ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1306.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1306/2020-395
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Klepáčkem, advokátem se sídlem v Kraslicích, Pohraniční stráže 1247/8, proti žalovaným 1) T. M. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Broďánim, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, a 2) H. M. , narozené dne XY, bytem XY, o zaplacení částky 848 903 Kč , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 184/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56 Co 208/2019-349, takto:
I. Řízení o dovolání žalované 2) se zastavuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56 Co 208/2019-349, se zrušuje v části výroku pod bodem I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2019, č. j. 18 C 184/2014-311, ve výroku I a části výroku V. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), jakož i ve výroku pod bodem II. o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Klepáčka, advokáta se sídlem v Kraslicích, Pohraniční stráže 1247/8.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 18 C 184/2014-311, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci částku 276 550 Kč a žalované 2) zaplatit žalobci částku 276 550 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně), co do částky 147 901,50 Kč ve vztahu k žalovanému 1) a částky 147 901,50 Kč ve vztahu k žalované 2) žalobu zamítl (výrok III rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o doplatku soudního poplatku a náhradě nákladů řízení (výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní (žalovaná 2/ je dcerou žalobce, žalovaný 1/ jeho zetěm) od září roku 2010 užívali konkrétně označené nemovitosti ve vlastnictví žalobce (dům č. p. XY v obci XY, spolu se specifikovanými pozemky), jež opustili k 30. 7. 2014. Dále vzal za prokázané, že mezi stranami byla uzavřena ústní dohoda o užívání předmětných nemovitostí „od září r. 2010 po dobu maximálně jednoho a půl roku“, během níž měli žalovaní hradit toliko „přímé náklady spojené s užíváním předmětných nemovitostí“. Jestliže se žalobce domáhá po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení (zaplacení peněžité náhrady) vzniklého žalovaným užíváním předmětných nemovitostí za dobu od 1. 7. 2012 do 30. 7. 2014, jde dle soudu prvního stupně o požadavek oprávněný, neboť v takto vymezené době již žalovaní užívali nemovitosti bez právního důvodu. Výši prospěchu žalovaných soud poměřoval hladinou obvyklého nájemného zjištěného posudkem znalce. Věc přitom právně posoudil podle ustanovení §451 odst. 1 a 2, §456 a §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále také jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56 Co 208/2019-349, v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výrocích I, II a V) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vzal za správná zjištění soudu prvního stupně o vlastnictví předmětných nemovitostí i době jejich užívání žalovanými (kteří nemovitosti vyklidili dne 30. 7. 2014); oproti soudu prvního stupně ovšem vyšel ze zjištění, že „doba, na kterou byly nemovitosti žalobcem přenechány žalovaným k bezplatnému užívání, dohodnuta nebyla“. Odkazuje na právní úpravu smlouvy o výpůjčce podle §659 a §563 obč. zák. a institut výprosy, odvolací soud následně uzavřel, že nebyla-li doba užívání sjednána, byli žalovaní povinni předmět výpůjčky vrátit první den poté, kdy byli žalobcem k vrácení vyzváni. Žalobce žalované k vrácení vyzval, tito však žádosti nevyhověli a nemovitosti užívali bez právního důvodu, čímž jim vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.). Jestliže soud prvního stupně – pokračuje odvolací soud – výroky I a II rozsudku žalobě částečně vyhověl, i když tak dílem učinil z jiných důvodů, je jeho rozhodnutí v napadených výrocích věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že odvolací soud, poté, kdy revidoval skutkové závěry odvolacího soudu, nesprávně kvalifikoval užívání nemovitostí žalovanými jako neoprávněné za celé žalobou vymezené období, aniž by zjišťoval, zda a kdy byli žalovaní žalobcem prokazatelně vyzváni k vyklizení nemovitostí (k vrácení vypůjčené věci); v tomto směru dovolatelé poukazují i na žalobní tvrzení, dle nichž se tak stalo poprvé až dopisem žalobce za dne 15. 7. 2013. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak považují za neúplné a tudíž nesprávné, namítajíce, že odvolací soud při něm pominul právně významné skutečnosti týkající se právního důvodu užívání nemovitých věcí a jeho zániku (ex nunc). Krom toho odvolacímu soudu vytýkají deficity odůvodnění jeho rozhodnutí, jež proto považují za nepřezkoumatelné. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. Přitom žalobce neguje i žalovanými prezentované tvrzení, že k vyklizení nemovitostí byli vyzváni poprvé dopisem ze dne 15. 7. 2013, dodávaje, že „z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaní měli právo užívat předmětné nemovitosti se souhlasem žalobce od poloviny roku 2010 do 30. 9. 2011“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaná 2) vzala své dovolání zcela zpět, a proto Nejvyšší soud dovolací řízení v uvedeném rozsahu (tj. jde-li o rozhodnutí ukládající této žalované zaplatit žalobci částku 276.550 Kč a nahradit mu alikvotní část nákladů řízení) zastavil (srov. §243c odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
S ohledem na druhou žalovanou učiněné zpětvzetí dovolání pak Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadený rozsudek toliko v rozsahu dotčeném dovolání žalovaného 1), poté, kdy zjistil, že jde o přípustné dovolání (§237 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky (otázka zániku právního důvodu k užívání cizí věci na základě smlouvy o výpůjčce, potažmo vzniku bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dále citované).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, dosavadními právními předpisy (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 a 3), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013.
Podle §659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat.
Podle §662 obč. zák. je vypůjčitel povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení (odstavec 1). Půjčitel může požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení, jestliže vypůjčitel věc neužívá řádně nebo jestliže ji užívá v rozporu s účelem, kterému slouží (odstavec 2).
Dle §563 obč. zák., není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně judikuje, že cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít i o výprosu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 478/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1526/2017). Jakkoliv úprava účinná do 31. 12. 2013 prekarium (výprosu) jako zvláštní smluvní typ nerozlišovala, judikatura tento právní důvod užívání cizí nemovitosti (jak uvedeno výše) připouštěla. Bez ohledu na to, zda lze považovat takové ujednání o výpůjčce na vyžádanou o zvláštní podtyp výpůjčky či nikoliv, je pro posuzovanou věc rozhodující závěr, že v těchto případech užívá osoba cizí věc na základě právního titulu, a to do doby, než je vlastníkem vyzvána k vrácení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4653/2017). Lze tu poukázat i na závěry odborné literatury, v níž jsou přijímány obdobné konkluze, dle nichž „je zjevné, že pro existenci smlouvy není rozhodné ani konkrétní určení doby vrácení vypůjčené věci, ani vymezení účelu užívání vypůjčené věci – absentují-li taková ujednání ve smlouvě vůbec, je taková smlouva prekariem – jelikož však české právo tento smluvní typ nezná, je třeba takovou smlouvu posuzovat jako výpůjčku, když účel užívání je limitován obvyklým užitím věci zohledňujícím hledisko poctivého obchodu a doba trvání smlouvy je vázána buď zvyklostmi mezi stranami zavedenými nebo se využijí obvyklé způsoby zániku obligace“ (Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, svazek 2, s. 1975). V odkazovaném usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4653/2017, pak Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil i ten závěr, že pokud ze zjištění vyplyne, že nebyla mezi stranami sjednána konkrétní výpůjční doba, před jejímž uplynutím se nemohl půjčitel domáhat vrácení věci, lze dovozovat, že půjčitel byl oprávněn žádat vrácení věci kdykoliv. V takovém případě vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného přichází v úvahu pouze tehdy, pokud bude v řízení tvrzeno a prokázáno, že žalovaný byl žalobcem k vyklizení nemovitosti vyzván, této výzvě nevyhověl a následně se tak ocitl v prodlení s vrácením věci.
Rozhodnými okolnostmi, jestli (a kdy) byl žalovaný vyzván k vrácení věci (k vyklizení nemovitostí), jež žalobce přenechal k bezplatnému užívání bez toho, že by účastníky byla sjednána konkrétní výpůjční doba (jak odvolací soud uzavírá), a zda (odkdy) se tak žalovaný ocitl v prodlení s vrácením věci a užívání nemovitosti tak bylo bez právního důvodu a došlo tak k bezdůvodnému obohacení na úkor vlastníka nemovitostí (žalobce), se odvolací soud náležitě nezabýval. [Holé konstatování, že výzva k vyklizení nemovitostí byla učiněna, není skutkově ničím podloženo (a odůvodněno), nehledě na zcela absentující závěr (a jemu předcházející zjištění) o tom, kdy se tak stalo, potažmo ke kterému okamžiku tak došlo ke ztrátě právního důvodu k užívání předmětných nemovitostí].
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci – co do řešení pro věc relevantní otázky, zda a kdy žalovanému zanikl právní důvod užívání věci v žalobcově vlastnictví, potažmo s ním spojené posouzení, zda a odkdy docházelo k bezdůvodnému obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu – je neúplné a tím i nesprávné.
Nepovažoval-li odvolací soud pro vznik bezdůvodného obohacení za významné, kdy byla žalobcem učiněna výzva k vyklizení nemovitostí snad proto, že vycházel z posouzení, že výzvou půjčitele k vrácení zapůjčené věci (vyklizení nemovitosti) se smlouva o výpůjčce od počátku ruší (že s účinky ex tunc dochází k odklizení právního důvodu užívání zapůjčené věci), šlo by o závěr – i v konfrontaci se shora citovanou relevantní právní úpravou a jí interpretující rozhodovací praxí dovolacího soudu – také zjevně nesprávný.
Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pokud z usnesení odvolacího soudu není zřejmé, že odvolací soud přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, připomíná dovolací soud opakovaně vyslovený závěr o tom, že z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008). Postup odvolacího soudu, v rámci kterého se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. je doplní, aniž však dokazování sám zopakuje, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem je odňata dotčenému účastníkovi reálná možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož je porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod č. 11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98).
Závěr o tom, že mezi stranami byla v ústní formě uzavřena smlouva o bezplatném užívání nemovitostí, vychází z dosavadních skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Sporné mezi stranami bylo to, byla-li sjednána doba, po níž byl žalovaný oprávněn nemovitosti užívat (jak tvrdí žalobce) či nikoliv (tvrzení žalovaného). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že doba užívání sjednána byla a učinil i závěr, v jaké délce, zatímco odvolací soud se s tímto vývodem neztotožnil, když měl za to, že „žádný z účastníků nepředložil pro svoje tvrzení věrohodný důkaz a proto nelze než dovodit, že doba, na kterou byly nemovitosti žalobcem přenechány žalovaným k bezplatnému užívání, dohodnuta nebyla“. Jestliže v tomto směru odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně bez toho, že by k tomu relevantní důkazy sám zopakoval, zatížil tím řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku vymezeném rozsahu (tj. jde-li o výrok ukládající povinnost k peněžitému plnění žalovanému 1/, spolu s na něm závislým rozhodnutím o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a tímto žalovaným) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tom rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Ve vztahu k žalované 2), jež vzala dovolání zpět a řízení o tomto dovolání tak bylo zastaveno, jde o rozhodnutí konečné; proto bylo rozhodováno i o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a touto účastnicí, jež zavinila (částečné) zastavení dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 2 věty první o. s. ř.).
K nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého zástupce (advokáta), patří odměna ve výši 9 420 Kč, vypočtená z tarifní hodnoty 276 550 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 041,20 Kč, tj. celkem 11 761,20 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu