ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1351.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1351/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. d. L. R. R., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11.12.2002, sp. zn. 13 Co 601/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 139/2001 (žalobkyně M. d. L. R. R., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Bytovému podniku P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 11.12.2003, sp. zn. 13 Co 601/2002, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28.6.2002, čj. 15 C 139/2001-136.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě původního žalobce A. B., podané u soudu 19.6.1995, domáhajícího se uložení povinnosti žalovanému bytovému podniku uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 1678 s pozemkem parc. č. 182 v P. – N. M., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 27.4.2000, č.j. 28 C 149/95-84, potvrzeným ve věci samé rozsudkem Městského soudu v Praze z 12.10.2000, sp. zn. 20 Co 272/2000.
K dovolání žalobkyně M. d. L. R. R. (dědičky původního žalobce A. B. (zemřelého 29.9.1995) Nejvyšší soud rozsudkem z 15.5.2001, 28 Cdo 733/2001, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 12.10.2000, sp. zn. 20 Co 272/2000, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 27.4.2001, čj. 28 C 149/95-86, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud ukládal soudu prvního stupně přistoupit k objasnění otázky, zda je žalovaný bytový podnik v daném případě povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k ustanovením zákona č. 172/1991 Sb. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále zdůrazňoval, že v řízení nebylo také vyčerpávajícím způsobem objasněno, zda původní oprávněná osoba (právní předchůdce žalobkyně) v den přechodu věcí na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášenému za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 28.6.2002, čj. 15 C 139/2001-136, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný bytový podnik uzavřel se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1678 v P. – N. M., postaveného na pozemku parc. č. 182 (jak jsou tyto nemovitosti zapsány na listu vlastnictví č. 1143 pro obec P. a pro katastrální území N. M. u Katastrálního úřadu P.). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 6.985 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, přešly podle výsledků provedeného dokazování do vlastnictví obce –města P. podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, takže povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se stala uvedená obec, když restituční nárok k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobkyně, byl uplatněn až 12.12.1994, tj. poté, kdy již tyto nemovitosti přešly do vlastnictví města P. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že žalovaný státní podnik není v daném případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a proto žalobu vůči němu soud prvního stupně zamítl pro nedostatek pasívní věcné legitimace v tomto sporu. Soud prvního stupně dodával, že „s ohledem na tento závěr se soud již nezabýval problematikou toho, zda původní oprávněná osoba v den přechodu věcí na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.“ Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst.l 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 28.6.2002 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11.12.2002, sp. zn 13 Co 601/2002. Odvolací soud rozhodl svým rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl potvrzen. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn jen tak, že výše těchto nákladů činí 6.835 Kč. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení odvolacího 3.175 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno opodstatněným. Také odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že na straně žalovaného není dána věcná pasívní legitimace v tomto sporu. V důsledku této zásadní okolnosti nebylo třeba, podle názoru odvolacího soudu, se zabývat otázkou, zda původní oprávněná osoba v den přechodu nemovitostí na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na tyto nemovitosti, které jsou předmětem sporu v této právní věci, nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť posouzení této otázky nemůže mít (vzhledem k závěru o nedostatku věcné pasívní legitimace žalovaného) význam pro rozhodnutí v této právní věci. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §151 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení vyhlášek č. 384/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 14.2.2003 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 11.4.2003, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné vzhledem k tomu, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolatelka, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že v daném případě nedošlo k přechodu vlastnického práva ze státu na obec přímo ze zákona č. 172/1991 Sb., nýbrž o takovém přechodu rozhodlo Ministerstvo financí ČR až 3 roky po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb; v katastru nemovitostí bylo vlastnictví města P. zapsáno až v roce 1995. V době podání výzvy i vydání nemovitostí, uváděných v žalobě v této právní věci, byl v katastru nemovitostí zapsán žalovaný bytový podnik, který také má tyto nemovitosti ve své držbě a nadále s nimi hospodaří a nikdy je Obci město P. nepředal. Soudy obou stupňů se v této právní věci nezabývaly tím, zda rozhodnutí Ministerstva financí z 11.7.1994, čj. 124/33-953/94, o tom, že nemovitosti, které jsou předmětem řízení v této právní věci, předcházejí na Obec město P. bylo vydáno v pravomoci tohoto ministerstva a zda jeho rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatelky tu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, takže přípustnost dovolání bylo nutno v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (na něž také dovolatelka ve svém dovolání poukazovala), když tu nešlo o rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí soudu prvního stupně (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 15 C 139/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by v tomto případě byla odvolacím soudem řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo právní otázka, která by dosud v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena.
Byla třeba zabývat se v dovolacím řízení ještě tím, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (viz §237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. (který nabyl účinnosti 24.5.1991) vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 172/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanoveními §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.
Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má také podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26.6.1995, IV. ÚS 6/95, uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven názor, že „do restitučního procesu vstupovali tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároku postupovali mnohdy zcela laicky; jejich neznalosti či pochybení by nemělo byt využíváno proti cílům restitucí.
Podala-li žalobu o vydání věcí nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci (§5 odst. 1 tohoto zákona), a to u té právnické osoby, o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§43 odst. 2 občanského soudního řádu); v takovém případě nerozhoduje soud ve věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud, ani soud prvního stupně podle těchto výkladových závěrů, vztahujících se k zákonu č. 87/1991 Sb., nepostupoval. V důsledku toho přikročily soudy obou stupňů bez dalšího k zamítnutí žaloby žalobkyně proti žalovanému bytovému podniku, aniž by tomuto jejich rozhodnutí předcházel postup v řízení podle ustanovení §43 občanského soudního řádu a aniž bylo žalobkyni umožněno případně opravit nebo doplnit žalobní návrh, pokud by výsledky zjišťování skutkového stavu bezpečně ukázaly, že žalovaný bytový podnik není v daném případě povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s uvážením důsledků právní úpravy obsažené v zákoně č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí. Na to bylo soudům obou stupňů poukázáno již v rozsudku dovolacího soudu z 15.5.2001 (28 Cdo 733/2001 Nejvyššího soudu), vydaném k dovolání žalobkyně, jež bylo podáno v téže právní věci.
Při uvedeném postupu soudu podle ustanovení §43 občanského soudního řádu musí mít žalobkyně na vědomí, že vydání rozsudku o návrhu uplatněném ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva, ale jde tu o zvláštní právní institut rehabilitace restitucí práva původního vlastníka (právního nástupce vlastníka) za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených prostředků (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 114-115 /248-249/). Proto tu není rozhodné jen to, kdo věc drží (držel), ale to, kdo je povinnou osobou podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Nemusí tu jít (vzhledem k ustanovením zákona č. 172/1991 Sb.) o případ, kdy povinná osoba po dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. učinila právní úkon o převodu vlastnictví věci na jiného a kdy tedy stále jde o subjekt, který ke dni účinnosti uvedeného zákona věc držel (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, kdy soudy obou stupňů nepostupovaly v řízení tak, jak to odpovídá ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. (srov. k tomu již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a přikročily bez dalšího k zamítnutí žaloby žalobkyně, byl zatím předčasný i závěr odvolacího soudu, uvedený na straně 4 jeho rozsudku z 11.12.2002 (13 Co 601/2002 Městského soudu v Praze), že totiž nebylo, podle názoru odvolacího soudu, zapotřebí zabývat se otázkou, zda původní oprávněná osoba v den přechodu nemovitostí na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ně právo podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. (srov. rovněž předchozí zrušovací rozsudek dovolacího soudu z 15.5.2001, 28 Cdo 733/2001 Nejvyššího soudu).
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil ve svém rozhodnutí právní otázku výkladu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem, takže dovolání dovolatelky je nutno považovat za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolací soud dospěl rovněž k závěru (vzhledem ke shora uvedenému), že v této právní věci je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, správné a přikročil proto podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k jeho zrušení. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu