ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1289.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1289/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. D. R. , bytem v M., Č. 96/1, advokátkou se sídlem v Mostě, SNP 1872, proti žalovanému městu Litvínov se sídlem v Litvínově, nám. Míru 11, zastoupenému Mgr. Drahomírou Kouteckou, advokátkou se sídlem v Litvínově, nám. Míru 336, o zaplacení částky 1,925.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 173/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 2010, č. j. 11 Co 506/2009-163, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 45.840,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Jaroslavy Malé.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 16 C 173/2004-114, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu částku 1,925.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako polovinu kupní ceny, již zaplatil žalovanému za nemovitost, k jejíž ideální polovině bylo později soudem pravomocně určeno vlastnické právo třetí osoby bránící tomu, aby ideální polovina v rozhodnutí blíže specifikované nemovitosti (dále jen nemovitost) mohla být řádně převedena na žalobce. Okresní soud v této věci znova rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 3. 2007, č. j. 16 C 173/2004-73, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 16 C 173/2004-87, jímž žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1,925.000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 96.250,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl, vyjma jeho zamítavé části, k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 11 Co 753/2007-101. Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně, že s odvoláním na ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. nepřihlédl k námitce promlčení, neboť v daném případě se nejedná o synallagmatický vztah, jelikož žalovaný nebyl v době uzavření neplatné smlouvy vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitosti, a nemá tak ani právo na její vrácení. Okresní soud ve svém následném rozhodnutí opětovně přisvědčil tvrzení žalobce, dle nějž v souladu s §451 a násl. obč. zák. vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení odpovídající polovině kupní ceny, již žalobce zaplatil žalovanému na základě kupní smlouvy na nemovitost, u níž bylo později v rozsahu jedné ideální poloviny deklarováno vlastnické právo třetí osoby. Žalovaný nemohl na žalobce řádně převést část nemovitosti, již nevlastnil, a v tomto rozsahu je tedy třeba kupní smlouvu pokládat za absolutně neplatnou. S ohledem na zmíněný názor odvolacího soudu však okresní soud shledal důvodně vznesenou námitku promlčení, neboť ke dni podání žaloby žalobci nezůstala zachována ani subjektivní ani objektivní promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 a 2 obč. zák. V projednávané věci přitom okolnosti nenasvědčují tomu, že by vznesení námitky promlčení mohlo být pokládáno za odporující dobrým mravům. Závěr o promlčení žalovaného práva tedy soud vedl k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, č. j. 11 Co 506/2009-163, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1,925.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. i III.). Odvolací soud navázal na skutková zjištění a právní posouzení provedená posouzení věci soudem prvního stupně, současně však ve svém rozhodnutí přihlédl k závěrům vysloveným v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, jímž se Nejvyšší soud odchýlil od svého dosavadního výkladu podmínek aplikovatelnosti §107 odst. 3 obč. zák. a konstatoval, že rozhodující je, co bylo podle smlouvy plněno, a o co se tedy každý z účastníků obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. V projednávané věci je tudíž nerozhodné, že část převáděné nemovitosti, kterou prodávající neplatně převedl na kupujícího, byla vrácena nikoliv smluvnímu partnerovi, ale skutečnému vlastníku, a že tedy prodávající v době rozhodování soudu již žádné právo z částečné neplatnosti kupní smlouvy nemá. V rozsahu neplatnosti kupní smlouvy vznikl mezi účastníky synallagmatický závazek ve smyslu §457 obč. zák. a strany jsou si povinny vrátit poskytnutá plnění, přičemž v zájmu zachování rovnováhy práv obou smluvních stran není v souladu s §107 odst. 3 obč. zák. možno přihlížet k námitce promlčení vznesené žalovaným. Tyto úvahy vedly odvolací soud ke změně provostupňového rozhodnutí a vyhovění žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodnosti na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel zdůraznil, že žalobce své právo uplatnil až po uplynutí subjektivní a objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 a 2 obč. zák. V dané věci přitom není prostor proto, aby k námitce promlčení nebylo s odkazem na §107 odst. 3 obč. zák. přihlíženo. Dle dovolatele by argumentace odvolacího soudu, jakož i soudu Nejvyššího ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, vedla k faktické nepromlčitelnosti závazků, umožňovala by žalobci vyčkávat s uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení po řadu let, a popírala by tak jednu ze základních zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta sunt, z jejíhož uplatnění vlastně samotný institut promlčení vychází. Faktickou nepromlčitelnost závazku je pak dle dovolatele možno pokládat za odporující dobrým mravům. Dovolatel vyslovil názor, že vlastnické právo je třeba pojímat jako „podkladové“ právo závazku k vrácení plnění z bezdůvodného obohacení. Pokud by žalobu v takovýchto případech podával prodávající, mělo by se taktéž jednat o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, tedy z důvodu vyplývajícího z „quasiobligační odpovědnosti“ odpovídajícího svým charakterem spíše závazkovému právu, nikoliv z důvodu práva vlastnického. Dle dovolatele se tedy jedná o vzájemné obligační povinnosti stran kupní smlouvy. Právo na vydání bezdůvodného obohacení je přitom právem promlčitelným, a to i v případě, jde-li o bezdůvodné obohacení z neplatné či zrušené smlouvy a jedním z předmětů původního plnění je závazek převést vlastnické právo.
Nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje dovolatel i v tom, že odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně, jenž se ve svém rozhodování zcela řídil právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí. Dovolatel dále vyslovil názor, dle nějž třebaže ke změně judikatury může dojít i při nezměněné právní úpravě, promítnou-li odvolací soudy tuto změnu do svého rozhodování o rozsudcích vydaných soudy prvního stupně řídícími se právním názorem odvolacích soudů natolik, že taková rozhodnutí mění, je třeba rozhodnutí odvolacích soudů považovat za nezákonná. Takováto rozhodnutí odporují zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a narušují tak právní jistotu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, respektive zamítnuto, bude-li dovolacím soudem shledáno přípustným, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Výtkám žalovaného směřujícím proti aplikovatelnosti ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. opodstatnění přiznat nelze. Nejvyšší soud se výkladem a předpoklady uplatnění tohoto ustanovení zabýval v rozsudku velkého senátu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (srov. dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4551/2010), a neshledává důvod se od závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí nikterak odklánět. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí navázal na svou předchozí judikaturu, v níž dovodil, že povinnost vrátit si plnění z neplatné kupní smlouvy splní kupující i tím, že je poskytne skutečnému vlastníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 663/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 10/2000), jak se v podstatě stalo i v projednávaném případě. Nemohl-li přitom být skutečný vlastník o své vlastnické právo s ohledem na jeho nepromlčitelnost připraven uplynutím promlčecí doby, nemohl by se kupující z neplatné smlouvy bránit splnění své povinnosti uložené §457 obč. zák. vrátit plnění, jež měl na základě neplatné smlouvy nabýt, námitkou promlčení. Jde tedy o situaci, na níž pamatuje ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., hovoří-li o tom, že v případě účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, jež stíhá povinnost vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, soud přihlédne k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Tuto zákonnou úpravu přitom lze chápat jako vyjádření zásady rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů, jež v těchto případech do jisté míry koriguje zásadu “vigilantibus iura scripta sunt“. Jednotlivé právní instituty i právní zásady je třeba vnímat v kontextu celkové právní úpravy a nelze bez dalšího výlučně upřednostnit jeden institut či jednu zásadu na úkor ostatních. V tomto směru lze podotknout, že dovolatelem zmiňovaná faktická nepromlčitelnost závazků v důsledku odvolacím soudem vyslovených závěrů stran aplikace §107 odst. 3 obč. zák. by v konkrétním případě mohla být poměřována i prostřednictvím institutu vydržení, jenž by mohl (za zákonem předvídaných podmínek) znemožnit uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy v podstatě neomezeném časovém horizontu. Tvrzení o rozporu faktické nepromlčitelnosti závazku s dobrými mravy pak postrádá jakékoliv opodstatnění nejen s ohledem na výše uvedené, ale i proto, že rozpor s dobrými mravy je v souladu s §3 odst. 1 obč. zák. důvodem pro zamezení výkonu práv a povinností z občanskoprávních vztahů odporujícímu v konkrétním případě dobrým mravům, nikoliv však pro odepření aplikovatelnosti zákonné úpravy obecně.
Domnívá-li se dovolatel, že na problematiku vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy je nutno pohlížet jen skrze úpravu obligačních vztahů, pak opět přehlíží provázanost právní úpravy jednotlivých institutů občanského práva. Týká-li se neplatně sjednaný závazek převodu vlastnického práva, pak je třeba zohlednit právě i právní úpravu nabývání a pozbývání vlastnictví, a nelze setrvat pouze u norem upravujících závazkové vztahy, potažmo závazky z bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud tedy neshledává, že by měl úvahám odvolacího soudu cokoliv vytýkat.
Vyjádřil-li dovolatel dále nesouhlas s tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odklonil od názorů vyslovených ve svém předchozím rozhodnutí, není důvodu ani v této skutečnosti spatřovat pochybení na straně odvolacího soudu. Ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neplyne, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor změnit v pozdějším odvolacím řízení, shledá-li za dané situace důvod, pro nějž jeho předchozí právní názor již nemůže obstát jako správný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 80, sešit 8/2008). Dojde-li v mezidobí ke změně náhledu na určitou právní otázku, ať už v důsledku rozhodnutí soudu Ústavního či Nejvyššího, pak je zcela na místě, aby k tomu odvolací soud přihlédl, a to již s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení. Nezohlednil-li by soud tento názor, hrozilo by, že jeho rozhodnutí bude Nejvyšším soudem či soudem Ústavním zrušeno, a celé řízení se tak zbytečně protáhne. Držel-li by se odvolací soud již překonaného právního závěru, mohlo by se jeho rozhodnutí dostat bez jakéhokoliv opodstatnění do rozporu s rozhodnutími soudů v jiných věcech řešícími touž otázku s přihlédnutím k aktuálnímu vývoji rozhodovací praxe, což by bezpochyby odporovalo zájmu na jednotném rozhodování soudů, jemuž má napomáhat právě rozhodovací praxe soudu Nejvyššího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34).
Hovoří-li dovolatel o porušení zásady předvídatelnosti, pak je záhodno připomenout, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí je v souladu s ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, pojímána tak, že by soudy měly zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku, liší-li se od právní kvalifikace účastníků, a umožnit tak účastníkům, aby se k právnímu názoru soudu mohli vyjádřit a vznést tomu odpovídající důkazní návrhy (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3795, CD 3/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009). Již s ohledem na to, že účastníci v projednávaném případě byli z původního rozhodnutí soudu prvního stupně obeznámení s možnou aplikací ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., není důvodu pokládat rozhodnutí za nepředvídatelné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti i tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ovšem ve svém dovolání vyjma výše rozebraných tvrzených nedostatků žádnou další procesní vadu odvolacímu soudu nevytýká a ani ze spisu se naznačené vady nepodávají. Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 37.900,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby (podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 45.840,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu