ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1505.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1505/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) M. B. , P., a b) Ing. J. N. , P., zastoupených JUDr. Jaromírem Reitingerem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Krči, Nad obcí II 1855/52, proti žalovanému Družstvu vlastníků garáží LUKA , IČ 63082772, se sídlem v Praze 5, Kettnerova 1940, zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 22, o zaplacení částky 160.700,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 8/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 19 Co 121/2012-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 5 C 8/2010-108, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 5 C 8/2010-140, uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců 80.350,- Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) i státu (výrok III.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení každému z nich dalších 1.700,- Kč (výrok IV.) i 350,- Kč (výrok V.). Podanou žalobou žalobci jako rovnodílní podíloví spoluvlastníci pozemků parc. č. 2131/525 a 2131/526, ostatní plocha, v k. ú. S., obec P., požadovali vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému užíváním těchto pozemků. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že pod žalobci spoluvlastněnými pozemky byla se souhlasem tehdejších vlastníků a na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní na tyto pozemky uzavřené mezi družstvem a vlastníky vybudována řádně povolená stavba podzemních garáží vlastněná žalovaným, jemuž však nesvědčí žádný titul k užívání pozemků. Předmětné pozemky jsou zatravněné, jejich využitelnost je značně omezená - spočívá v možnosti provést parkové úpravy, ke komerčním účelům lze pozemky využít jen za podmínek stanovených statickým posouzením. Z těchto skutečností soud dovodil, že žalovaný bezplatným užíváním pozemků znehodnocených jeho stavbou nabývá na úkor žalobců bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 obč. zák. Pozemky evidované jako ostatní plocha - jiná plocha fakticky podmínky jiné plochy nesplňují, jelikož reálně je nelze užívat jinak než jako zelenou plochu. Žalobcům tak přísluší náhrada odpovídající nájemnému za tyto pozemky, kterou je s přihlédnutím k tomu, že garáže jsou žalovaným užívány k naplňování jeho činnosti, nutno určit ve výši obvyklého (a nikoliv regulovaného) nájemného, jež bylo v souladu se závěry znaleckého posudku vyčísleno na částku 160.700,- Kč. S ohledem na tyto úvahy tedy soud žalobě jako důvodné v uvedeném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 17. 10. 2012, č. j. 19 Co 121/2012-148, ve vyhovujícím výroku I. a ve výrocích nákladových potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům i právnímu posouzení věci soudu prvního stupně. K namítané spornosti rozsahu užívání pozemků podotkl, že v řízení bylo prokázáno, že pozemky žalobců jsou zasaženy podzemními garážemi zcela. Nepřípadné jsou výhrady žalovaného proti určení obecné ceny za užívání pozemků znaleckým posudkem, neboť znalec náležitě vysvětlil, proč pozemky oceňoval dle cenové mapy jako stavební. Žalovanému nelze ani přisvědčit, že by za užívání pozemků měl platit cenu regulovanou, jelikož je neužívá k podnikatelské činnosti. Přiléhavým v tomto není odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1684/10, jež vychází z odlišného skutkového stavu. V rozhodovaném sporu se naopak uplatní závěry vyslovené Ústavním soudem v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2229/08 řešícím totožnou problematiku a zdůrazňujícím, že užívání pozemku družstvem pro účely parkování jeho členů nelze pokládat za veřejný zájem, jenž by představoval rozumný důvod pro regulaci nájemného. Veřejnému zájmu neodpovídá, aby družstvo (respektive vlastníci garáží) bylo na úkor vlastníků pozemků zvýhodňováno placením náhrady odpovídající regulovanému nájemnému. Pro posouzení věci je bez významu argumentace žalovaného týkající se účasti ve stavebním řízení, smlouvy o smlouvě budoucí či průběhu řízení o vyvlastnění, neboť rozhodující je, že žalovaný užívá pozemky žalobců, aniž by se se žalobci domluvil na jejich užívání a platil jim za ně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z odvolacím soudem řešené otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci i vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Na rekapitulaci průběhu řízení dovolatel navázal poukazem na vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádal s jeho návrhem na doplnění dokazování místním šetřením k otázce konstrukčního provedení stavby, jež mělo směřovat k objasnění toho, zda stavba vystupuje na povrch, i způsobu možného užívání pozemků. Odkaz na rozhodnutí soudu prvního stupně nepostačuje jako odůvodnění rozhodnutí o důkazním návrhu v této podobě uplatněnému až v odvolacím řízení. Z rozhodnutí odvolacího soudu rovněž není zřejmé, zda se soud zabýval argumentací podpořenou stanoviskem ministerstva financí zpochybňující kvalifikaci sporných pozemků jako zastavěných. Soudů obou stupňů dovolatel dále vytkl, že ponechaly stranou nejen skutkovou otázku výše obvyklého nájemného, ale i právní otázky týkající se předpisů o oceňování majetku, zejména, zda na předmětné pozemky lze z pohledu těchto předpisů pohlížet jako na zastavěné či stavební. Řešení uvedených otázek přesahuje kompetenci znalce, mělo by být uváženo soudem a vyjádřeno v jeho rozhodnutí. Přenechání zodpovězení těchto otázek znalci je ve svém důsledku odepřením práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na zákonného soudce, a nepřípustným faktickým přebíráním pravomoci soudu znalcem.
Dovolatel má za nesprávně posouzenou i problematiku uplatnitelnosti cenové regulace nájemného výměrem ministerstva financí. Domnívá se, že v dané věci nelze bezvýhradně aplikovat závěry vyslovené v odvolacím soudem zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08. Z publikovaného textu tohoto rozhodnutí je zřejmé, že se jednalo o spor skutkově odlišný a nelze z něj abstrahovat obecný závěr o neuplatnitelnosti cenové regulace, užívá-li družstvo pozemek k umístění podzemní garáže, byť i k nepodnikatelským účelům, bez ohledu na další skutečnosti – zastavěnost pozemku, možnost jeho využití, existence veřejnoprávního titulu a časově neomezeného souhlasu vlastníka pozemku s umístěním stavby. Oporu svého názoru dovolatel spatřuje v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1684/10 a sp. zn. IV. ÚS 2408/07.
V otázce, zda je na předmětné pozemky možno pohlížet jako na zastavěné, dovolatel odkázal na podané odvolání i v něm uvedenou citaci stanoviska ministerstva financí. Má za to, že pro účely oceňování majetku nelze pokládat za zastavěný pozemek, pod nímž se nachází podzemní stavba, která nevystupuje na povrch a poměry na pozemku neovlivňuje. Bylo na místě zde přihlédnout ke stanovisku ministerstva financí, jež je garantem oprávněným k autorizovanému výkladu procesních předpisů. Taktéž mělo být zohledněno, že stavba byla vybudována před vydáním pozemků žalobcům v restituci a její realizací nedošlo ke změně způsobu užívání pozemků, jež byly a zůstaly užívány jako plochy veřejné zeleně. I z hlediska restitučních předpisů nebyly pozemky pojímány jako zastavěné a v mezidobí nedošlo k žádné změně odůvodňující jiný závěr. Nevyužitelnost pozemků k jiným účelům opět ilustruje nepřiměřenost obvyklého nájemného za jejich užívání. Bez existence stavby žalovaného by žalobci z pozemků nemohli dosahovat žádného zisku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil vtělením předestřených argumentů do právních otázek stran uplatnitelnosti cenové regulace, posuzování zastavěnosti pozemku i možností znalce činit právní závěry a vznesením návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí s vrácením věci odvolacímu soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř..
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V posuzovaném případě ovšem dovolatel nepředestřel argumenty, v jejichž světle by se napadené rozhodnutí mohlo jevit zásadně právně významným ve smyslu citovaného ustanovení.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu pochybení při hodnocení pozemků jako zastavěných a s tím související nedostatečnou právní korekci závěrů vyslovených ve znaleckém posudku, přehlíží, že odvolací soud přitakal závěru znalce označujícímu pozemky jako stavební ve smyslu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, aniž by je však označil za zastavěné. Dovolatel zjevně opomíjí, že v souladu s §9 zákona č. 151/1997 Sb. se kategorie pozemků pro účely oceňování dle tohoto zákona považovaných za stavební dále člení na nezastavěné a zastavěné. Námitky žalovaného, doplněné i zmiňovanou citací stanoviska ministerstva financí, tuto zpřesňující distinkci zákonem užívaných termínů zřejmě nezohledňují. Okolnost, že pozemek není subsumovatelný do kategorie pozemků zastavěných, jak opakovaně zdůrazňuje dovolatel, není sama o sobě dostatečným důvodem pro to, aby neobstálo jeho hodnocení jako pozemku stavebního ve smyslu zákona č. 151/1997 Sb. Poukazuje-li dovolatel pouze na to, proč pozemky není možno pokládat za zastavěné, brojí proti závěru, jenž znalcem ani soudy vysloven nebyl. Nenastiňuje-li současně okolnosti, pro něž by pozemky nebylo možno pokládat za stavební ve smyslu §9 zákona č. 151/1997 Sb., nelze z jeho argumentace usuzovat na chybnost právního posouzení odvolacího soudu, jenž shledal zjištění znalce akceptovatelné, a tedy i nevymykající se právnímu rámci odborného posuzování. Dovolateli tudíž rovněž není možno přisvědčit, že bylo na odvolacím soudu, aby přistoupil ke korekci právních východisek znaleckého posuzování pozemků daných zákonem č. 151/1997 Sb., neboť z v řízení zjištěných skutečností i uplatněných podání žalovaného nevyplynulo, že by tento krok byl na místě. S ohledem na předestřené nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy ani na přípustnost dovolání z otázek položených dovolacímu soudu ve vztahu ke zhodnocení zastavěnosti pozemku a významu znaleckého posouzení, jelikož na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a jejich zodpovězení by bylo v kontextu řešeného sporu ryze teoretické a bez významu pro výsledné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004).
Bezpředmětná je s přihlédnutím k uvedenému i námitka stran hodnocení pozemků jako nezastavěných dle restitučních předpisů, jež si navíc žádá připomenutí, že pojetí zastavěnosti z hlediska restitučních a oceňovacích předpisů vychází z odlišných koncepčních předpokladů, a nejsou tedy bez dalšího ztotožnitelná. Ke zmínce o využitelnosti pozemku je záhodno dodat, že výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizího pozemku bez právního důvodu se odvíjí od částky, jíž by v daném místě a čase bylo třeba vynaložit (zpravidla formou nájmu) na užívání obdobné věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012), nikoliv od eventuálního prospěchu, jenž ochuzený mohl v daném období získat realizací užitné hodnoty svého majetku. Rozhodující tedy nejsou možné alternativy využití pozemku, ale to, jaká částka neubyla z majetkové sféry obohaceného, ač by jím při s právním řádem souladném užívání pozemku musela být vynaložena.
Přiléhavou není ani výtka stran aplikace závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08. Nosné úvahy tohoto rozhodnutí se vztahovaly k ústavnímu opodstatnění cenové regulace nájemného v případě užívání pozemku družstvem, jež pod ním má umístěny podzemní garáže pro zajištění parkování svých členů. Ústavní soud v obecné rovině dovodil, že není dán veřejný zájem na regulaci výše nájemného za užívání pozemků družstvem pro účely parkování jeho členů, aniž by současně uplatnitelnost této teze vázal na bližší skutkové okolnosti případu. Akcentované dílčí skutkové odlišnosti projednávaného sporu nevrhají jeho podstatu do světla, v němž by nebyl závěr o absenci veřejného zájmu vylučující ústavní konformnost cenové regulace pro danou situaci aplikovatelný. Dovolatelem zmiňovaná usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1684/10, a ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2408/07, v nichž byl shledán správným postup obecných soudů určující výši nájemného dle výměrů ministerstva financí, se vyjadřují k problematice regulace nájemného z pozemků v odlišném kontextu, akceptují pro řešené situace existenci veřejného zájmu na cenové regulaci nájemného a nejsou v rozporu se závěry nálezu výše citovaného (ani se závěry soudu odvolacího).
Výtkou stran nezohlednění návrhu na doplnění dokazování místním šetřením dovolatel zjevně směřuje k vytčení procesní vady, z níž v souladu s ustanoveními výše citovanými na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze, není-li provázána s otázkou vztahující se k problematickému výkladu procesních předpisů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008). Nadto je vhodné podotknout, že s ohledem na shora aprobovaný postup soudu vycházející z hodnocení pozemku jako stavebního (nikoliv však zastavěného) není možné v opomenutí tohoto důkazního návrhu, jenž měl směřovat ke zjištění bližších okolností stavu pozemku, aniž jím měla být popřena jeho charakteristika jako pozemku stavebního z pohledu oceňovacích předpisů, spatřovat vadu způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí ve věci.
Dovolatelem uplatněné námitky tedy neskýtají podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobců, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu