ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1208.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1208/2010-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců: a) J. Ch. P. , b) K. R. , c) J. B. , všichni zastoupeni Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského 56, proti žalované Mgr. I. P., zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 16/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 19 Co 412/2009-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. února 2009, č.j. 41 C 16/2008-44, ve znění opravného usnesení, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud „prvního stupně“) zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu vydání spoluvlastnických podílů k nemovitostem - pozemku parc. č. 2233 a na něm postaveného domu čp. 759 v obci P., katastrálním území V., v rozsahu jedné osminy nemovitostí ve prospěch každého z žalobců (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), byly předmětné nemovitosti vydány A. D. jako jediné oprávněné osobě, dohodou, jíž uzavřela dne 9. 3. 1992 s povinnou osobou, Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 2. Po zrušení diskriminační podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., uplatnil předchůdce účastníků Ing. S. P. v roce 1998 nárok na vydání poloviny nemovitostí vůči A. D. jako dříve uspokojené oprávněné osobě, podle ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Po jeho smrti pokračovali v řízení na žalující straně jeho dědici, žalobci a žalovaná. Žalobci ve věci úspěšní nebyli a ve vztahu k nim bylo řízení ukončeno již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 17 C 38/1998, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 19 Co 475/2002. Naproti tomu plný úspěch ve věci měla žalovaná, která po zrušení označených rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, v subjektivních mezích dovolání dosáhla vydání konečného rozsudku, jímž byla A. D. uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání poloviny nemovitostí (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 C 10/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 19 Co 18/2007; dovolání proti němu podaná Nejvyšší soud odmítl).
V posuzované věci se pak každý z žalobců domáhá nyní vůči žalované, s odkazem na ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, uzavření dohody o vydání jedné osminy nemovitostí, představující podle žalobních tvrzení podíl k věci náležející žalobcům jako oprávněným osobám, jež své postavení odvozují od statusu svého zemřelého otce Ing. S. P. (§3 odst. 4 písm. c/ zákona o mimosoudních rehabilitacích).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vůči žalované žalobci nárok na vydání nemovitostí (spoluvlastnických podílů k nim) nemají. Dovodil, že právo nově nastoupivší oprávněné osoby podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích je dáno toliko vůči oprávněné osobě, jíž byla nemovitost vydána povinnou osobou; takovou osobou ovšem žalovaná není a v tomto sporu proto není věcně legitimována. Uspokojení svých nároků se žalobci mohli úspěšně domoci toliko v řízení vedeném vůči původně jediné oprávněné osobě, A. D.; v něm však neuspěli, dílem i proto, že nevyužili všech možností k prosazení svých práv. Jejich požadavku nelze vyhovět i proto, že nárok na vydání věci neuplatnili v šestiměsíční lhůtě stanovené §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 4. listopadu 2009, č.j. 19 Co 412/2009-80, ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrzen a změněn toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení, za současného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci se odvolací soud zásadně ztotožnil. Připustil, že ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích se uplatní i v případě nároků nově nastoupivších oprávněných osob, jimž se cesta k uspokojení otevřela od 15. 1. 1997, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 2/1997 Sb., kterým došlo k vypuštění ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona". Cituje právní závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, pak i odvolací soud uzavřel, že nově nastoupivší oprávněná osoba mohla nárok uplatnit již od data účinnosti nálezu, tj. od 15. 1. 1997, a to jak výzvou v šestiměsíční lhůtě vůči osobě, které již byla věc vydána, tak i v jednoroční lhůtě běžící od téhož data u soudu. Tvrdí-li žalobci, že jsou oprávněnými osobami, měli i oni své nároky uplatnit v uvedených lhůtách u A. D., jíž byla věc vydána; to ovšem neučinili. V dříve zahájeném řízení přitom vystupovali nikoliv jako oprávněné osoby, nýbrž jako dědici zemřelého žalobce Ing. S. P. I proto jejich žalobě, podané po uplynutím uvedených lhůt (dne 4. února 2008), vyhovět nelze. Shledávaje rozsudek ve výroku o věci samé správným, jej proto odvolací soud v uvedeném rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům včetně výroků nákladových, podali žalobci dovolání. V otázce jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), pokládaje rozsudek za zásadně významný ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Namítali přitom, že řízení je zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, a dále že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při němž odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Zopakovali, že nárok nyní uplatňují vůči žalované, o níž mají za to, že ji byla neoprávněně vydána polovina nemovitostí, ač každému z účastníků – právních nástupců Ing. S. P. – náleží z této poloviny po jedné čtvrtině. Dovozovali, že vůči žalované uplatnili nárok včas, do jednoho roku od vydání věci této osobě. Zastává-li odvolací soud názor, že k vydání věci měli vyzvat i původní „povinnou osobu“, A. D., argumentují tím, že tak za ně učinil již jejich právní předchůdce Ing. S. P., obdobně jak tomu bylo v případě žalované, o níž tak uzavřel soud v již v dříve skončeném řízení, vycházeje ze závěru, který v něm vyslovil Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 281/2004. Okolnost, že se rozsudku odvolacího soudu žalobci v předcházejícím řízení nebránili a nepodali proti němu dovolání, nelze klást k jejich tíži. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Předmětem dovolacího přezkumu může být tedy toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem o možnosti uplatnění nároku na vydání věci (její části) podle ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích nově nastoupivšími oprávněnými osobami i vůči osobě, jíž věc nyní drží a které byla vydána již nikoliv jako původní oprávněné osobě; vedle něj odvolací soud (subsidiárně) dochází k závěru o neuplatnění nároku ze strany žalobců v zákonem určené lhůtě.
Podle §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá.
Podle §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její právo zanikne.
Podle §5 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Je-li předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se §133 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zabývající se výkladem a aplikací ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích (mutatis mutandis srovnej například rozsudek ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 434/2000) se citované ustanovení zákona uplatní i v případě osob, jež po odstranění diskriminační podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky (nálezem Ústavního soudu publikovaným č. 164/1994 Sb.) získaly plnoprávné postavení oprávněné osoby s možností uplatnit nárok u soudu až na základě derogačního nálezu publikovaného pod č. 2/1997 Sb. (nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 24/96). Nově nastoupivší oprávněné osoby se nároku mohou domoci toliko vůči již dříve uspokojené oprávněné osobě, jíž byla věc vydána osobou povinnou (na základě dohody uzavřené podle §5 odst. 3 zákona, popřípadě rozhodnutí soudu o žalobě podané podle §5 odst. 4 zákona).
Z odkazu na odstavec 2, obsaženého v §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přitom vyplývá, že uplatnění nároku u soudu by měla předcházet výzva nově nastoupivší oprávněné osoby adresovaná v šestiměsíční lhůtě oprávněné osobě již uspokojené, s možností uplatnění nároku u soudu vůči této osobě ve lhůtě jednoho roku; obojí ode dne účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu – která prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit nelze – přitom vyplývá, že dříve uspokojenou oprávněnou osobou byla nikoliv žalovaná, nýbrž A. D., které byly nemovitosti jako celek vydány na základě dohody uzavřené s povinnou osobou dne 9. 3. 1992. Žalovaná - která spoluvlastnický podíl získala od této osoby - tudíž osobou věcně legitimovanou k uspokojení nároku žalobců není.
Odvozují-li žalobci své postavení od nově nastoupivší oprávněné osoby Ing. S. P., který byl původně povolán k uplatnění nároku vůči A. D., po účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., a také tak učinil v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/98, pomíjejí, že jako jeho procesní nástupci v tomto řízení (na rozdíl od žalované) nebyli úspěšní. Ačkoliv takový výsledek řízení je do jisté míry kuriozní, lze je přičíst toliko k tíži žalobců, kteří v řízení nebyli dostatečně bdělí svých práv a nevyčerpali v něm všechny opravné prostředky, jež jim právní řád nabízí (vigilantibus iura scripta sunt). Vůči věcně nelegitimované žalované již jeho výsledek zvrátit nemohou, nehledě k tomu, že pokud nárok nyní uplatňují sami jako oprávněné osoby (§3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích), nikoliv jako dědicové oprávněné osoby Ing. S. P. (jak tomu bylo v dříve vedeném řízení sp. zn. 17 C 38/98), činí tak zřetelně po uplynutí lhůt k uplatnění tohoto nároku stanovených.
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s konstantní judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti němu přípustné není.
Směřuje-li dovolání žalobců též proti výrokům o náhradě nákladů řízení (jak v dovolání výslovně uvádějí), pak ani v tomto rozsahu přípustné není, již proto, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé (§237 odst. 1 o. s. ř.) a nejde ani o rozhodnutí podřatitelné usnesením uvedeným v ustanoveních §238, 238a a 239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu