2). Dále namítal rozpor v tvrzení svědkyně L. P. při jednání soudu prvního stupně dne 29. června 2006 (viz. protokol o jednání č.l. 151, str. 6 shora), kdy uvedla, že „ žalobce mi nikdy neřekl, že mi Oli daruje “, a dále tamtéž na str. 5 dole uvedla, že „ bližší vztah k účastníkům nemám “, zatímco o 4 roky později před Krajským soudem naopak tvrdila intimní vztah k žalobci. Odvolacímu soudu vytýkal, že vzal za prokázané nové tvrzení svědkyně o konání údajně oslavy narozenin její kamarádky I. B. s podivem v kuchyni matky P. v M., na kterou údajně měl přijít i žalobce a oznámit, že se „ jí narodilo krásné hříbátko“. K tomu uvádí důvody, kvůli kterým žalobce nemohl informovat svědkyni P. o narození Oli. Při porovnání věrohodnosti žalobce a prvotní zcizitelky koně Oli L. P. odvolací soud konstatoval, že obě tyto osoby „účelově měnily“ své výpovědi v předmětné věci v období několika posledních let před zcizením koně v rámci jiných i navazujících soudních řízení. Ačkoli svědkyně L. P. teprve před odvolacím soudem přiznala, že její opakovaná tvrzení o intimních vztazích s žalobcem jsou nepravdivá, tvrdila, že žalobce na ni přepsal automobil Favorit, ve skutečnosti dvě auta jí žalobce nedaroval, pouze písemnou smlouvou formálně svěřil k dočasnému užívání vůz Favorit s důvěrou v kamarádský vztah, odvolací soudu vzal za prokázané zfalšování podpisu svědkyně L. P. žalobcem před matrikou, ačkoliv nic takového před soudy nebylo prokázáno, ve skutečnosti byla ověřována listina, nebyl ověřován podpis, jak správně sdělil obecní úřad. Přesto odvolací soud shledal, že žalobce s L. P. udržoval důvěrné vztahy, daroval jí dvě auta, zfalšoval podpis, a proto věrohodnost výpovědi svědkyně P. je o něco vyšší než žalobce. K nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem žalobce zejména namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §628 odst. obč. zák. k formě darovací smlouvy, když nevyžadoval písemnou darovací smlouvu v případě, kdy kůň Oli nebyl odevzdán a převzat při domnělém darování. Pokud by měla být označena za „ darování koně “ popsaná změť skutečných i zdánlivých právních úkonů účastníků, bylo by takové darování vedle absolutní neplatnosti pro obcházení zákona dle ustanovení §39 obč. zák., stiženo relativní neplatností pro nedostatek formy podle ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. K otázce, zda došlo k darování a přijetí daru dovolatel dále uvedl. Volný přístup ke všem koním žalobce měla svědkyně jako každá jiná osoba v kamarádském vztahu jen v přítomnosti žalobce, a navíc jedenkrát v nepřítomnosti žalobce. Ostatní její přístup byl bez vědomí žalobce po překonání zábran. Z benevolence žalobce nelze usuzovat, že už přede dnem odcizení tří koní – dne 21. ledna 2001 – „ svědkyně fakticky věc ovládala “ a že odcizením koní toto ovládání či držbu dovršila jakožto „ akt darování “. Všechny koně vždy ovládal žalobce, neboť byly jím chovány od početí či narození na jeho nemovitostech, jím zajišťována zdravotní veterinární péče. Soudem užitá analogie legis, srovnáváním domnělého darování koně formou předání části neplatných či neexistujících dokladů, s koupí auta předáním dokladů na auto, je u chovatelů koní v tuzemsku v zásadě vyloučena. Takový případ není znám. Na takto konstruovaných závěrech odvolací soud postavil své rozhodnutí v neprospěch žalobce, jako původního vlastníka koně Oli, aniž by z hlediska spravedlnosti vzal v úvahu „ flagrantní podjatost L. P. “, která byla iniciačním prvkem celého sporu tím, že koně žalobci odvedla z jeho stáje v M., a to proti jasně projevené vůli žalobce již v den odcizení původně tří koní po překonání vysoké překážky a uzamčených vrat, z nichž dva koně po obstrukcích žalobci vrátila. Žalobce dále namítal porušení práva žalobce na spravedlivý proces, který spatřuje v tom, že byl upozorněn sestrou L. P., že matka L. P. pracuje jako přísedící na Okresním soudu ve Znojmě a sestra L. P. E. P. pracuje na Krajském soudu v Brně. E. P. varovala před časem žalobce, že pokud se bude soudit s její sestrou, má možnost žalobci zařídit, že to stejně prohraje. I na základě této argumentace žalobce navrhl, aby v případě vrácení věci odvolacímu soudu, rozhodoval o věci jiný senát. Dovolatel dále namítá porušení zásady rovnosti odvolacím soudem, který dedukcí úmyslu žalobce koně darovat, při flagrantní účelovosti „ svědectví “ L. P., jako zřetelně nejpodjatější osoby v celém sporu, konstruoval vyšší míru nevěrohodnosti žalobce a nadále upřednostnil výpovědi svědkyně P. s důsledkem nerovného postavení žalobce v procesu. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádal o uložení povinnosti žalované 1) nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Žalovaná1) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud se nejdříve zabýval z podnětu dovolatele, zda odvolací řízení netrpí zmatečností vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce. Dle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. V tomto smyslu se dovolací soud dotázal soudců, kteří rozhodovali ve věci v odvolacím řízení k okolnostem tvrzeným dovolatelem uvedeným shora. Soudci odvolacího senátu se každý shodně dne 20. 3. 2012 (viz č.l. 439) písemně vyjádřili takto: „Neznám matku L. P., která má být přísedící Okresního soudu ve Znojmě. Rovněž nezná E. P., která má být pracovnicí Krajského soudu v Brně. Nahlédnutím do telefonního seznamu jsem nezjistil (nezjistila), že by tu pracovnice toho jména byla zaměstnána. Ve věci 21 Co 305/2008 jsem s žádným účastníkem, zástupcem, či svědkem nepřišel (nepřišla) do kontaktu mimo jednací síň a neobrátil (neobrátila) se na mne v této věci ani žádná třetí osoba“ (resp. člen senátu Mgr. M. K. uvedl: „Mé vyjádření je obdobné jako shora uvedené vyjádření předsedkyně senátu.“ ). Za této situace dovolací soud dovodil, že řízení odvolacího soudu netrpí zmatečností dle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Dovolací soud dále přezkoumal námitku dovolatele, podle které řízení je postiženo vadou podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že odvolací soud založil své rozhodnutí zejména na novém tvrzení svědkyně L. P. o její oslavě narozenin a o údajném nepřímém darovacím výroku žalobce. Toto tvrzení svědkyně nesplňuje dle dovolatele podmínky pro uplatnění nových důkazů uvedené v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., jelikož bylo L. P. známo již při řízení před soudem prvního stupně, avšak tam je neuvedla. Podle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a (odst. 5). V ustanovení §213 odst. 5, navazuje právní úprava na ustanovení §212a odst. 1 a 3 o. s. ř., podle nichž odvolací soud může přihlížet k novým skutečnostem nebo důkazům ve věcech, které se projednávají ve sporném řízení, jen když byly uplatněny. V daném případě je třeba vycházet ze shora citovaného ustanovení §213 odst. 1 a 2 o. s. ř., kdy odvolací soud na základě opakování důkazu výslechem svědkyně L. P., provedeného soudem prvního stupně, dospěl přípustně k odlišnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně. Svědkyně L. P. není účastnicí řízení, aby mohla uplatnit nové skutečnosti či nové důkazy, jak tvrdí nesprávně tvrdí dovolatel.
Dovolací soud se dále zabýval dovolací námitkou, že odvolací soud měl porušit zásadu rovnosti účastníků tím, že upřednosnil větší míru věrohodnosti svědkyně L. P., „nejpodstatnější osoby v celém sporu” , na úkor žalobce. Jedná se o námitku správného hodnocení důkazů. Dovolací soud, jak uvádí podrobněji dále, dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze v tomto směru nic vytknout neboť postupoval v tomto smyslu řádně dle ustanovení §132 o. s. ř.
Namítal-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, „neboť se jeví jako vyvlastnění bez náhrady”, ani v tomto směru dovolací soud neshledal tuto námitku důvodnou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu splňuje všechny náležitosti rozsudku, které stanoví ustanovení §157 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že ze spisu se nepodávají dovolatelem tvrzené zmatečnosti a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud shledal, že všechny rozhodné skutečnosti pro meritorní rozhodnutí zjištěné v provedeném dokazování před soudem prvního stupně, jakož i v odvolacím řízení vedle dalších zjištění jednotlivě uvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a žádný z nich neopomenul. Ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který tedy není dán.
Dovolatel dále nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, že žalobce daroval svědkyni L. P. klisnu Oli, neboť především zpochybňuje předání předmětu daru žalobcem svědkyni a její převzetí daru.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §628 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odst. 1). Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odst.2). Podle ustanovení §133 odst. 1 převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
K darování (donatio) dochází smlouvou uzavřenou mezi dárcem a obdarovaným. Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva je tedy dvoustranný právní úkon, k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost. Darovací smlouva vzniká zpravidla reálně, tedy projevem vůle dárce a obdarovaného spojeným s odevzdáním a přijetím daru (předmětu darování). Projev vůle může být přitom vyjádřen i jinak než slovy, konkludentně (per facta concludentia), jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit. Vnitřní přesvědčení (úmysl) se zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje.
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle §43a odst. 1 obč. zák. projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen „návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Podle §43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Podle §44 odst. 1 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.
Z uvedeného vyplývá, že k uzavření smlouvy je zapotřebí návrh, coby jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje druhému určitému subjektu uzavření smlouvy a dále přijetí tohoto návrhu ze strany jeho adresáta. Přijetí je jednostranný právní úkon adresovaný navrhovateli, kterým přijímající osoba projevuje vůli přijmout návrh a tak uzavřít smlouvu. K přijetí může dojít například prohlášením, anebo jednáním. Zda došlo v konkrétním případě k přijetí smlouvy jinak, než výslovným prohlášením, záleží vždy na posouzení jednotlivých okolností daného případu. Přitom právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretované především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4569/2008, in www.nsoud.cz ). Právní úkon konkludentní je tedy projev vůle učiněný konkludentními činy, je učiněný jinak než výslovně. Je to takový projev, který sice nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 572/01 (in www.nalus.usoud.cz ). Pokud jde o právní doktrínu, např. prof. Luby k otázce mlčky projeveného právního úkonu mimo jiné uvedl: „Napokon nevýslovný prejav môže byť prípadne mlčky urobeným prejavom: pri takomto prejave nepoužívajú sa nijaké vyjadrovacie prostriedky a vôla sa prejavuje mlčaním, pravda, ni prostým, ale určitým spôsobom kvalifikovaným mlčaním." (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, Iura Edition, 1998, str. 160). Luby v této souvislosti (tamtéž na str. 160 s označením "R 88/1954") odkazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1954, sp. zn. Cz 514/33, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí československých soudů pod č. 88, ročník 1954), který judikoval: „Mlčanie možno pokladať za prejav vôle len za toho predpokladu, že možno s určitosťou usudzovať, že ním bola prejavená vôla určitého obsahu" .
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda došlo k uzavření předmětné smlouvy, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o tom, zda a kdy podle jejich názoru byl mezi nimi založen příslušný právní vztah; významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje.
Podle doktríny i soudní praxe darovací smlouva vzniká zpravidla reálně, tj. projevem vůle dárce a obdarovaného spojeným s odevzdáním a přijetím předmětu darování. Převzetím věci se míní faktické (fyzické, hmotné) uchopení, přebrání věci „z ruky do ruky“ [srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93 (R 34/93)]. Tím také dochází k převodu vlastnického práva k předmětu darování. Odevzdání a převzetí věci (tradici) lze tedy vymezit jako dvoustranný volní akt, kterým převodce převádí na nabyvatele držbu (případně i vlastnictví) věci. Platné právo způsoby odevzdání či převzetí věci neupravuje. Tyto způsoby je však třeba odvodit ze skutečnosti, že jde o odevzdání a převzetí držby věci; kromě vůle směřující k převodu jde o způsob nabytí stavu označovaného jako corpus possessionis (ovládání věci). V této souvislosti Nejvyšší soud vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.” V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2346 , se uvádí: „Protože převzetí movité věci je spojeno s okamžikem nabytí vlastnictví, musí představovat stav, kdy získal nabyvatel moc nad věcí, kdy může realizovat všechny složky obsahu vlastnického práva (zejména věc užívat a volně s ní disponovat). Proto je třeba převzetím rozumět faktické (fyzické, hmotné) uchopení, přebrání movité věci „z ruky do ruky“, ... u věcí vyžadujících k užívání doklady (např. řidičský průkaz k autu) vedle fyzického přebrání i předání příslušenství.“ Zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného, a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na její hmotnosti, umístění, na situaci, v níž k darování došlo, na vztahu dárce k obdarovanému apod. [srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I.,II, Komentář, 1. vydání, Praha 2008, str. 695 a násl., 1630 a násl., a dále např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 3 Cz 72/83, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz )].
Z toho je zřejmé, že požadavek odevzdání a převzetí věci směřuje především k tomu, aby obdarovanému byl zajištěn faktický převod věci do jeho přímé dispoziční sféry, přičemž za odevzdání a převzetí věci nemusí být (za všech okolností) považováno pouze hmotné odevzdání „z ruky do ruky.“
Z uvedených právních závěrů - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel, když přihlédl ke specifickým skutkovým okolnostem případu, na jejichž základě dospěl k právně kvalifikačnímu závěru, jehož správnost se dovolateli podaným dovoláním nepodařilo zpochybnit.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé (výrok I.) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku I. podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Pokud žalobce dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších výrocích III. a IV., o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná 1) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 4.500,- Kč [viz. ustanovení §8, §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 960,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu