ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1517.99.1; ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1519.99.1
28 Cdo 1517/99,28 Cdo 1519/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání S. střediska p. s. s. m., zastoupeného advokátem a o dovolání A/ J. P . a B/ J. P ., obou zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15.ledna 1999, sp.zn. 35 Co 696/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 13 C 64/92 (žalobců A/ J. P. a B/ J. P., proti žalovanému S. středisku p. s. s. m., o uzavření dohody o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatelů J. P. a J. P. se zamítá.
II. Dovolání dovolatelů S. střediska p. s. s. m. se zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou podanou u soudu dne 20.března 1992, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků parc.č.2740 a 2741 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území L. s tím, že původními vlastníky (M. P. a S. P.) byly tyto pozemky darovány státu v tísní, žalobci jsou jejich dědici a jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst.2 písm.c/ zákona č.87/1991 Sb.
Žalované servisní středisko navrhlo žalobu v celém rozsahu zamítnout. Uvedlo, že pozemky nelze vydat, protože pozemek parc.č. 2738/4 je zčásti zastavěn oválnou atletickou dráhou školního hřiště a pozemek parc.č.2738/3 sousedí bezprostředně se školní budovou a jejich oddělením by byl zablokován zadní vchod do školní budovy, což je nepřípustné i z důvodu bezpečnosti.
Soud prvního stupně v řízení vyslechl žalobce, svědkyni N. K., provedl listinné důkazy, i důkaz znalecký posudky, odstranil nedostatky vytýkané v usnesení sp.zn. 20 Co 382/96 z 15.srpna 1996 Městského soudu v Praze (k odvolání žalobců i žalovaného ), který zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 17.7.1995, č.j. 13 C 64/92-86, a provedl další dokazování ( zjištěním toho zda a v jakém rozsahu byly po převzetí státem odděleny další části stávající parcely č.2738 a zda případně takové oddělení nezasahuje do pozemků, které jsou předmětem sporu). Rozhodl potom rozsudkem ze 7.9.1998, č.j. 13 C 64/92-216 tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému z nich jednu ideální polovinu pozemku parc.č.2738/7 ( o výměře 593 m2 - ostatní plocha, dříve označeném parc.č.2740 ) v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví H. m. P. č.14 pro katastrální území L. Zamítl žalobu, aby bylo uloženo žalovanému uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku par.č.2738/6 (ostatní plocha o výměře 639 m2, dříve parc.č.2741), když oba pozemky byly v původních hranicích odděleny geometrickým plánem vypracovaným dne 13.3.1997 znalcem P. V. pod č.1020-1/97, který je nedílnou součástí rozsudku. Dále soud prvního stupně rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení, a že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení státu částku 14.582,55 Kč, a že žalovaná rovněž částku 12.585,55 Kč a soudní poplatek ve výši 500,-Kč.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 2 písm.c/ zákona č.87/1991 Sb.( což v průběhu řízení jednoznačně prokázali rodnými listy, oddacím listem svých rodičů, křestním listem M. P. ( své-tety), úmrtními listy rodičů (S. P. a A. P. rozené M.), potvrzením bývalého Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 24.4.1992 sp.zn. 8D 1399//3 a rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 1 sp. zn. 1D 417/91, ze dne 16.9.1991. Žalobci uplatnili svůj nárok na vydání věci písemnou výzvou adresovanou žalované řádně a včas; žalované středisko je osobou povinnou podle ustanovení §4 zákona č.87/1991 Sb. neboť jako právnická osoba v době účinnosti zákona č.87/1991 Sb. sporné pozemky držela a využívala je pro školní účely, když na něj právo správy k těmto pozemkům přešlo v důsledku delimitace školství z rozpočtové organizace Š. s. v P. Žalobci požádali o vydání pozemků proto, že jejich otec S. P. a jeho sestra M. P. byli nucení darovat pozemky státu v tísní, která byla spatřovaná v tom, že dům čp.28, který byl na pozemku parc.č. 2740 (nyní parc.č. 2738/7) dříve zbudován byl zcela zdevastován poté, co na něj byla uvalena národní správa. Bývalý Obvodní národní výbor v P. proto rozhodl o jeho demolici a uložil tehdejším spoluvlastníkům hradit demoliční náklady ve výši 100.066,63 Kč. Vzhledem k tomu, že otec žalobců ani teta žalobců neměli dostatek finančních prostředku, aby pohledávku uspokojili, byla jim nabídnuta možnost darovat pozemky státu s tím, že po nich již nebude tato pohledávka dále vymáhaná. Protože neměli spoluvlastníci jinou možnost přistoupili na dohodu o darování pozemků státu. K přechodu nemovitosti na stát došlo v rozhodném období ( 25.2.1948 do 1.1.1990). Soud prvního stupně proto dospěl k názoru, že je zde dán důvod pro vydání nemovitosti uvedených v ustanovení §6 odst.1 písm. d/ zákona č.87/1991 Sb. Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zda je přípustné vydání pozemků, které byly v původních výměrách obnovených geometrickým plánem znalce P. V., schváleným Katastrálním úřadem P., a staly se tak opět samostatnými věcmi nemovitými v souvislosti s ustanovením §8 odst.3 zákona č.87/1991 Sb. Soud prvního stupně dovodil, že je možné přistoupit pouze k vydání pozemku původně parc.č.2740 a nyní parc.č. 2738/7. Uvedl, že sice ze znaleckého posudku D. M., a R. R., vyplývá, že i na tomto pozemku byly zřízeny stavby spojené se zemi pevným základem, a to plot a terasa navazující na terasu školní budovy, měl však za to, že tyto stavby je třeba považovat ve smyslu ustanovení §3 vyhlášky č.85/1976 Sb.za stavby drobné, které samy o sobě nezpůsobují, že je pozemek v důsledku jejich existenci pozemkem zastavěným. Poukazoval v této souvislosti na stanovisko uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.34/1993, část III bod ll . Pokud však šlo o pozemek parc.č. 2738/6 (dříve parc.č.2741) byl toho názoru, že po převzetí státem byl zastavěn, a to zřízením asfaltové atletické dráhy ( i když jí znalec charakterizoval jakou drobnou stavbu); podle názoru soudu prvního stupně šlo o stavbu plnící samostatný účel a určující specifický charakter využití pozemku ke sportovním účelům, přičemž jde o stavbu, která je spojená se zemí pevným základem. Z tohoto důvodu by vydání pozemku parc.č.2741 - nyní parc.č.2738/6 bylo jednoznačně v rozporu s ustanovením §8 odst.3 zákona č.87/1991 Sb. Dovodil, že zastavěnost tohoto pozemku byla (kromě citovaných znaleckých posudků) prokázána také stavebním povolením, kolaudačním rozhodnutím a průvodní zprávou o výstavbě školního hřiště. V této souvislosti soud prvního stupně poukazoval i na rozhodnutí uveřejněné pod č.14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek podle nichž jde-li o jediný pozemek s jediným parcelním číslem, je třeba jej považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba umístěna na jeho (neoddělené ) části. Proto nevyhověl žádosti žalobců, aby byl vypracován geometrický plán k oddělení nezastavěných částí pozemku č.2738/6 a žalobu o vydání ohledně tohoto pozemku zamítl.
O odvolání účastníků ( žalobců do zamítavé části rozsudku, kteří vytýkali nesprávné právní posouzení věci a žalovaný do jeho vyhovující části rozsudku), rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.ledna 1999, sp.zn. 35 Co 696/98 tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7.září 1998, č.j. 13 C 64/92-246, potvrdil, nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání napadeného rozsudku i jemu předcházejícího řízení neshledal odvolání důvodná. Měl za to, že soud prvního stupně správně posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobců jako oprávněných osob, i pasívní věcnou legitimaci žalovaného střediska; zjistil, že je zde dán důvod ve smyslu ustanovení §6 odst.1 písm.d/ zákona č.87/1991 Sb. k vydání nemovitosti , že žalobci podali výzvu včas a také nárok včas uplatnili u soudu; v otázce možnosti oddělení nezastavěné části pozemku oddělovacím geometrickým plánem a jejího vydání oprávněné osobě soud prvního stupně správně poukázal na uveřejněnou soudní judikaturu. Dále odvolací soud poukázal i na stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek v němž je vysloveno, že v případě, že stavba je umístěna pouze na části pozemku, by v rámci mimosoudní dohody o vydání věci bylo možné se dohodnout o vydání pouze nezastavěné jeho části po oddělení této části oddělovacím geometrickým plánem, ale že k takovému oddělení může dojít pouze na základě shodné vůle stran dohody a nikoli rozhodnutím soudu. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že vydání pozemku po oddělení jeho částí na základě geometrického oddělovacího plánu a případně už i po přidělení nového parcelního čísla ( s tím, že takto oddělená část by se stala samostatnou věcí v právním smyslu, tedy i předmětem dohody o vydání věci), by bylo možné za předpokladu, že stavba by byla umístěna pouze na menší jeho části a takové oddělení nebrání využití pozemku k účelu, k němuž byl při zastavění určen. Pokud však šlo o pozemek parc.č.2738/6 je zřejmé, že na něm je umístěna část stavby atletické dráhy, která je spolu s několika hřišti pro jednotlivé druhy sportů ( s prostorem pro vrhy koulí, skoky do výšky a do dálky ) součástí školního hřiště; stavba byla řádně povolena, kolaudována a splňuje kritéria pro ty druhy sportů, pro něž jsou určeny. Z rozsahu pozemku a stavby sportoviště se po oddělení nezastavěné části nejeví jako možné a účelné, aby bylo zasahováno do jeho charakteru k němuž je nutno zajistit přístup a umožnit dětem relaxaci a přípravu na tělesnou výchovu, které jsou pro samotnou stavbu nepostrádatelné; proto soud prvního stupně správně dovodil, že ani nezastavěnou část pozemku zde nelze oddělit a žalobcům vydat. Jiná je však situace u pozemku parc.č.2738/7 na němž nebyla po odnětí státem zřízena stavba, která by ve smyslu ustanovení §8 odst.3 zákona č.87/1991 Sb. bránila jeho vydání.
Z uvedených důvodu potvrdil rozsudek jako věcně správný i včetně výroků o nákladech řízení; připustil dovolání k řešení otázky po právní stránce zásadního významu, a to k povaze stavby sportoviště jako stavby vyhovující stavebním předpisům a bránící vydání pozemku z hlediska ustanovení §8 odst.3, citovaného zákona i možnosti oddělení nezastavěných částí pozemků, u této dělitelné nemovitosti.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu žalobců dne 1.3.1999, a advokátu žalovaného střediska 2.3.1999; právní moci nabyl dne 2.3.1999. Dovolání žalobců došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 8, dne 31.3.1999, a dovolání žalovaného dne 26.3.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o. s. ř.
Žalované středisko dovozovalo přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst.l o. s.ř. a uplatňovalo důvody uvedené v ustanovení §241 odst.3 písm.c/ a d/ o. s. ř. Vytýkalo nesprávné posouzení pasivní věcné legitimace S. střediska p. s. s. m. jíž soudem prvního stupně, protože vycházelo ze skutečnosti, že vlastníkem sporného pozemku je Obec P. a pozemek je na základě Statutu hl.m.P. svěřen M. č. P., která jej následně svěřila do správy střediska. Navíc, soud prvního stupně zjistil, že nemovitost v době převzetí státem nebyla zastavěna nebylo k ní zřízeno právo osobního užívání a nebyla zhodnocena. Žalované středisko zdůrazňovalo, že sporná nemovitost je nezastupitelnou součástí školního areálu a jako oplocený celek pak slouží ke sportovnímu, rekreačnímu a pedagogickému využití.Vytýkalo, že jím navrhovaný důkaz nebyl realizován, třebaže měl význam pro doložení nemožnosti oddělení pozemku a jeho vydání žalobcům jako samostatné věci. Navrhlo proto zrušit rozhodnutí soudu obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolání ( do výroku, kterým byla zamítnuta jejich žaloba, a do výroku o nákladech řízení ) navrhli také zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odvozovali z ustanovení §239 odst.1 o.s.ř., protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu - tedy řešení otázky možnosti oddělení nezastavěných části pozemků, která byla v řízení nesprávně posuzována. Setrvali na již vznesených námitkách o tom, že odvolací soud vyslovil nesprávný právní názor, že oddělením části sporného pozemku, na kterém nebyly provedeny žádné úpravy, a nebyla zřízena stavba, by se zasáhlo do charakteru, účelu sportovního zařízení s tím, že by k němu nebyl přístup a že by přilehlé travnaté plochy (tj. část sporného pozemku), nijak neupravené, jsou pro samotnou stavbu nepostrádatelné. Přístup na část pozemku se zpevněnou plochou, která byla oddělena a zůstala v držení žalovaného střediska je dostatečně zajištěn z pozemků sousedních, které jsou školou užívány.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č.238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č.238/1995 Sb./ .
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst.l o. s .ř, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, neboť měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud ve svém výroku přípustnost dovolání vyslovil s konkrétním vymezením toho, které otázky se tato přípustnost týkala.
Vyslovení přípustnosti dovolání náleží odvolacímu soudu a dovolací soud z tohoto vyslovení přípustnosti výrokem rozhodnutí odvolacího soudu vychází.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní závěr, že za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce se považují ta rozhodnutí, které se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud i v daném případě . Předmětem přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v řízení o dovolání bylo tedy ( ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a §242 odst.1 téhož právního předpisu), to, co uvedl odvolací soud ve svém výroku o vyslovení přípustnosti dovolání, t.j. posouzení „povahy stavby sportoviště jako stavby vyhovující stavebním předpisům a bránící vydání pozemku z hlediska ustanovení §8 odst.3 zákona č.87/1991 Sb. a otázky možnosti nezastavěných částí pozemků\".
V dovolání dovolatelů byl zde uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.d/ o. s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13(45)/.
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst.2 písm.c), §4 odst.1, §6 odst.1 písm.d) a §8 odst.3 zákona č.87/1991 Sb., které se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení také v průběhu řízení na ně poukazovali.
Ve vztahu k vymezení rozsahu dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání bylo třeba se v dovolacím řízení zabývat zejména tím, zda si odvolací soud správně vyložil ustanovení §8 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb.
Ve stanovisku uveřejněném pod č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo k ustanovením §10 odst. 4 zákona č.403/1990 Sb. a §8 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. (na str.112/246/ a na str.115/249/) vyloženo, že pokud jde o pozemek, na němž stojí ( je umístěna) stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, pak je tu rozhodující skutečnost umístění stavby nebo její části ( jde-li o stavbu umístěnou např. na dvou pozemcích).
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že jde-li o jediný pozemek (s jediným parcelním číslem), je nutno jej považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba umístěna jen na jeho (neoddělené ) části.
Z těchto právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře odvolací soud v podstatě vycházel a vychází z nich i dovolací soud. Proto i při přezkoumávaní správnosti rozhodnutí odvolacího soudu co do právní otázky, pro niž bylo odvolání připuštěno, může dovolací soud na již citované uveřejněné právní závěry poukázat. Lze také přisvědčit správnosti úvahy o tom, že jen v rámci dohody povinné osoby s oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. by bylo možné, aby se tyto osoby dohodly jednak na oddělení části pozemku na základě geometrického oddělovacího plánu, čímž by se vydělená část stala samostatnou věci v právním smyslu, způsobilou být předmětem občanskoprávního vztahu a pak by bylo možné uzavřít dohodu o vydání takto vzniklého nového pozemku, který byl dřívě části pozemku většího ( srov. k tomu č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str.112/246/). V občanském soudním řízení o návrhu, jímž nebylo vyhověno mimosoudně, které má na zřeteli ustanovení §5 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. nemůže soud svým rozhodnutím přikročit nejprve k rozdělení pozemku na dvě či více části a pak přikročit k rozhodnutí o vydání nového vzniklého pozemku (popřípadě k uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání takového pozemku). Pokud v daném případě měly soudy obou stupňů k dispozici znalecké posudky a pořizované geometrické plány, byl postup v řízení nezbytný k tomu, aby bylo objasněno, které pozemky (parcely) odpovídají nyní v katastru nemovitosti původním pozemkům parc.č.2470 a parc.č. 2471 v P., které byly označeny v žalobním návrhu žalobců.
Za uvedených okolností nedospěl dovolací soud k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné (ve smyslu ustanovení §243b odst.1 o.s.ř.), jak to uváděli dovolatelé.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání, uplatněného ze strany žalobců a ze strany žalovaného střediska.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2000
JUDr.Julie M u r á n s k á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová