ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1294.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1294/2020-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Šídlo, s.r.o. , IČ 264 34 661, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 537/4, proti žalovanému městu Úvaly , IČ 002 40 931, se sídlem v Úvalech, Arnošta z Pardubic 95, zastoupenému JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Praze 1, Na Florenci 1025/1, o 23.940 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 617/2014, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2019, č. j. 26 Co 156/2019-303, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 C 617/2014-203, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015, zamítl žalobu na zaplacení částek 14.520 Kč s příslušenstvím, 43.560 Kč s příslušenstvím a 41.000 Kč s příslušenstvím (výroky I. až III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.) i státu (výrok V.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 26 Co 246/2017-230, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 3082/2018-272, obě rozhodnutí soudů nižších stupňů na základě dovolání žalobkyně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-východ následně rozsudkem ze dne 17. 5. 2019, č. j. 6 C 617/2014-281, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částky 1.361,25 Kč s příslušenstvím, 4.083,75 Kč s příslušenstvím a 18.495 Kč s příslušenstvím (výroky I. až III.), naopak co do částek 13.158,75 Kč s příslušenstvím, 39.476,25 Kč s příslušenstvím a 22.605 Kč s příslušenstvím žalobu opětovně zamítl (výroky IV. až VI.), současně rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky VII. až IX.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 26 Co 156/2019-303, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 49.826 Kč (výrok I.), v odvolatelem napadených výrocích I., II., III., VIII. a IX. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadá výrok II. daného rozhodnutí a dožaduje se, aby Nejvyšší soud zpochybněné rozhodnutí ve výroku II., jakož i rozsudek soudu první instance ve výrocích I., II., III., VIII. a IX. zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Projednávané dovolání tak přípustným shledat nelze.
Jak již Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Tento závěr je použitelný i v režimu procesní úpravy účinné od 30. 9. 2017, jelikož podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Znění citovaného ustanovení účinné od 30. 9. 2017 tak znamená další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1136/2019, a ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3541/2018).
Napadl-li tedy žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II., jímž byly potvrzeny výroky prvoinstančního rozsudku ukládající mu zaplatit celkem 23.940 Kč [s příslušenstvím, k němuž se však pro účely posuzování přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží], aniž by se mezi procesními stranami jednalo o vztah spotřebitelský či pracovněprávní, je jeho dovolání objektivně nepřípustné, nehledě na to, že okresní soud (zamítavě) rozhodl též o požadavku žalobkyně na zaplacení dalších 75.240 Kč s příslušenstvím, a to tím spíše, nestala-li se posléze uvedená suma ani předmětem odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že rozporovaným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byly potvrzeny také nákladové výroky VIII. a IX. rozsudku Okresního soudu Praha-východ, je vhodné dodat, že dovolání proti částem rozhodnutí týkajícím se nákladů řízení je bez dalšího objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu obsažené v písemném vyhotovení jeho rozsudku (k tomu viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1162/2018, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2182/2019, a ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3093/2019).
Dovolání žalovaného muselo být tedy odmítnuto podle §238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu