ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1396.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1396/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně MBZ M, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Francouzská 41, zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 37, proti žalované Mgr. L. K ., správkyni konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem Hradec Králové, Sušilova 1337, zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298, o zaplacení částky 1,785.106,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 36/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2007, č. j. 21 Co 99/2007 – 79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 44.172,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Pavlíkové, advokátce se sídlem v Brně, Údolní 37.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 9. 2006, č. j. 8 C 36/2006-51, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po původně žalovaném Ing. Jaroslavu Wimmerovi, správci konkursní podstaty úpadce MBZ, spol. s r. o., v likvidaci, domáhala zaplacení částky 1,785.106,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně koupila smlouvou ze dne 29. 5. 1998 od společnosti MBZ, spol. s r. o. nemovitosti, které byly na základě rozhodnutí správce daně ze dne 16. 12. 1997 z důvodu zajištění daňové pohledávky zatíženy zástavním právem ve prospěch Finančního úřadu v Mikulově. S účinností od 23. 3. 1999 byl na majetek daňového dlužníka prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustanoven Ing. Jaroslav Wimmer. Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že Finanční úřad v Hradci Králové v potvrzení ze dne 4. 5. 1999 vyčíslil dluh daňového dlužníka na částku 5,464.000,- Kč s tím, že po zaplacení této částky zruší zákonné zástavní právo zatěžující předmětné nemovitosti. Žalobkyně zaplatila dne 21. 5. 1999 Finančnímu úřadu v Hradci Králové částku 5,487.000,- Kč a Finanční úřad v Hradci Králové dne 24. 5. 1999 rozhodl o zrušení zástavního práva. Z důvodu podaných opravných prostředků v daňovém řízení byl následně daňový nedoplatek daňového dlužníka snížen a dne 28. 2. 2000 správce daně poukázal žalovanému daňový přeplatek ve výši 1,859.665,80 Kč. Soud prvního stupně posoudil právo na vydání bezdůvodného obohacení jako promlčené a vzhledem k uplatněné námitce promlčení žalobu zamítl (subjektivní promlčecí lhůta dle soudu prvního stupně uplynula již dne 21. 5. 2001).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č. j. 21 Co 99/2007 – 79, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud upřesnil, že žalobce porušil zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání) tím, že plnil přímo zástavnímu věřiteli, ačkoliv měl plnit do konkursní podstaty, a plnění poskytnuté finančnímu úřadu je proto plněním z neplatného právního úkonu.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2008, č. j. 45 K 27/99 – 352, byla novým správcem konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r. o., v likvidaci ustanovena Mgr. Ladislava Kolínová.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2009, č. j. 30 Cdo 1602/2008 – 130, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2007, č. j. 21 Co 99/2007 – 79, zrušil. Dovolací soud dovodil, že zákon o konkursu a vyrovnání v posuzovaném případě nezakazoval zástavnímu dlužníkovi plnit přímo zástavnímu věřiteli a právní závěr učiněný odvolacím soudem je proto nesprávný. Správce daně má právo vrátit pouze platbu učiněnou omylem. Dovolací soud dále posoudil rozsudek soudu druhého stupně jako nepřezkoumatelný.
Krajský soud v Hradci Králové vázán právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, č. j. 21 Co 99/2007, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud posoudil jako plnění za jiného pouze tu část plnění, kterou žalobkyně uhradila za žalovanou jako daňového dlužníka, tj. plnění v rozsahu, ke kterému byla žalovaná jako daňový dlužník povinna. Vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tímto plněním nebylo dle odvolacího soudu předmětem řízení, tím byl jen daňový přeplatek. Daňový přeplatek však nemůže mít povahu plnění za jiného, protože k plnění přeplatku daňový dlužník povinen nebyl, a žalobkyně proto v rozsahu přeplatku plnila bez právního důvodu. Vrácením přeplatku daňovému dlužníkovi se proto žalovaná obohatila na úkor žalobkyně a to dnem 28. 2. 2000, kdy správce daně poukázal žalované z důvodu daňového přeplatku částku ve výši 1,859.665,80 Kč (z níž souviselo s platbou žalobkyně 1,758.106,- Kč).
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b)/ a dále namítala, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání uvedla, že odvolací soud při hodnocení důkazů nepřihlédl k soudnímu sporu mezi současnou žalobkyní a žalovanou o vyloučení pohledávky ve výši 1,100.120,60 Kč z konkursní podstaty a ke spisu přiloženým rozsudkům v této věci (tj. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králově ze dne 21. 1. 2000, č. j. 34 Cm 22/99 – 41, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2000, č. j. 13 Cmo 95/200 – 61), což vedlo k nesprávnému posouzení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, ačkoliv správně měla být tato finanční částka posouzena jako úhrada kupní ceny za postoupení pohledávek ze dne 14. 7. 1998. Tato okolnost byla dle dovolatelky prokázána i z informací Finančního úřadu v Mikulově a Finančního úřadu v Hradci Králové.
Dle vyjádření žalobkyně mohly být argumenty žalované vzneseny již při prvním jednání ve věci nebo kdykoliv v průběhu řízení a v dovolání se proto těchto skutečností není možné dovolávat. Podané dovolání je toliko účelové a slouží k čerpání finančních prostředků z konkursní podstaty za právní služby. Vracená částka 1,785.106,- Kč nemá s částkou 1,100.120,60 Kč nic společného, kromě toho, že je součástí celkově uhrazené částky 5,487.000,- Kč.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Podle §241a o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
V průběhu soudního jednání konaného dne 28. 8. 2006 předseda senátu poučil účastníky o tom, že v souladu s §119a o. s. ř. musí uvést všechny rozhodující skutečnosti a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř.
Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Nesplnění povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale následkem je rozhodnutí, které vyzní v neprospěch účastníka, který svou povinnost tvrzení nesplnil. V soudní praxi není pochyb o tom, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutkové tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004).
Ve spise vedeném Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 36/2006, ani ve spise vedeném tímto soudem pod sp. zn. 15 C 145/2001 nejsou oproti výslovnému tvrzení dovolatelky založeny rozsudky ve věci týkající se sporu o vyloučení pohledávky ve výši 1,100.120,60 Kč z konkursní podstaty (tj. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králově ze dne 21. 1. 2000, č. j. 34 Cm 22/99 – 41, ani rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2000, č. j. 13 Cmo 95/200 – 61). Dovolatelka (resp. její právní předchůdce) navíc i přes poučení předsedy senátu ze dne 28. 8. 2006 v řízení netvrdila (srov. vyjádření na č. l. 42, 54, 61, 77, 119, 137, 145, 151, 175, 186, 191, 193, 240, 253 spisu vedeném pod sp. zn. 15 C 15/2001; dále pak č. j. 28, 31, 44 spisu vedeného pod sp. zn. 8 C 26/2006), že část částky poskytnuté žalobkyní finančnímu úřadu je nutno považovat za úhradu sjednané ceny za postoupení pohledávky a že by tato skutečnost měla být dokázána právě výše uvedenými rozsudky. I kdyby však ve spise výše zmíněné rozsudky založeny byly, na věci by to nic neměnilo, neboť jak již bylo předesláno, pouhým založením těchto listin do spisu nemůže být povinnost tvrzení splněna. Žalovaná (ani její právní předchůdce) ostatně v řízení existenci žádné smlouvy o postoupení pohledávky netvrdila. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelka dovolání zakládá na nových skutečnostech, které však v dovolání v souladu s §241a odst. 4 o. s. ř. uplatnit nelze, a dovolací soud se proto dovolatelkou vznesenými námitkami meritorně nezabýval.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ) zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 36.810,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 44.172,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu