ECLI:CZ:NS:2013:29.ICDO.43.2013.1
MSPH 93 INS 8756/2009
93 ICm 2091/2010
sp. zn. 29 ICdo 43/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce TREDET s. r. o. , se sídlem v Praze - Hostivaři, Budapešťská 1491/5, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 28088824, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, PSČ 110 00, proti žalovanému Institutu insolvence v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28964551, jako insolvenčnímu správci dlužníka Clearing ICE a. s., zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 ICm 2091/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Clearing ICE a. s. , se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Limuzská 2110/8, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 25103415, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 8756/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 93 ICm 2091/2010, 103 VSPH 150/2012-66 (MSPH 93 INS 8756/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného JUDr. Michala Žižlavského.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. března 2012, č. j. 93 ICm 2091/2010-31, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „ insolvenční soud “) žalobu, kterou se žalobce (TREDET s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka Clearing ICE a. s.) určení pravosti, výše a pořadí pohledávky ve výši 112.002.728,- Kč, přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soud u na majetek dlužníka (bod I. výroku). Dále insolvenční soud rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 93 ICm 2091/2010, 103 VSPH 150/2012-66 (MSPH 93 INS 8756/2009), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Požadavek, aby v dovolání bylo uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), naplňuje dovolání tak, že dovolatel má za to, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive otázku, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, a současně má za to, že „vyřešení otázky hmotného práva má být Nejvyšším soudem posouzeno jinak“.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Takový údaj se z dovolání nepodává.
Žádost dovolatele, podle níž „vyřešení otázky hmotného práva má být Nejvyšším soudem posouzeno jinak“ , významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Takový údaj se z dovolání nepodává.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „ která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Jen v této části lze (podle dalšího obsahu dovolání) usuzovat, že za dosud „nevyřešenou“ pokládá dovolatel otázku určitosti smlouvy o postoupení pohledávky v otázce identifikace postupované pohledávky. V tomto ohledu však jde (jak se podává i z odkazů na rozhodnutí Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí) o otázku, kterou dovolací soud již řešil (nejde o otázku neřešenou).
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud - poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 110, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 171 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 928/2004 - shrnul, že smlouva o postoupení pohledávky (dle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) musí obsahovat označení smluvních stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky. Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. července 2013) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (z ustanovení §2 písm. d/ a §160 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/ se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč jde o částku 3.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu