ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1415.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1415/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Ing. Z. F. , bytem D. K., N. B. 37, zast. JUDr. Ing. Jaroslavem Janko, advokátem se sídlem Újezd u Brna, Revoluční 456, proti žalovanému S. Ch., bytem D. K., N. B. 8, zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 383/6, o zaplacení 3.322.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 51/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2011, č.j. 28 Co 246/2009-290, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2011, č.j. 28 Co 246/2009-290, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. prosince 2008, č.j. 8 C 51/2004-212, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2008, č.j. 8 C 51/2004-212, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3.322.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně změnil nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 2. 4. 1999 uzavřel peněžní ústav Waldviertel Sparkasse von 1842, pobočka Jindřichův Hradec, se žalovaným písemně smlouvu, na jejímž základě mu poskytl úvěr ve výši 3.322.000,- Kč, jenž měl být použit jako provozní prostředky podnikatele. Žalovaný se dluh z úvěrové smlouvy zavázal uhradit ve dvou splátkách po 1.661.000,- Kč splatných k 16. 11. 1999 a 16. 11. 2000 s tím, že celkový dluh bude splacen nejpozději do 31. 12. 2000. K zajištění pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 3.322.000,- Kč sjednal peněžní ústav coby zástavní věřitel se žalobcem coby zástavním dlužníkem dne 2. 4. 1999 písemně zástavní smlouvu, na jejímž základě dal žalobce do zástavy pohledávku z vkladu na vkladní knížce vystavené předmětným peněžním ústavem ve výši 3.322.000,- Kč. Dluh z úvěru byl následně uhrazen v souladu s úvěrovou smlouvou dvěma splátkami, každou ve výši 1.661.000,- Kč ve dnech 16. 11. 1999 a 22. 12. 2000, z běžného účtu žalovaného, na nějž byly převedeny peněžní prostředky ze zastavené vkladní knížky náležející žalobci. K zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy ani úhradě úvěrového dluhu za žalovaného nedošlo v rámci podnikatelské činnosti účastníků řízení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalobce z peněžních prostředků uložených na zastavené vkladní knížce plnil dluh z předmětné úvěrové smlouvy za žalovaného. Žalovaný se tím na jeho úkor bezdůvodně obohatil a je povinen toto obohacení žalobci vydat (§451 odst. 1, §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). O tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení i o tom, že se na jeho úkor obohatil žalovaný, se žalobce dozvěděl nejpozději v prosinci 2000, kdy za něj zaplatil pozdější z obou splátek úvěrového dluhu. Nejpozději k uvedenému okamžiku tak počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu (§107 odst. 1 obč. zák.). Jelikož žalobce tento nárok uplatnil u soudu prvního stupně až žalobou podanou dne 4. 12. 2003, shledal jej odvolací soud k námitce žalovaného promlčeným. Za situace, kdy se závazkový vztah vzniklý mezi účastníky řízení v souvislosti s úhradou dluhu za žalovaného netýkal jejich podnikatelské činnosti a zástavní věřitel se ze zástavy ani neuspokojil (zástava nebyla na úhradu zajištěné pohledávky zpeněžena), přitom odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že se promlčení uplatněného nároku řídí ustanoveními občanského zákoníku a nikoliv zákoníku obchodního. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen - „o. s. ř.“). Namítal, že sjednaná zástavní smlouva sloužila k zajištění závazku z úvěrové smlouvy uzavřené podle ustanovení §497 a následující zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obch. zák.“). Podle ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. se tudíž ustanoveními obchodního zákoníku řídí i právní vztahy vyplývající ze zástavní smlouvy. Z uvedené skutečnosti dovolatel dovozoval, že promlčecí doba, v níž je nárok na náhradu za plnění poskytnuté na základě uvedené zástavní smlouvy třeba uplatnit u soudu, se řídí ustanoveními obchodního zákoníku a činí tak čtyři roky (§397 obch. zák.). Uváděl rovněž, že úhradou závazku z úvěrové smlouvy za žalovaného vstoupil podle ustanovení §308 obch. zák. do práv věřitele a byl tudíž oprávněn uplatnit svůj nárok vůči žalovanému v čtyřleté promlčecí době vyplývající z ustanovení obchodního zákoníku. Zpochybňoval rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že se závazkový vztah vzniklý mezi účastníky řízení v souvislosti se zajištěním pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy netýkal jejich podnikatelské činnosti. Vyjádřil též názor, že žalovaný přijal bezdůvodné obohacení úmyslně. Z uvedené okolnosti dovozoval, že se nárok na vydání tohoto obohacení promlčuje v desetileté objektivní promlčecí době (§107 odst. 2 obč. zák.). Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud otázku právní úpravy, jíž se řídí promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v majetkovém prospěchu získaném osobním dlužníkem na úkor zástavního dlužníka, jenž z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví uhradil za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku, vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Otázkou právní povahy nároku na náhradu za plnění, které zástavní dlužník poskytl z titulu zástavního práva za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli, se Nejvyšší soud již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že uhradí-li zástavní dlužník z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku nebo přivodí-li zánik zástavního práva tím, že složí cenu zástavy, a není-li zde jiné dohody mezi ním a osobním dlužníkem, má právo domáhat se v rozsahu takové úhrady vůči osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §454 obč. zák. Totéž platí, jestliže zástavní právo zanikne tím, že zástavní dlužník strpí realizaci zástavního práva zpeněžením zástavy; a to bez zřetele k tomu, zda ke zpeněžení zástavy došlo proti jeho vůli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010 pod č. 58). Při posuzování promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodních závazkových vztazích se přitom použije úprava obsažená v obchodním zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 pod č. 26, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). V rozsudku ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1069/2009, pak Nejvyšší soud dovodil, že právní vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý z titulu plnění zástavních dlužníků za osobního dlužníka či dlužníka, který k závazku osobního dlužníka přistoupil, se v případě, kdy je zajišťován obchodní závazkový vztah (závazkový vztah z úvěrové smlouvy), řídí právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.
V projednávané věci žalobce coby zástavní dlužník z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví (žalobcova pohledávka vůči peněžnímu ústavu na vyplacení peněžních prostředků uložených na vkladní knížce) uhradil zástavnímu věřiteli za žalovaného (osobního dlužníka) zajištěnou pohledávku z titulu úvěrové smlouvy. Jelikož mezi účastníky řízení nebylo jiné dohody (existenci dohody upravující vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení vzniklá v souvislosti s úhradou zajištěného dluhu zástavním dlužníkem za dlužníka osobního netvrdí žádný z účastníků), vzniklo žalobci v rozsahu jeho úhrady právo domáhat se vůči žalovanému osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. Poněvadž však zástavním právem byl zajišťován obchodní závazkový vztah (závazek žalovaného z úvěrové smlouvy - §261 odst. 3 písm. d/ obch. zák.), řídí se právní vztahy účastníků řízení z vzniklého bezdůvodného obohacení, a tudíž i promlčení práva na jeho vydání, úpravou obsaženou v obchodním zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1069/2009). Závěr odvolacího soudu, že se promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě řídí právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku, tudíž neobstojí.
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu