ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1370.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1370/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce K. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 3 177 621,15 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 428/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2012, č. j. 51 Co 393/2011-89, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2012, č. j. 51 Co 393/2011-89, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 5. 2011, č. j. 10 C 428/2009-69, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 25. 11. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal zaplacení částky 3 177 621,5 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh v částce 3 132 561,15 Kč odůvodnil tím, že v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání pro trestný čin podvodu došlo ke zničení jeho podniku, zatímco v částce 45 000 Kč představuje nárok žalobce náhradu nákladů, které žalobce vynaložil na vypracování znaleckého posudku o hodnotě zničeného podniku; v částce 60 Kč se jedná o náklady za pořízení ověřených kopií.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 5. 2011, č. j. 10 C 428/2009-69, nárok žalobce zamítl. Dle nesporných skutkových zjištění byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 4 T 188/2003-192 (dále jen „rozsudek Okresního soudu v Šumperku“ ) odsouzen pro trestný čin podvodu ve formě návodu, na jehož základě mu rozhodnutím Magistrátu města Pardubice ze dne 1. 12. 2004 byla zrušena veškerá živnostenská oprávnění. Na základě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 4 Tz 92/2005, zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku. Následně byl žalobce rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 3. 2007, č. j. 55 To 25/2007-551, zproštěn obžaloby. Dne 17. 5. 2007 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody, přičemž v části, která je předmětem této žaloby, mu nebylo vyhověno, o čemž byl žalobce vyrozuměn dopisem ze dne 23. 11. 2007. S ohledem na zásadu presumpce neviny se dle soudu prvního stupně na žalobce až do vynesení rozsudku Okresního soudu v Šumperku hledělo jako na osobu bezúhonnou, která měla i nadále oprávnění provozovat svou podnikatelskou činnost, přičemž škoda mu mohla vzniknout až rozhodnutím o trestu; v posuzované věci je proto třeba použít speciální úpravu promlčení dle §33 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“ ), a nikoliv obecnou úpravu promlčení dle §32 tohoto zákona. Soud prvního stupně dále uvedl, že objektivní dvouletá promlčecí doba dle §33 zákona č. 82/1998 Sb. začala v posuzované věci běžet dnem právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. 12. 3. 2007, s ohledem na §35 zákona č. 82/1998 Sb. byl běh promlčecí doby po dobu 6 měsíců pozastaven, pročež dvouletá promlčecí doba uplynula dne 12. 9. 2009. Jelikož žalovaná vznesla námitku promlčení a žaloba byla u soudu podána až dne 25. 11. 2009, soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2012, č. j. 51 Co 393/2011-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že soud prvního stupně učinil odpovídající skutková zjištění a dospěl ke správnému právnímu posouzení věci.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“ ) dne 12. 4. 2012 dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel konkrétně namítá, že mu škoda vznikla ještě před pravomocným odsouzením, když v době vynesení rozsudku Okresního soudu v Šumperku již jeho podnik v podstatě neexistoval. Pro posouzení otázky, zda je jeho nárok promlčen, je tudíž rozhodná tříletá promlčecí doba dle §32 zákona č. 82/1998 Sb. Tvrzení odvolacího soudu, že před vynesením rozsudku Okresního soudu v Šumperku dovolateli nemohla vzniknout žádná škoda, je v rozporu se závěry předloženého znaleckého posudku. Vycházel-li odvolací soud ze závěru, že samotným trestním stíháním nemůže být obviněnému způsobena žádná újma, je dle dovolatele na místě odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09.
Žalovaná se ve svém vyjádření ze dne 25. 4. 2012 ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a odkázala na své vyjádření k žalobě.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 12. 4. 2012 je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží .
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28)
Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že věc má být po právní stránce posouzena jinak, než ji posoudily soudy nižších stupňů, je dovolání přípustné.
D. Důvodnost
Podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí .
Podle §33 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.
Subjektivní promlčecí doba v délce tří let zakotvená v ustanovení §32 odst. 1 větě první zákona č. 82/1998 Sb. je svou povahou obecnou subjektivní promlčecí dobou, zatímco dvouletou objektivní promlčecí dobu dle §33 zákona č. 82/1998 Sb. lze považovat za promlčecí dobu speciální. Posledně uvedená lhůta tak sice má před lhůtou uvedenou v ustanovení §32 odst. 1 větě první přednost, uplatní se však pouze v situaci, kdy žalobce dovozuje svou škodu z rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Tak tomu však v posuzované věci není. Ze samotné žaloby a v ní navržených důkazů, jakož i dalších podání dovolatele, je totiž zcela nepochybné, že dovolatel nespatřuje příčinu vymáhané škody v trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (tj. odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců), ani v tom, že mu na základě tohoto rozsudku byla rozhodnutím magistrátu zrušena veškerá živnostenská oprávnění. Dovolatel ve skutečnosti dovozuje svou škodu již ze samotného usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 10. 2003, resp. z toho, že jako osoba stíhaná pro trestný čin podvodu se stal osobou nedůvěryhodnou, což vedlo k zániku jeho podniku. V této souvislosti lze konkrétně odkázat např. na bod II. 6 žaloby ( „ Trestní stíhání žalobce , vzhledem k tomu, pro jaký skutek byl obviněn, stejně tak jako jeho pravomocné odsouzení, způsobilo, inter alia, úplné zničení žalobcova podniku.“ ), bod III. 16 žaloby ( „Svědek L. N. sám s prvním žalobcem přerušil v důsledku jeho trestního stíhání přátelské styky, bude proto schopen podat svědectví o tom, jak byl první žalobce vnímán svým okolím…“ ), bod IV. 22 žaloby [ „Jak je zřejmé ze znaleckého posudku, znalec vyšel z rozdílu mezi hodnotou podniku ke dni 31. 7. 2003 , tedy k datu, kdy se do hodnoty podniku vlivy trestního stíhání žalobce ještě nepromítaly , a mezi jeho hodnotou ke dni 28. 12. 2004 (tímto dnem nabylo právní moci rozhodnutí, jimž byla dovolateli zrušena živnostenská oprávnění), kdy byl podnik již zcela zničen a kdy znalec stanovil jeho hodnotu částkou 0 Kč.“ ], bod II. 3 vyjádření ze dne 29. 1. 2010 založeném na č. l. 29 - 31 [ „K námitce promlčení (…)žalobce uvádí, že ve věci se nejedná o náhradu škody způsobené uložením trestu, nýbrž trestním stíháním …“ ], bod II. 4 tohoto vyjádření ( „Na okraj žalobce poznamenává, že samotné pravomocné rozhodnutí o uložení trestu bylo na hodnotu jeho podniku již prakticky bez vlivu , neboť jeho podnikání v souvislosti se ztrátou žalobcovy důvěryhodnosti pro partnery a klienty v důsledku toho, pro jaký druh trestné činnosti byl žalobce stíhán , v průběhu let 2003-2004 zcela zaniklo .“ ) nebo bod II. 5 dovolatelova odvolání [ „…v žalobní naraci popsaná škoda způsobená zničením žalobcova podniku vznikla ještě před žalobcovým pravomocným odsouzením , když v době rozsudku (Okresního soudu v Šumperku) již tento podnik fakticky neexistoval a jeho hodnota byla marginální…“ ].
Nad rámec dovolací soud uvádí, že pokud snad soudy nižších stupňů v posuzované věci vycházely z předpokladu, že dovolateli v důsledku trestního stíhání žádná škoda nevznikla, bylo namístě v odůvodnění rozhodnutí uvést, že jedna z podmínek, za kterých stát odpovídá za škodu [tj. 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy], není naplněna, což by rovněž mělo za následek zamítnutí žaloby. Tato skutečnost však nemohla být důvodem pro aplikaci speciální dvouleté promlčecí lhůty dle §33 zákona č. 82/1998 Sb., protože ta by byla rozhodná, pouze pokud by žalobce dovozoval svou škodu z trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (případně z rozhodnutí o vazbě nebo ochranném opatření). V této souvislosti lze poukázat rovněž na skutečnost, že závěr, dle kterého dovolateli mohla škoda vzniknout až v důsledku rozsudku Okresního soudu v Šumperku (a tedy nikoliv již v důsledku samotného trestního stíhání), nemůže sám o sobě obstát. Již samotné trestní stíhání se totiž (mimo dalšího) může negativně projevit (a zpravidla i projeví) v pověsti stíhané osoby (bez ohledu na to, že je na ni třeba až do právní moci meritorního rozhodnutí pohlížet jako na nevinnou), což může v konkrétním případě vést k odlivu klientů nebo neochotě obchodních partnerů s trestně stíhanou osobou dále spolupracovat (což jistě platí zvláště pro osobu stíhanou pro trestný čin podvodu spáchaný v souvislosti s podnikatelskou činnosti, jak tomu bylo v posuzované věci). Nelze přitom a priori vyloučit ani to, že tyto a další faktory (např. zvýšené psychické vypětí spojené s trestným stíháním) mohou mít v krajním případě za následek i zánik podniku trestně stíhaného (srov. rovněž např. dovolatelem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3545/2010).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o. s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně a odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. září 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu