ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1280.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1280/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně S. S. , zastoupené JUDr. Alenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Kutišem, advokátem se sídlem v Trutnově, Na Vrchu 98, o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 46/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2013, č. j. 21 Co 598/2013-288, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2013, č. j. 21 Co 598/2013-288, se zrušuje ve výrocích I. a III. a věc se v daném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, č. j. 130 C 46/2010-269, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2013, č. j. 130 C 46/2010-273, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 18.399,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do částky 31.629,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), uložil žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 102.962,- Kč žalovanému (výrok III.) a částku 6.009,- Kč České republice (výrok IV.) a žalovanému dále uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 743,- Kč (výrok V.). Žalobkyně se požadované částky ponížené částečným zpětvzetím žaloby z 164.923,- Kč s příslušenstvím na částku 50.028,- Kč s příslušenstvím domáhala z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo užíváním pozemků v jejím vlastnictví, neboť žalovaný provozuje lyžařské vleky procházející přes její pozemky. Soud přihlédl ke znaleckým posudkem stanovené využívanosti pozemků pro provoz sjezdové lyžařské trati i obvyklému nájemnému za dané pozemky, a stanovil adekvátně tomu výši bezdůvodného obohacení, na jehož vydání by měla mít žalobkyně nárok. Zohlednil dále důvodně uplatněnou obranu žalovaného v podobě námitky započtení a shledal nárok žalobkyně důvodným co do částky 18.399,- Kč s příslušenstvím. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vyloučil aplikovatelnost žalobkyní dovolávaného ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Znalecký posudek nebyl vypracován k určení, zda žalovaným má být za užívání pozemků placeno, a žalovaný existenci nároku žalobkyně na úhradu za užívání ani nesporoval. Rozpory žalobkyně a žalovaného se však týkaly nejen výše adekvátní úhrady za 1 m2, ale i rozsahu užívaní předmětných pozemků. Právě s ohledem na závěry vyslovené ve znaleckém posudku žalobkyně zkorigovala svůj původní požadavek co do plochy, za niž požaduje náhradu, z 28.708,- m2 na 19.729,- m2. Žalovaný přitom již od začátku řízení poukazoval na to, že jeden z uvedených pozemků neužívá v celém rozsahu. Znalecký posudek tedy řešil i jiné věci, než jen výši peněžního plnění, pročež je na místě, aby náhrada nákladů byla přiznána dle míry úspěchu účastníků ve sporu v souladu s §142 odst. 2 o. s. ř. Neúspěchem žalobkyně je nejen částečné zamítnutí žaloby, ale i částečné zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, a její úspěch je tak dán pouze z 11 %, zatímco žalovaného z 89 %, pročež je žalovanému třeba přiznat náhradu na 78 % nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti nákladovým výrokům rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal uvedené rozhodnutí v tomto rozsahu Krajský soud v Hradci Králové, jenž je usnesením ze dne 19. 12. 2013, č. j. 21 Co 598/2013-288, ve výroku III. změnil tak, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), potvrdil je ve výroku IV. a V. (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. jsou dány, neboť rozhodnutí o výši plnění nepochybně záviselo na znaleckém posudku, a to bez ohledu na to, zda znalecký posudek řešil krom výše náhrady za uvedené pozemky i jiné sporné skutečnosti. Z hlediska §142 odst. 3 o. s. ř. přitom není významné, v jaké části měl účastník řízení úspěch. Přiznává-li soud náhradu dle §142 odst. 3 o. s. ř., vychází z výše nároku uplatněného, nikoliv přiznaného. Toto pravidlo se neužije, požadoval-li žalobce plnění zjevně nepřiměřené nebo navýšené právě za účelem docílení vysoké náhrady nákladů řízení, přičemž v takovém případě je přiléhavé stanovit výši odměny z přiznaného nároku. Odvolací soud ovšem měl současně za to, že s ohledem na okolnosti sporu i průběh předžalobních jednání jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby bylo žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení odepřeno. Částka, kterou žalovaný žalobkyni za užívání pozemků nabízel, byla dle znaleckého posudku částkou přiměřenou, a pokud by na ni žalobkyně přistoupila, spor by vůbec nevznikl. Oproti tomu požadavek žalobkyně se ukázal jako nadsazený. Za těchto okolností by tedy přiznání náhrady nákladů řízení odporovalo dobrým mravům. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení. Pro výroky IV. a V. napadeného rozhodnutí je pak určující výsledek řízení daný mírou neúspěchu každého z účastníků, což bylo okresním soudem správně zohledněno, pročež odvolací soud v těchto výrocích napadené rozhodnutí potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl dle §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k částečnému úspěchu obou účastníků.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně jeho části, jíž bylo rozhodnuto o nákladové povinnosti mezi účastníky řízení, tj. výrokům I. a III., podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a contrario, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí a žalovanému jím bylo upřeno právo na částku 102.962,- Kč, jež mu byla správně přiznána soudem prvního stupně. Dle dovolatele nejsou v daném případě naplněny předpoklady pro aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval stěžejní okolnosti průběhu řízení a odmítl názor odvolacího soudu, dle nějž je nepodstatné, zda znalecký posudek řešil i jiné sporné otázky než výši náhrady. Zdůraznil, že dle závěru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013 (podpořeného odkazy na odbornou literaturu i předchozí judikaturu), nelze §142 odst. 3 o. s. ř. aplikovat, vztahoval-li se znalecký posudek nejen k výši ušlého zisku, ale i k jeho základu. Na podporu svého názoru o neaplikovatelnosti §142 odst. 3 o. s. ř. v projednávané věci dovolatel ocitoval i závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 2881/2012, a nálezu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 793/2012, vylučující postup dle §142 odst. 3 o. s. ř. v případech, v nichž je znaleckým posudkem dokládán základ nároku. Odvolací soud nerespektoval, že aplikace zmiňovaného ustanovení je na místě výlučně v případech, v nichž měl účastník co do základu věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal. K postupu dle §142 odst. 3 o. s. ř. dle dovolatele nelze přistupovat, je-li důvodem částečného neúspěchu žalobce i jen částečný neúspěch v základu nároku. V daném případě si žalobkyně počínala přinejmenším neuváženě, vycházela-li zcela z nereálných předpokladů a nevyžádala si konzultaci odborníka. Přestože žalovaný nesporoval existenci nároku žalobkyně a nabízel jí odpovídající náhradu, žalobkyně z nereálných požadavků neslevila a výrazně nadhodnotila předmět sporu, čímž se zasloužila o svůj neúspěch v řízení. Odvolací soud tedy dle názoru dovolatele pochybil, aplikoval-li při rozhodování ustanovení o. s. ř., pro jehož aplikaci nebyly splněny zákonné podmínky, čímž dovolateli upřel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu, v jakém mu příslušel v souladu s §142 odst. 2 o. s. ř., tedy dle míry úspěchu ve sporu. Jako správné přitom obstojí závěry vyslovené k dané otázce soudem prvního stupně. Dovolatel rovněž zdůraznil, že mu náleží náhrada nákladů odvolacího řízení, neboť pokud by odvolací soud věc posoudil správně, byla by žalobkyně se svým odvoláním neúspěšná a byla by povinna dovolateli platit náhradu nákladů odvolacího řízení. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně bude ve výroku III. potvrzen a současně přiznal dovolateli náhradu nákladů odvolacího řízení, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a byla jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě lze mít za to, že odvolací soud se při výkladu ustanovení upravujících náhradu nákladů řízení odchýlil bez náležitého objasnění od judikaturou zformulovaných závěrů, pročež lze na dovolání pohlížet jako na přípustné.
Dle §142 odst. 3 o. s. ř. i když účastník měl ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Citované ustanovení zvolenou formulací „rozhodnutí o výši plnění“ zřetelně vylučuje svou aplikovatelnost v situacích, v nichž je znalecký posudek stěžejní pro „rozhodnutí o plnění“, tedy v takových případech, v nichž by se jednalo o odborné zhodnocení okolností určujících vznik žalovaného nároku jako takového. Tato skutečnost byla akcentována i judikaturou zaobírající se výkladem tohoto ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/1975, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 15/1977 civ., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 793/2012, nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 2881/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 2942/2012), dle níž ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. nelze použít, byl-li znalecký posudek prováděn k doložení základu uplatňovaného žalobního nároku. Vyslovil-li odvolací soud oproti tomu závěr, že není rozhodující, zda znalecký posudek řešil krom náhrady za užívání pozemků i jiné sporné skutečnosti, nemůže jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obstát jako správné. Měl-li znalecký posudek směřovat k objasnění otázky rozsahu užívání pozemků žalobkyně žalovaným, tedy skutečnosti, od níž se odvíjí základ nároku žalobkyně, neboť vznik bezdůvodného obohacení žalovaného je daném případě dán právě užíváním pozemků o určité výměře bez odpovídajícího právního titulu, pak je tento fakt třeba promítnout odpovídajícím způsobem, přihlížejícím také k §142 odst. 1, 2 o. s. ř., i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ač znalecké vyčíslení hodnoty užívání by bezpochyby mohlo být důvodem pro postup dle §142 odst. 3 o. s. ř., nemůže tímto být bez dalšího popřen význam znaleckého posudku pro určení důvodnosti žalovaného nároku co do jeho základu. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy v naznačeném rozsahu nemůže obstát jako správné, neboť je třeba přihlédnout k významu znaleckého posudku i při posuzování základu žalovaného nároku, Nejvyšší soud proto přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. k částečnému zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu