ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1310.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1310/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně REMVIKO k.s., IČ 263 59 324, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Lípová 1468/7, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalované E. K., o zaplacení částky 226.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 379/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2012, č. j. 12 Co 705/2012-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 226.100,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že svěřila k užívání osobní vozidlo žalované (jako své zaměstnankyni ) , která je však používala i poté, co její pracovní poměr u žalobkyně skončil (ke dni 8. dubna 2010), přičemž automobil jí vrátila k její výzvě až dne 4. listopadu 2011. Jelikož žalovaná užívala vozidlo od 9. dubna 2010 do 4. listopadu 2011 bez právního důvodu, domáhá se po ní žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení v uvedené výši.
Okresní soud Plzeň – jih rozsudkem ze dne 10. srpna 2012, č. j. 8 C 379/2011-140, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 226.100,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud za zjištěné, že žalovaná byla zaměstnána u žalobkyně až do 7. 4. 2010, kdy odešla do starobního důchodu. Za trvání pracovního poměru jí byl přidělen osobní vůz žalobkyně Citroen Berlingo, r. z. 1AD 1329 (dále jen „vozidlo“ nebo „automobil“), který si převzala dne 30. 4. 2009 a tento užívala se souhlasem jednatele žalobkyně Ing. R. K. (tehdy manžela její dcery) i poté, co její pracovní poměr u žalobkyně skončil, a to nejen k osobní potřebě, ale rovněž k přepravě dětí Ing. R. K. Souhlasný postoj s takovýmto užíváním vozidla jednatel (a jediný společník) žalobkyně Ing. R. K. změnil až poté, co se ocitl v rozvodovém řízení s dcerou žalované, a žalovanou vyzval k vrácení vozidla, která tak učinila dne 4. 11. 2011.
Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalovaná předmětné vozidlo užívala nikoliv neoprávněně, ale se souhlasem žalobkyně (resp. jejího jednatele), a to v dobré víře, přičemž takovéto užívání nemohlo být (s ohledem na všechny okolnosti případu) v rozporu s dobrými mravy. K odvolání souhlasu s užíváním automobilu ze strany žalobkyně (jejího jednatele) došlo až v okamžiku změny rodinných vazeb. Jelikož žalovaná k výzvě žalobkyně vozidlo vrátila, nemohlo jít o bezdůvodné obohacení na její straně (§451 a násl. obč. zák.). Soud proto uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila a současně dodal, že žalobkyně neprokázala ani výši bezdůvodného obohacení, neboť se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení co do důvodu i výše odvozeného pouze z výše nájemného autopůjčoven tak, jak to činí. Užívání osobního automobilu dlouhodobě (což je i případ nyní projednávané věci) nelze totiž ohodnotit mechanickým použitím sazeb nájemného autopůjčoven konstruovaných pro nájem automobilu na dobu jednoho měsíce, neboť určení hodnoty užívání osobního vozidla po dobu cca jednoho a půl roku výší obvyklého nájemného v autopůjčovnách neodpovídá ekonomické realitě.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 12 Co 705/2012-162, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že žalovaná byla po skončení pracovního poměru u žalobkyně v dobré víře, že ta jí přenechala vozidlo k soukromým účelům, a to zejména k poskytování pomoci při zajištění péče o tři nezletilé děti jednatele žalobkyně, přičemž to, že žalobkyně byla i nadále v registru vozidel vedena jako vlastník automobilu, bylo jen z toho důvodu, aby mohla odepisovat jeho hodnotu z daní. Těmto závěrům nasvědčuje rovněž okolnost, že po dobu čtrnácti měsíců po skončení pracovního poměru žalobkyně nežádala vrácení vozidla. Je přitom nepochybné, že kdyby žalovaná věděla, že po ní bude požadován zmíněný poplatek za užívání automobilu, nikdy by vůz neužívala. Odvolací soud však nakonec dovodil, že předmětné vozidlo bylo žalované po skončení jejího pracovního poměru u žalobkyně darováno, a ta je vrátila jen z obavy před podáním žaloby. Odvolací soud současně posoudil žalobkyní uplatněný nárok jako rozporný s dobrými mravy, neboť žalovaná pomáhala jednateli žalobkyně řadu let s péčí o tři nezletilé děti, vozila je v době zaneprázdnění rodičů na kroužky, do jejich i svého bydliště, a také jednateli žalobkyně neúčtovala nic za pohonné hmoty v cenách taxislužby či poplatek za dozor nad dětmi. Navíc poukázal i na to, že ve výzvě k vrácení automobilu ze dne 14. 6. 2011 žalobkyně tvrdila, že odstoupila od smlouvy o výpůjčce, která však předpokládá bezplatné užívání vypůjčené věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje především závěr odvolacího soudu o uzavření darovací smlouvy k předmětnému vozidlu, a to jednak tím, že pokud by byla uzavřena zmíněná smlouva, žalovaná by vozidlo k výzvě nevrátila, a jednak podle ní nebyly prokázány reálné projevy vůle dárce a obdarované. V tomto směru rovněž zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že vlastníkem vozidla je žalobkyně. Namítá, že pokud soudy argumentují tím, že žalovaná užívala automobil s tichým souhlasem žalobkyně, přehlížejí, že ta jej dopisem ze dne 14. 6. 2011 odvolala, a žalovaná proto vozidlo užívala nejméně od poloviny června 2011 neoprávněně, přičemž v této době již automobil k péči o děti jednatele žalobkyně neužívala. Minimálně za toto období tedy žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna jí vydat. Současně s tím zpochybňuje dobrou víru žalované, neboť ta si v měsíci červnu převzala shora uvedenou výzvu k vrácení vozidla, a proto nemohla být od tohoto okamžiku v dobré víře. Odvolacímu soudu dále vytýká, že pominul, že žalobkyně je právnickou osobou (subjektem odlišným od svého jednatele), a bezdůvodné obohacení vzniklo na její úkor. Rovněž napadá závěr odvolacího soudu, že její žalobní požadavek je v rozporu s dobrými mravy, považuje jej za zjevně nepřiměřený a tvrdí, že odvolací soud ani neuvádí, o jaké konkrétní skutečnosti tento závěr opřel. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (přípustnost dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zde v úvahu nepřichází), tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu hned na dvou samostatných důvodech (z nichž každý sám o sobě vede) k zamítnutí žaloby – jednak na závěru, že předmětné vozidlo bylo žalované darováno, ta jej neužívala bez právního důvodu, a nemohlo jí proto vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, a rovněž na závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák.
Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309, roč. 2008). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že soud si za účelem posouzení aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. opatřil dostatečný skutkový podklad, pečlivě uvážil všechny okolnosti případu a jeho úvahy [žalovaná pomáhala jednateli (a jedinému společníku) žalobkyně řadu let s péčí o tři nezletilé děti, vozila je předmětným automobilem v době zaneprázdnění rodičů na kroužky, do jejich i svého bydliště, a také jednateli žalobkyně neúčtovala náhradu za pohonné hmoty v cenách taxislužby či poplatek za dozor nad dětmi, a proto je jeho žalobou uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy] se zjevně nepřiměřenými nejeví. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že tvrzení žalobkyně, dle nějž v napadeném rozhodnutí soud neuvádí, z jakých konkrétních důvodů je její nárok v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák., nemůže obstát.
Obstojí-li tedy již závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně jí přiznat nelze, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je dovolání nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek sporu neovlivní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3868).
K dalším námitkám žalobkyně se přesto sluší uvést následující. Tvrdí-li, že darovací smlouva (jejímž předmětem bylo sporné vozidlo) nebyla uzavřena, nejde (podle obsahu dovolání) o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takovýchto výhrad nepřísluší za dané procesní situace dovolacímu soudu přezkoumávat (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, pokud žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci (darovací smlouvy), pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud uvěřil její skutkové verzi, dospěl by k odlišnému právnímu závěru, že darovací smlouva uzavřena nebyla. Zmíněné námitky zde však přípustnost dovolání založit nemohou.
Ve světle shora uvedených (uplatněnými dovolacími námitkami zásadně nezpochybnitelných) závěrů odvolacího soudu (předmětné vozidlo bylo žalované darováno a nárok je v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák.) jsou námitky žalobkyně zpochybňující dobrou víru žalované při užívání automobilu (i s ohledem na výše citovaný §237 odst. 3 o. s. ř.) zcela irelevantní.
Současně je třeba uvést, že odvolací soud nepřehlédl skutečnost, že žalobkyně je právnickou osobou odlišnou od jejího jednatele Ing. R. K. Nepřehlédl však ani tu skutečnost, že ten byl v rozhodném období jediným společníkem a jednatelem žalobkyně, čili osobou, která utváří její vůli. Byl to právě on, kdo rozhodl, že žalobkyně uzavře se žalovanou darovací smlouvu, následně, že ji vyzve k vrácení osobního vozidla (a to z osobních důvodů) a že na ni podá žalobu. Odvolací soud proto při posuzování otázky dobrých mravů přiléhavě zohlednil osobní základ (prvek) společnosti (žalobkyně) a s tím i související ekonomickou propojenost žalobkyně a Ing. R. K. (jejího jediného společníka a jednatele).
S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela správné, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu