ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1159.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1159/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, proti žalovaným 1) J. P. , 2) Ing. V. Z. , 3) J. F. , 4) H. K. , a 5) J. T. , všech zastoupených JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o zaplacení 245.470,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 209/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 23. října 2013, č. j. 18 Co 386/2013-550, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. února 2013, č. j. 23 C 209/2009-479, v odvoláním napadeném výroku I, jímž soud prvního stupně uložil každému z žalovaných (žalovaným 2/ a 3/ společně a nerozdílně) zaplatit žalobkyni částku 57.617,50 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I). Změněn byl rozsudek toliko ve výrocích III až VI a VIII o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
V dané věci žalobkyně uplatňuje vůči žalovaným (oprávněným osobám) nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, které uhradila fyzické osobě, jejíž vlastnické právo k nemovitosti přešlo na oprávněné osoby (nárok podle §8 odst. 3 věty druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vlastnictví k nemovitostem (objektu bydlení s pozemkem st. p. č. 109 v kat. území M., obec Z.) přešlo na žalované podle §8 odst. 1 zákona o půdě na základě označených soudních rozhodnutí, která nabyla právní moci dne 4. března 2005. Předchozímu vlastníku nemovitostí stát uhradil náklady vynaložené na nemovitosti v jím žádané výši 339.425,-Kč (§8 odst. 3 věty první zákona o půdě). Vycházeje zejména z odborného posouzení zjištěných skutečností v tomto řízení ustanoveným znalcem vzal pak odvolací za prokázané, že z nákladů, jež předchozí vlastník vynaložil na nemovitost za dobu, po kterou mu svědčilo vlastnictví (tj. od 3. 2. 1967 do 4. 3. 2005), lze za účelně vynaložené pokládat toliko náklady, dosahující ve svém součtu částky 230.470,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež pokládají za přípustné pro řešení otázek hmotného i procesního práva, které – dle názoru dovolatelů – dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, případně je odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou. Předně odvolacímu soudu vytýkají, že nereagoval na pochybení soudu prvního stupně, jenž se podrobně nevypořádal s veškerou jejich argumentací; z tohoto důvodu dovolatelé pokládají rozsudky soudů nižších stupňů za nepřezkoumatelná rozhodnutí. Jako hmotněprávní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (jejíž řešení odvolacím soudem mají za nesprávné) označují, „zda při rozhodnutí o náhradě podle §8 odst. 3 zákona o půdě má být zohledněn stav nemovitosti ke dni přechodu vlastnického práva na oprávněnou osobu, nebo má být zohledněn stav nemovitosti v době, kdy byla nemovitost oprávněným osobám fakticky vydána“. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že se zabýval toliko náklady vynaloženými na nemovitost (stavbu) podle stavu ke dni přechodu vlastnického práva na oprávněné osoby a nepřihlédl k poškození a znehodnocení nemovitosti, k němuž došlo v době následující po přechodu vlastnického práva, avšak před „faktickým vydáním nemovitosti“ oprávněným osobám (vyklidil-li žalovaný nemovitosti až dne 4. 7. 2006). K otázce účelnosti vynaložených nákladů dovolatelé argumentují tím, že provedené investice nemovitost nezhodnotily, zpochybňují též závěry znalce stran určení výše vynaložených nákladů a jako otázku v rozhodování dovolacího soudu neřešenou kladou, „zda za účelně vynaložené náklady lze pokládat i náklady stavebních prací realizovaných bez stavebního povolení, v situaci, kdy bylo následně stavebním úřadem rozhodnuto o odstranění stavebních úprav“. Navrhují, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř“), neboť není přípustné.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o dovolateli označenou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí ve věci závisí – je totiž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
Fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle §8 odstavce 1 zákona o půdě, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, kterou uhradil fyzické osobě podle věty první (srov. §8 odst. 3 zákona o půdě).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci cit. ustanovení zákona – srov. např. rozsudek ze dne 12. května 2010, sp. zn. 4267/2009; rozsudek ze dne 1. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 3811/2010; rozsudek ze dne 3. října 2013; obdobně již usnesení ze dne 13. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 164/2003 (spolu s ostatními rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupnými na www.nsoud.cz ) – náklady účelně vynaložené na nemovitost ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě nelze automaticky srovnávat s výší zhodnocení či znehodnocení nemovitosti. Účelem ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě je, vedle vrácení kupní ceny, nahradit osobě vydávající nemovitost ty náklady, které do ní oprávněně vložila. Jde přitom o náklady, jež vydávající fyzická osoba na věc vynaložila v době, kdy byla jejím vlastníkem. Účelně vynaloženými náklady na nemovitost mohou být doložené náklady na stavební změny nemovitosti, případně též i náklady na opravy nezbytně nutné k dalšímu řádnému užívání nemovitosti. Citované závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy dávají odpověď nejenom na otázku, zda rozhodující okolností je zhodnocení vydávané nemovitosti nebo výše vynaložených nákladů, ale též na další z dovolateli kladených otázek, totiž zda jsou z pohledu ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě významné změny nemovitosti, k nimž došlo v době následující po přechodu vlastnického práva na oprávněné osoby (po právní moci rozhodnutí soudu dle §8 odst. 1 zákona o půdě); i na takovou otázku je odpověď záporná. Otázka následného zhodnocení či znehodnocení nemovitosti, k němuž došlo již po přechodu vlastnictví na oprávněnou osobou, je již věcí vztahu mezi vlastníkem nemovitosti a jejím dosavadním uživatelem (může přivodit vznik závazku k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení) a na výši úhrady podle §8 odst. 3 zákona o půdě vliv nemá.
Ačkoliv otázka výkladu pojmu „účelně vynaložené náklady na nemovitost“ je otázkou právní, určení výše těchto nákladů, jakož i posouzení, které z vynaložených nákladů lze ještě pokládat za „účelné“ a které nikoliv, je pak zpravidla otázkou konkrétních skutkových zjištění (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 164/2003). Závěry, k nimž odvolací soud v dané věci dochází, nejsou zjištěným skutkových okolnostem nepřiměřené, a to i v případně posouzení nákladů vynaložených na stavební úpravy realizované bez stavebního povolení, v jejichž případě – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – šlo o pochybení spíše formální a kdy k odstranění stavby přispěli především sami žalovaní, kteří ztratili zájem na dodatečném povolení dříve realizovaných stavebních úprav.
Kritizují-li pak dovolatelé závěry odvolacího soudu, jež vycházejí z posudku znalce, jímž byla určena výše účelně vynaložených nákladů na nemovitost, jde o kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu (výsledku hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z provedených důkazů), nikoliv o polemiku s právním posouzením věci. O dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. nejde pak ani v případě námitek, že odvolací soud přezkoumal a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv jeho odůvodnění – dle názoru dovolatelů – neodpovídá ust. §157 odst. 2 o. s. ř. a je proto nepřezkoumatelné. Jakkoliv ani v tomto směru dovolací soud námitky dovolatelů nesdílí, připomíná, že zmiňované pochybení odvolacího soudu by bylo lze kvalifikovat jako jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí; k ní však dovolací soud smí přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom platí, že jediným dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu