ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1338.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1338/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. Ž., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem v Praze 1, Štěpánská 17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 7.000.000,- Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 30/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č. j. 20 Co 433/2010-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2010, č. j. 15 C 30/2010-47, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 7.000.000,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, jakož i žaloba, na jejímž základě měla být žalované uložena povinnost doručit žalobkyni písemnou omluvu ve znění uvedeném v rozhodnutí. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla především žaloba o náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzeně nezákonnými rozhodnutími státních orgánů. V první řadě se jednalo o usnesení Policejního prezidia České republiky ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. ČTS: PPR-40/FKOS-10-2002, jímž byla žalobkyně obviněna pro trestný čin úvěrového podvodu – jehož se měla dopustit ve formě 11 dílčích skutků, spáchaných v letech 1998 – 1999. Nezákonnost byla žalobkyní dále spatřována v následně podané obžalobě a posléze vydaném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 40 T 8/2003, zrušeném Vrchním soudem v Praze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 6 To 24/2008 – věc byla odvolacím soudem vrácena státnímu zástupci k došetření z důvodu nedostatků ve formulaci skutku obsažené ve shora označeném usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Poté bylo Policií České republiky dne 9. 7. 2009, pod sp. zn. ČTS: OKFK-45rrČ-2009-00902~3, vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání proti žalobkyni, a to ohledně tří dílčích skutků, kterými byla předtím soudem prvního stupně uznána vinnou. Trestní řízení dosud nebylo skončeno. V nyní probíhajícím řízení o náhradu škody požaduje žalobkyně finanční odškodnění a omluvu, neboť se jí původní trestní stíhání, které se posléze ukázalo jako realizované v rozporu se zákonem a řádně nezahájené, dotklo velmi citlivým způsobem.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nižší instance v daném případě neshledaly existenci odpovědnostního titulu ve formě nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud k této otázce dodal, že předpokladem vzniku nároku v případě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání sice nemusí být formální zrušení takového rozhodnutí, vyžaduje se ovšem, aby byl obviněný obžaloby pravomocně zproštěn nebo aby bylo jeho trestní stíhání pravomocně zastaveno. Jelikož k takové situaci v projednávané věci nedošlo – trestní stíhání proti žalobkyni stále probíhá –, není tento předpoklad splněn. Stran požadavku žalobkyně na omluvu pak odvolací instance konstatovala, že tento nárok nemá v zákoně č. 82/1998 Sb. oporu ani v rámci odpovědnosti za imateriální újmu – lze jej uplatnit pouze v rámci žaloby na ochranu osobnosti a k jejímu projednání je věcně příslušný krajský soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu spatřovala v tom, zda za nezákonné rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze považovat takové rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které nikdy nemohlo nabýt právní moci, ani nikdy nemohlo být zrušeno, protože je nulitní a nevyplývají z něj tudíž pro strany ani pro státní orgány žádné právní důsledky. V rámci vylíčení dovolacího důvodu dále namítala, že stav, kdy se s jednotlivcem zachází, jako by byl trestně stíhán, a přitom řádně stíhán není, je protiprávní a v rozporu se zákonem. Zdůraznila, že nové trestní stíhání nemá s jejím původním trestním stíháním co do činění. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Považovala napadené rozhodnutí za věcně správné, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnila podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od konstantní judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Jinými slovy: předpokládá se judikatorní přesah napadeného rozhodnutí s obecnějším dopadem na podobné situace, nikoli řešení rozhodnutí vycházejícího ze zcela jedinečných skutkových okolností, které pravděpodobně nebude judikaturou následováno.
Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vymezuje jednu z podmínek pro využití práva na náhradu škody. Platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být uplatněn pouze tehdy, není-li stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Považuje-li se v konkrétní věci za odpovědnostní titul usnesení o zahájení trestního stíhání, judikatura se již ustálila v tom směru, že pro vyhovění požadavku poškozeného na náhradu škody není nutné, aby bylo toto rozhodnutí formálně zrušeno. Postačuje, bylo-li trestní stíhání proti němu pravomocně zastaveno nebo byl-li obžaloby pravomocně zproštěn (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 133/2007, aj.). Ani k tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Vzhledem k tomu, že předpoklad vymezený ve shora citovaném zákonném ustanovení naplněn nebyl (ani v nyní naznačeném smyslu), nelze uznat stát odpovědným za tvrzenou imateriální škodu. Soud, rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu, navíc není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného či nezměněného rozhodnutí se zákonem – v trestněprávní rovině (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
Nejvyšší soud rovněž odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, v němž bylo konstatováno, že za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Poněvadž v dané věci došlo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolací instancí v uvedeném trestním řízení k vrácení věci státnímu zástupci k došetření, načež se příslušný policejní orgán uchýlil k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání, je možno tento závěr aplikovat i na projednávaný případ. Nelze totiž odhlížet od skutečnosti, že trestní stíhání proti žalobkyni dosud nebylo pravomocně skončeno a pro určité dílčí skutky je po odstranění formálních nedostatků původního rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dále vedeno. Nově vydaným usnesením tedy došlo pouze k redukci počtu stíhaných skutků z 11 na 3, a nikoli k negaci celého předchozího průběhu trestního řízení, z něhož ostatně podnět k vydání tohoto usnesení vzešel. V mezidobí 2002 – 2009 proto nelze ve věci vysledovat nezákonné rozhodnutí, které by v intencích §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a souvisejících ustanovení zakládalo tvrzený nárok. V tomto ohledu musí potenciální poškozená vyčkat na výsledek trestního řízení, který – skončí-li pravomocným zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby – může být onou skutečností, jíž se žalobkyně dovolává. Vychází-li ovšem dovolací soud ze skutkového stavu zjištěného nižšími instancemi (existujícího v době rozhodování odvolacího soudu), nelze shledat nárok žalobkyně jako důvodný.
Na okraj lze poznamenat, že soudy jsou vázány žalobními tvrzeními, podle nichž byla žádána náhrada škody proti státu za nezákonná rozhodnutí, nikoli za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci (§13 zákona č. 82/1998 Sb.).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu