ECLI:CZ:US:2002:3.US.572.01
sp. zn. III. ÚS 572/01
Usnesení
III. ÚS 572/01
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele O.H., zastoupeného JUDr. A.M., směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.6. 2001, čj. 42 Co 489/01-34, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2001, čj. 37 C 239/2000-22, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal prostřednictvím své právní zástupkyně dne 25. 9. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 27. 9. 2001. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2001, čj. 42 Co 489/01-34, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2001, čj. 37 C 239/2000-22. Navrhovatel tvrdil, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu, v Ostravě, sp.zn. 37 C.239/2000 a z něj zjistil, že dne 26. 6. 2000 podal navrhovatel O.H. žalobu, směřující proti jeho dceři J.O., o určení nájemce družstevního bytu v O., (dále jen "předmětný byt"). Návrh odůvodňoval tím, že se v
roce 1978 po rozvodu nedohodl se svou bývalou manželkou na zrušení společného nájmu předmětného bytu. Bývalá manželka zemřela v červnu 1998. V dědickém řízení nabyla
III. ÚS 572/01
vlastnictví zůstatkové hodnoty bytu jako jediná dědička dcera zůstavitelky J.O. Navrhovatel uvedl, že má naléhavý právní zájem na určení, že je výlučným nájemcem předmětného bytu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 2. 2001, čj. 37 C 239/2000-19, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci byl za trvání manželství v roce 1970 přidělen do společného užívání předmětný byt. Manželé se stali společnými členy bytového družstva a společnými uživateli předmětného bytu. Manželství žalobce bylo rozvedeno dne 25. 4. 1978. Mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou nedošlo k uzavření ústní ani písemné dohody týkající se předmětného bytu po rozvodu, rovněž žádný z nich nepodal žalobu na zrušení práva společného užívání bytu. Žalobce se z bytu odstěhoval, o byt se nezajímal, nepodílel se na platbách spojených s užíváním bytu, nepodílel se ani na výkonu práv a povinností člena družstva a uživatele bytu. Povinnosti člena družstva a uživatele bytu nadále plnila pouze bývalá manželka. Z toho je zřejmé, že mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou došlo konkludentně k uzavření dohody o zániku společného užívání předmětného bytu a společného členství v bytovém družstvu a o dalším užívání předmětného bytu po rozvodu. Výlučnou uživatelkou a členkou, družstva zůstala tak nadále bývalá manželka. V roce 1998 bývalá manželka zemřela. Její smrtí nedošlo k přechodu nájmu bytu na žádnou osobu. V dědickém řízení bylo potvrzeno nabytí dědictví, které tvořila mj. i zůstatková hodnota podílu u SBD, včetně anuity a základního členského vkladu, jediné zákonné dědičce, J.O.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž namítal, že okresní soud nesprávně posoudil celou věc. Podle §44 odst. 1 občanského zákoníku je smlouva uzavřena okamžikem přijetí návrhu na její uzavření. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Navrhovatel žádný návrh na uzavření dohody o dalším užívání předmětného bytu ani nepodal ani neobdržel. Z dokazování nikterak nevyplývá, že by byl učiněn konkrétní návrh na uzavření smlouvy o užívání bytu a členství v bytovém družstvu. Za konkludentní projev vůle nelze považovat prostou nečinnost bývalých manželů.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, čj. 42 Co 489101-34, rozsudek
soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud I. stupně provedl důkazy navržené účastníky, přesto nelze považovat jím zjištěný skutkový stav za správný, neboť nepřihlédl k výpovědi žalobce a jeho tvrzení o tom, že se snažil se svou bývalou manželkou ohledně užívání předmětného bytu dohodnout a vypořádat. Odvolací soud proto k této otázce žalobce nově vyslechl a z jeho výpovědi zjistil, že po rozvodu nedošlo mezi navrhovatelem a
III. ÚS 572/01
jeho bývalou manželkou k finančnímu vypořádání, neboť bývalá manželka neměla peníze. Proto se rozhodl jí byt i veškeré movité věci kvůli dětem zanechat. Ani nepočítal s tím, že by se do předmětného bytu někdy vrátil. Bývalá manželka mohla byt i vyměnit. I po takto doplněném dokazování zjištěný skutkový stav plně odůvodňuje závěr soudu I. stupně. Mezi navrhovatelem a jeho bývalou manželkou nikdy nebylo sporu o tom, kdo zůstane nájemcem předmětného bytu. Dohoda, kterou chtěl navrhovatel se svou bývalou manželkou uzavřít, se týkala jen finančního vypořádání a pokud k jejímu uzavření nedošlo, bylo to proto, že bývalá manželka neměla peníze. Navrhovatel se z předmětného bytu odstěhoval se všemi osobními věcmi. Od té doby neprojevil o předmětný byt žádný zájem a tím svým faktickým chováním dal najevo, že je srozuměn s tím, aby byt po rozvodu výlučně užívala jeho bývalá manželka se synem a aby dle svých potřeb i s předmětným bytem disponovali.
Tento rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že soud nesprávně dovodil uzavření konkludentní dohody, týkající se předmětného bytu, z toho, že od roku 1978 v bytě nebydlel a neučinil žádný úkon, z něhož by bylo možné dovodit, že má o byt zájem. Dále pak v návrhu rozváděl právní úpravu uzavření smlouvy konkludentním jednáním, jak vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku. Hlavní pochybení soudu spatřoval v tom, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaná uvedla, že k dohodě mezi bývalými manžely, týkající se předmětného bytu, mělo dojít před rozvodem manželství. Taková dohoda však musela být neplatná, protože ust. §705 občanského zákoníku připouští uzavření podobné dohody jen u rozvedených manželů. S uvedenou skutečností se soud nevypořádal. Tím měl porušit zásadu rovnosti účastníků řízení, danou čl. 37 Listiny, protože jednostranně upřednostnil výpověď žalované a vybral z ní jen tvrzení, že k uzavření dohody došlo. Jestliže žalovaná netvrdila, že došlo k uzavření jiné dohody (než dohody uzavřené před rozvodem manželství) o zrušení práva společného nájmu bytu po rozvodu manželství, soud překročil svou pravomoc, když ve sporném řízení tvrdil skutečnosti místo žalované a z těchto skutečností vycházel, ač k tomu neměl potřebné důkazy. Soud měl rovněž porušit zásadu stanovenou čl. 95 Ústavy, podle které je soud vázán pouze zákonem, když v řízení obešel obecná ustanovení občanského zákoníku o 'uzavírání smluv.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 25. 10. 2001 uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k žádnému porušení navrhovatelova ústavního práva.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
III. ÚS 572/01
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel namítá, že postupem obecných soudů bylo především porušeno jeho právo dané čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení-procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv. Ústavní soud však nezjistil, že by soudy porušily toto navrhovatelovo základní právo. K porušení uvedeného základního práva mělo podle navrhovatele dojít tím, že soud uvěřil výpovědi žalované o tom, že došlo k uzavření dohody o zrušení práva společného užívání bytu, aniž by její tvrzení prokazovaly další zjištěné skutečnosti a neuvěřil výpovědi navrhovatele, podle které k uzavření žádné dohody nedošlo. Ze spisového materiálu vyplývá, že soudy provedly všechny navrhované důkazy a své rozhodnutí o ně opřely. Jestliže vycházely z toho, že mezi navrhovatelem a jeho bývalou manželkou došlo k uzavření dohody ohledně předmětného bytu po rozvodu, opřely své rozhodnutí nejen o výpověď žalované (která se ostatně týkala jiných skutečností než tvrdí navrhovatel), ale i o další, v řízení zjištěné, skutečnosti. To také, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnily. V napadeném rozhodnutí vycházely soudy z toho, že sporná smlouva se předmětného bytu byla uzavřena mlčky (per facta concludentia). Je nepochybné, že projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím (§35 občanského zákoníku); může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkon konkludentní je projev vůle učiněný konkludentními činy, je tedy učiněný jinak než výslovně. Je to takový projev, který sice nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o
III. ÚS 572/01
tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle. Obecné soudy dostatečně odůvodnily názor, že zmíněná dohoda byla uzavřena výše uvedeným způsobem, když se navrhovatel od roku 1978 více než 20 let o byt nezajímal, nikterak nepřispíval na platby spojené s užíváním bytu a ani jinak nedával najevo, že by trval na zachování nájemního práva.
Mezi navrhovatelem a jeho bývalou manželkou nikdy nebylo sporu o tom, kdo bude po rozvodu uživatelem předmětného bytu.
K namítanému tvrzení navrhovatele, že soud se nevypořádal s rozporem ve výpovědích navrhovatele a žalované, která údajně tvrdila, že dohoda týkající se předmětného bytu byla uzavřena před rozvodem, protože taková dohoda by musela být ve smyslu ust. §705 občanského zákoníku neplatná, ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že podobné tvrzení ve spise obsaženo není. Tvrzení žalované (na č.l. 32 spisu okresního soudu) se týká
rozvodu jejich rodičů, když prohlásila, že "matka jí řekla, že se s otcem dohodli tak, že nebude dělat s rozvodem problémy v případě, že žalobce nebude nic požadovat". Z toho nelze dovodit, že by žalovaná tvrdila, že se navrhovatel se svou bývalou manželkou dohodli o nájmu předmětného bytu. Soudy tedy v řízení postupovaly v intencích zákona - občanského soudního řádu - a proto i ústavně konformním způsobem a ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl. 95 Ústavy.
Protože ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů bylo zasaženo do navrhovatelových základních práv, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona
č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvoláni přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu