ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1212.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1212/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MUDr. E. H. , zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o nahrazení správního rozhodnutí , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 279/2010, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 25 Co 188/2013-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č. j. 52 C 279/2010-55, uložil České republice zaplatit žalobkyni částku 1.690.849,- Kč (výrok I.), co do částky 43.100,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a vyslovil, že se daným rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 4. 2010 a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 10. 2010 (výrok IV.). Soud měl za zjištěné, že rodiče žalobkyně, manželé V., zanechali na Podkarpatské Rusi nemovitý majetek (tvořený rodinným domem a pozemky) v souvislosti s jejím postoupením Sovětskému svazu, byť byli donuceni dané území opustit již v roce 1939. Hodnota tohoto majetku byla zjištěna z přihlášky k soupisu, kterou otec žalobkyně podal po skončení války v souladu s vládním nařízením č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině. Pakliže zanechaný majetek obsadili a užívali po odchodu rodičů žalobkyně někteří setrvavší členové jejich rodiny, bylo prokázáno, že tak činili bez souhlasu manželů V. Soud tudíž konstatoval, že žalobkyně naplnila veškeré podmínky dle §3 odst. 1 a 3 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb. (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), a její nárok na peněžité vypořádání neshledal důvodným jen v částce odpovídající odškodnění, jehož se jejím právním předchůdcům dostalo již v minulosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 25 Co 188/2013-77, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání České republiky ve výrocích I. a IV. potvrdil, ve výroku III. je změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení před obvodním soudem (výrok I.), a rozhodl též o nákladech řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za korektní, dovodil, že rodiče žalobkyně zanechali na Podkarpatské Rusi nemovitý majetek v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Sovětskému svazu. Podle odvolacího soudu se právní úprava, která ukládá k žádosti o kompenzaci dle zákona č. 212/2009 Sb. přiložit kromě popisu majetku, za nějž se poskytuje vypořádání, primárně přihlášku k soupisu, snaží předejít možnosti, že by byl oprávněné osobě její nárok na odškodnění odepřen jen proto, že se ocitla v důkazní nouzi s ohledem na plynutí času. Z obsahu přihlášky je přitom nutno vycházet i při výpočtu výše náhrady za zanechaný majetek, proto jsou bezpředmětné připomínky odvolatelky, jež se týkají nepoměru v cenách jednotlivých nemovitostí uvedených v přihlášce. Městský soud z těchto důvodů rozhodnutí obvodního soudu v odvoláním napadených výrocích o věci samé jako věcně správné potvrdil. Nákladový výrok prvoinstančního rozsudku pak změnil s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., v souladu s níž soud prvního stupně výši náhrady nákladů řízení vypočetl, Ústavním soudem.
Proti tomuto rozsudku podala Česká republika dovolání, jež označuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek Nejvyšším soudem dosud neřešených. Dovolatelka namítá, že je při výkladu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb. nutno zohlednit obsah důvodové zprávy k zákonu č. 121/2012 Sb., kterým byl daný předpis novelizován, podle níž má zákon č. 212/2009 Sb. nadále dopadat toliko na dvě skupiny osob: ty, které opustily Podkarpatskou Rus v období od 29. 9. 1938 a svůj tamější majetek pozbyly do 23. 5. 1945, a ty, jež své nemovitosti na Podkarpatské Rusi zanechaly nebo pozbyly v souvislosti s postoupením řečeného území Sovětskému svazu a své bydliště z něj přenesly po 29. 6. 1945, kdy byla zmíněná cese dojednána.
Dovolatelka pokládá za nesprávný výklad odvolacího soudu, z něhož plyne, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle zákona č. 212/2009 Sb., přestože její rodiče opustili Podkarpatskou Rus již po roce 1938 a zároveň svůj majetek nepozbyli do 23. 5. 1945. Obdobná interpretace činí nadbytečnou tu část §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., jež vymezuje první skupinu odškodňovaných osob, neboť umožňuje i jim poskytnout kompenzaci v rámci druhé skupiny. V průběhu správního řízení přitom vyšlo najevo, že manželé V. předmětný nemovitý majetek svěřili do péče svých příbuzných, kteří jej užívali až do roku 1957, kdy přešel na sovětský stát. K pozbytí daných nemovitostí rodiči žalobkyně tak došlo nejdříve v 50. letech 20. století, a nikoli do 23. 5. 1945, přičemž úsudek odvolacího soudu, že manželé Vosikovi svůj majetek na Zakarpatské Ukrajině zanechali v souvislosti s její cesí Sovětskému svazu, není dostatečnou oporou pro závěr, že spadají do některé ze skupin oprávněných osob předvídaných ustanovením §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb.
Dovolatelka má také za to, že odvolací soud dospěl k nesprávným závěrům ohledně výše náhrady, jež mohla být žalobkyni přiznána, neboť pominul, že pravdivost údajů v přihlášce k soupisu podle nařízení č. 8/1947 Sb. nebyla zajištěna žádnou sankcí, pročež se lze domnívat, že otec žalobkyně v přihlášce uvedl cenu nemovitostí v nadsazené výši. Soudy proto neměly vycházet z hodnoty nemovitého majetku tvrzené v přihlášce, nýbrž z listin s pozdějším datem, jež by v souladu s §7 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. umožňovaly zjištění skutečné ceny zanechaných věcí.
Z procesního hlediska klade dovolatelka otázku, zda má řízení podle části páté občanského soudního řádu charakter řízení sporného či nesporného, a zdali tak bylo povinností soudů posoudit splnění všech podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. Vzhledem k tomu, že má soud pravomoc nahradit správní rozhodnutí, musí usilovat o přesné a úplné zjištění skutkového stavu. V předmětné věci si však soudy počínaly, jako by se jednalo o řízení sporné, a nevycházely důsledně z listinných důkazů, jež tvořily součást správního spisu, nýbrž jednoduše převzaly coby pravdivá tvrzení žalobkyně.
Konečně dovolatelka zpochybňuje odvolacím soudem provedený výpočet náhrady nákladů řízení před obvodním soudem, neb podle ní nebylo možné náklady vyčíslit za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., byly-li veškeré úkony právní služby v dané fázi řízení učiněny v době předcházející zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež ve skutkové i právní rovině zevrubně reagovala na argumentaci v něm obsaženou a posléze je navrhla odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle §241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání České republiky však žádnou otázku, jež by odpovídala dikci §237 o. s. ř., neobsahuje.
Dovolací argumentace se na prvním místě upíná k výkladu ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. a vychází z akcentu na důvodovou zprávu k zákonu č. 121/2012 Sb. Zde se předně patří v obecné rovině podotknout, že zákon č. 212/2009 Sb. je rozhodovací praxí řazen mezi restituční předpisy (takto viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, bod 24, či nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 44), legislativní nedůslednosti, jimiž je případně stižen, tudíž nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, bod 14), a není proto namístě ani přeceňovat význam důvodové zprávy, na niž dovolatelka odkazuje. Co se týče samotného právního posouzení předmětné věci, musí Nejvyšší soud vyzdvihnout, že zanechání a pozbytí nemovitého majetku na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území Sovětskému svazu představují dvě nezávislé alternativy, jež každá samostatně dává vzniknout nároku na poskytnutí náhrady za příslušné nemovitosti (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013). Pakliže tedy odvolací soud shledal žalobkyni oprávněnou osobou dle zákona č. 212/2009 Sb., jelikož dovodil, že její rodiče na Podkarpatské Rusi zanechali nemovitý majetek v souvislosti s postoupením řečeného území Sovětskému svazu, jsou bezcenné dovolatelčiny námitky, jež se týkají okamžiku, k němuž došlo k pozbytí tohoto majetku rodiči žalobkyně (nemluvě již o tom, že tvrdí-li dovolatelka ve zjevném rozporu se závěry soudů nižších stupňů, že byly předmětné nemovitosti na Podkarpatské Rusi po odchodu manželů V. užívány jinými osobami na základě jejich souhlasu, nesou se její polemické úvahy v čistě skutkovém duchu, a základem přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. se tak stát nemohou). Jestliže dovolatelka argumentuje, že by příliš široký výklad podmínky zanechání majetku na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím postoupením Sovětskému svazu hrozil učinit redundantní první skutkovou podstatu zakotvenou v §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., jež pamatuje na osoby zanechavší své majetky na daném území v období po 29. 9. 1938, nemůže tento formálně-systematický argument převážit nad teleologickým imperativem interpretovat zákon č. 212/2009 Sb. coby restituční předpis, jehož smyslem je zajištění alespoň částečné nápravy minulých majetkových křivd, vůči oprávněným osobám vstřícně a postupovat s citem ke specifickým okolnostem věci, jakož i k historickému kontextu bezpráví, jež jím má být odčiněno (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. II. ÚS 516/01, nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2578/10, bod 18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, bod 23). Jak proto Nejvyšší soud konstatoval například v usnesení ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013, při náležitém zohlednění veškerých aspektů případu (především způsobu, jakým si dané subjekty počínaly vůči opuštěnému majetku po uskutečnění cese vzpomínaného teritoriálního celku Sovětskému svazu) není vyloučeno dovodit, že byl majetek na Podkarpatské Rusi zanechán v souvislosti s jejím postoupením Sovětskému svazu též osobami, které byly přinuceny toto území fyzicky opustit již po roce 1938, což byl podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů i případ rodičů žalobkyně. V tomto směru tedy žádné pochybení v úvahách odvolacího soudu na základě dovolatelkou předestřené argumentace identifikovat nelze.
K námitce týkající se způsobu určování výše vypořádání poskytovaného oprávněným osobám dle zákona č. 212/2009 Sb. je třeba konstatovat, že §7 odst. 2 tohoto předpisu zcela jednoznačně pokládá za rozhodující cenu nemovitosti uvedenou v přihlášce k soupisu, přičemž prostor k využití jiných podkladů pro zjištění hodnoty daných objektů právní úprava otevírá toliko za splnění hypotézy normy obsažené v §7 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., tj. v případě, že rozsah odškodnění nelze vypočíst na základě informací obsažených v přihlášce (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013). Namítá-li tedy dovolatelka, že bylo třeba postupem podle §7 odst. 3 citovaného zákona korigovat údajné nadhodnocení ceny nemovitostí v přihlášce, zpochybňuje tím v podstatě samotnou zákonnou konstrukci výpočtu výše restitučního nároku. Eventualita, že v přihlášce mohla být hodnota majetku, za nějž je nyní poskytována náhrada, stanovena nepřesně, musela být ostatně zákonodárci od počátku zřejmou. Pakliže byl přesto zvolen výše nastíněný model vyčíslování odškodnění, nezbývá soudům a správním orgánům než dané pojetí respektovat.
Otázku, zda má být řízení podle části páté občanského soudního řádu pokládáno za řízení sporné či nesporné, již judikatura Nejvyššího soudu zodpověděla s tím, že se jedná o řízení smíšené, nesoucí rysy obou typů nalézacího civilního procesu, v němž lze přiměřeně aplikovat ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu, přičemž dokazování v něm prováděné bezvýhradně nepodléhá zásadě materiální pravdy, neboť soud může vzít za svá skutková zjištění též skutková zjištění správního orgánu (§250e odst. 2, věta první, o. s. ř.), popřípadě shodná tvrzení účastníků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4225/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013). S ohledem na obsah dovolací argumentace se sluší podotknout, že i kdyby byl daný typ občanského soudního řízení klasifikován jako proces sporný, nemohly by soudy bez dalšího vycházet z tvrzení jednoho z účastníků, na nichž by mezi procesními stranami nebyla shledána shoda, takové pochybení však dovolatelka v předmětné věci obvodnímu, potažmo městskému soudu, jež prováděly náležité dokazování, opírající se především o listiny shromážděné ve správním spisu, vytýká nedůvodně. Byť tedy dovolatelka Nejvyšší soud zdánlivě žádá o objasnění korektního standardu zjišťování skutkového stavu v řízení podle části páté občanského soudního řádu, fakticky nenastoluje žádný problém, který by se mohl stát základem přípustnosti jejího dovolání, poněvadž v jádru jejích námitek stojí prostý nesouhlas se skutkovými závěry, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly.
Polemika dovolatelky s úsudkem, na němž se zakládá rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, nemůže být úspěšnou již proto, že zákonem stanovený limit přípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se uplatní i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5290/2014), přičemž peněžité plnění, jejž byla Česká republika zavázána zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před obvodním soudem, minimální částky 50.000,- Kč nedosahuje. Navíc je argumentace dovolatelky v tomto směru zjevně nepřiléhavou, neboť po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu odměna za zastupování advokátem vyčísluje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 429/2015). Nárok na náhradu nákladů řízení má přitom základ v procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014), je tudíž irelevantní, že byly příslušné úkony právní služby uskutečněny ještě před derogací vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem, bylo-li o nákladech řízení rozhodováno již po zrušení jmenovaného předpisu (viz shodně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013).
Nejvyššímu soudu ve světle předeslaného nezbylo než v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání České republiky odmítnout jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu