ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1309.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1309/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) R. G. W. B. , b) I. M. O. B. , c) J. D. , všech zastoupených JUDr. Danielou Jablonskou, advokátkou se sídlem v Berouně, V Zahradách 1867, proti žalovaným: 1) ASAVET a.s., IČ: 40525996 se sídlem v Praze 2, Chodská 1032/27, zastoupené JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, 2) České republice – Ministerstvu zemědělství, IČ: 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774 , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 4) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: 69797111 se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, Náměstí Republiky 3, Praha 1, 5) Státnímu statku Jeneč, státní podnik v likvidaci, IČ: 00016918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupenému JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 418/2007, o zaplacení náhrad za nevydané nemovitosti , o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 30 Co 389/2015-598, 30 Cdo 390/2015-598, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 16. prosince 2014, č. j. 7 C 418/2007-549, ve znění opravného usnesení ze dne 13. července 2015, č. j. 7 C 418/2007-570, rozhodl tak, že žaloba je proti žalovanému 3) co do základu důvodná (výrok I.), že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 3) bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu proti žalovaným 1), 2), 4) a 5) (výrok III.), uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 43 656,80 Kč (výrok IV.), žalovaným 2) a 4) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky V. a VI.), a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému 5) náklady řízení ve výši 43 656,80 Kč (výrok VII.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 30 Co 389/2015-598, 30 Co 390/2015-598, změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích IV. a VII. tak, že žalovaným 1) a 5) se náhrada nákladů nepřiznává, a ve výrocích V. a VI. jej změnil tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a III. (výrok II.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a žalovaným 1) a 5) nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku II. rozsudku krajského soudu podal žalovaný 3) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve svém dovolání shrnuje průběh řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a má za to, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když žalobu žalobců vůči žalovanému 3) nezamítl a naopak ji zamítl vůči ostatním žalovaným.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností a shledal, že dovolání žalovaného 3) trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.), přičemž podat dovolání lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání, aby je bylo možno považovat za projednatelné, musí tedy být formulováno tak, aby z něj bylo jednak přesně patrné, které z hledisek přípustnosti vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné, jednak musí, ve vztahu k projednávané věci, obsahovat právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a v čem má (zcela konkrétně) spočívat nesprávnost tohoto právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž účastník dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (jeho části) není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel však v dovolání vůbec (konkrétním způsobem) nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. byl podle něj naplněn, ačkoli jde o obligatorní náležitost dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.; neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud žalovaný 3) v dovolání pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu, když jeho právní posouzení označuje bez jakéhokoliv odůvodnění za nesprávné, a ve vztahu k přípustnosti toliko cituje část §237 o. s. ř., zjevně jeho dovolání požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), Nejvyšší soud je bez možnosti věcného projednání odmítl (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. Žalovaný 3), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům a) až c) a žalovaným 1), 2), 4) a 5) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu