ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1535.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1535/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele Dipl. Ing. J. C., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co 57/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 276/99 (žalobce Dipl. Ing. J. C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, 110 00 Praha1, Valdštejnské náměstí č. 3, o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co 57/2004, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, čj. 14 C 276/99-547.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 21. 4. 1999, se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo vydat mu nemovitosti i objekty, patřící k zámku v D. (čp. 1), jakož i movité věci, uvedené v seznamu připojeném k žalobě (o 2906 položkách) a také ještě předměty ze souboru postrojů, nádobí a kovových věcí postříbřených. Žalobce poukazoval na to, že po pravomocném skončení občanského soudního řízení, týkajícího se vydání zámku v D. (jež bylo vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 94/92) došlo k fyzickému vydání uvedeného zámku ze strany Památkového ústavu středních Čech v Praze dne 31. 1. 1998, ale bylo odmítnuto spolu se zámkem vydání zámeckého inventáře s odůvodněním, že pravomocný rozsudek takovou povinnost už neobsahoval. Podle názoru žalobce však povinnosti vydat žalobci vše, co k již vydanému zámku patří, vyplývá jednoznačně z pravomocného rozhodnutí o vydání zámku i z povahy věci, řešené v souvislosti s uplatněným nárokem na vydání zámku jako věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Žalovaný památkový ústav navrhl zamítnutí žaloby. Měl za to, že nárok plynoucí žalobci z pravomocného rozsudku vydaného v právní věci, jež byla vedena pod sp. zn. 7 C 94/92 Okresního soudu v Příbrami, byl již plně a beze zbytku splněn. Pokud šlo žalobci o určení jeho vlastnického práva k věcem uvedeným v jeho žalobě pak již tento spor byl řešen zčásti v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 51/98. Žalobcem v žalobě uváděné předměty nejsou součástmi nebo příslušenstvím žalobci již vydaného zámku (čp. 1 v D.). Jestliže žalobce uplatňuje nárok na vydání předmětů uvedených v jeho žalobě jako samostatných věcí, pak již propadne lhůta, uvedená v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., již uplynula a nárok na jejich vydání zanikl.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 19. 1. 2000, čj. 14 C 276/99-122, byla zamítnuta žaloba žalobce o vydání movitých věcí, „popsaných na č.l. 6 až 73 podané žaloby“. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 3.495,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 29. 11. 2000, sp. zn. 26 Co 240/2000, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se v odvoláním napadeném rozsudku zabýval něčím, co vůbec nebylo předmětem žaloby – „totiž zda tu je restituční nárok“. Kromě toho měl odvolací soud za to, že rozsudek soudu byl neurčitý, když v něm bez bližšího upřesnění byly uvedeny „věci popsané na čl. 6 až 73 podané žaloby“; podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně věci, jichž se rozsudek týkal, „buď přímo vyjmenovat ve výroku rozsudku anebo jejich seznam učinit zvláštní přílohou rozsudku, na niž by pak ve výroku rozsudku odkázal“.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Příbrami vynesl rozsudek z 12. 2. 2001, čj. 14 C 276/99-247, jímž rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný vydal „movité věci vyjmenované v příloze tohoto rozsudku, která je nedílnou součástí rozsudku“. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením z 19. 9. 2001, sp. zn. 26 Co 230/2001, zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 12. 2. 2001, čj. 14 C 276/99-247, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně odůvodnil svůj rozsudek opět právním názorem, že žaloba žalobce je věcí restituční, kterou je třeba posoudit podle restitučních právních předpisů, což je v rozporu s právním závěrem obsaženým již v předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl soud prvního stupně vázán podle ustanovení §226 odst. 1 občanského soudního řádu; podle názoru odvolacího soudu musel žalobce „o konkrétní vydání či vyklizení věcí usilovat další žalobou z titulu obnoveného vlastnictví“ na základě dohody o vydání zámku, jejíž uzavření bylo žalovanému soudem uloženo.
Okresní soud v Příbrami pak vynesl rozsudek ze 4. 11. 2003, čj. 14 C 276/99-547, jímž zamítl žalobu žalobce Dipl. Ing. J. C. se žalobním návrhem, aby nyní žalovanému Národnímu památkovému ústavu bylo uloženo vydat žalobci movité věci vyjmenované v příloze rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru, že žalobce není v tomto sporu aktivně věcně legitimován, protože „k datu podání žaloby u soudu (21. 4. 1999) nebyl vlastníkem mobiliáře zámku D. (specifikovaného v seznamu předmětů, který je přílohou rozsudku), takže se nemohl úspěšně domáhat jeho vydání ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku“.
Soud prvního stupně pokládal za zjištěno, že vlastníkem žalobcem požadovaného mobiliáře byl původně V. C., který dne 17. 6. 1964 ve Francii zemřel, ale dědictví po něm nebylo projednáno podle závěti z 15. 9. 1944, když tento zůstavitel děti nezanechal. V době úmrtí V. C. platil až do 21. 12. 1950 ještě obecný zákoník občanský z roku 1811. Pokud šlo o dědické právo, bylo v §545 tohoto zákoníku stanoveno, že dědická způsobilost se řídila podle doby skutečného nápadu dědictví a touto dobou byla zpravidla smrt zůstavitele. Před přijetím dědictví se hledělo na pozůstalost jako na tzv. ležící pozůstalost. Ustanovení §819 obecného zákoníku občanského předepisovalo, aby dědic na základě dědické přihlášky byl soudem uznán po právu a aby mu rozhodnutím soudu byl majetek po zůstaviteli odevzdán. Soud prvního stupně v souvislosti s tím poukazoval na to, že v řízení žalobce ani netvrdil, že by jím uváděný mobiliář držel a že by jej jakýmkoli způsobem v rozhodném období získal do svého vlastnictví (s výjimkou tvrzení, že spolu s nemovitostmi mu byl zároveň vydán rozhodnutím soudu i uvedený mobiliář); naopak bylo v řízení prokázáno, že V. C. sporný mobiliář nikdy z ruky do ruky nepředal (ve smyslu ustanovení §426 obecného zákoníku občanského); tento majetek nebyl nikdy převeden do držby žalobce ani v souvislosti s předáním zámku D., ve kterém byl mobiliář instalován. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce nemůže za situace, kdy se domáhá vydání mobiliáře uvedeného zámku podle předpisu obecného, odvíjet svou aktivní věcnou legitimaci od zákona č. 87/1991 Sb., jež by vyplývala z ustanovení §3 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že dědictví (pozůstalost) ohledně tohoto majetku nebylo projednáno.
Soud prvního stupně byl toho názoru, že nelze pokládat za správné tvrzení žalobce, že sdílelo-li zařízení zámku D. osud budovy při konfiskaci, musí sdílet i osud zámku při jeho vydání (když totiž mobiliář tvoří se zámkem nedílný celek). Pravomocným rozsudkem soudu ve věci sp. zn. 7 C 94/92 Okresního soudu v Příbrami byly totiž žalobci vydány ve výroku rozsudku specifikované nemovitosti a nelze z těchto výroků dovodit, že povinnost k vydání se vztahuje i na další věci ve výrocích neuvedené.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 4. 11. 2003 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co 57/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce není důvodné, když skutková zjištění soudu prvního stupně byla správná a při právním posouzení věci vycházel tento soud z právního názoru, vysloveného již v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 29. 11. 2000 (sp. zn. 26 Co 240/2000 Krajského soudu v Praze).
Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) měl za to, že v řízení bylo prokázáno, že tu nedošlo k nabytí vlastnického práva dědicem J. C., zemřelém 17. 6. 1946, odevzdáním dědictví na základě odevzdací listiny soudu.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tu nelze odvozovat aktivní věcnou legitimaci od ustanovení §3 odst. 2 písm e) zákona 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když sám žalobce tvrdí, že svůj nárok uplatňuje podle předpisu obecného (občanského zákoníku) a nikoli podle zákona č. 87/1991 Sb. a takový nárok nelze rovněž dovozovat z pravomocného rozsudku soudu ve věci sp. zn. 7 C 94/92 Okresního soudu v Příbrami. Uvedený soudní výrok nelze vykládat tak, že se vztahuje vedle vydání zámku v D. i nejen na „další objekty“ a nemovitosti (tedy na stavby, byť nezapsané v katastru nemovitostí), ale i na zámecký mobiliář. Odvolací soud vycházel z právního názoru, který ve svém rozsudku vyjádřil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu (jeho tzv. velkého senátu podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), podle něhož „příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní; platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele přecházelo i příslušenství věci, nebyla-li vůle převést i příslušenství věci; k převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství věci hlavní; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní vyjádřena právně významným způsobem, potom příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. „Odvolací soud k tomuto právnímu závěru ještě dodával, že uvedený názor lze aplikovat i na situaci, kdy je přechod příslušenství věci hlavní odvozován od soudního rozhodnutí restituční nebo jiné povahy a také, že vyslovené zásady respektují i rozdíl mezi příslušenstvím věci a součástmi věci“.
Z uvedeného důvodu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21. 4. 2004, a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne 28. 5,. 2004 k doručení Okresnímu soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uváděl dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů dospívá k rozdílnému závěru, než jak byla věc posouzena příslušnými správními orgány a soudy v období 1945 – 1946, že totiž do konfiskace je nutno zahrnouti i vnitřní zařízení konfiskovaných zámků“. V tomto smyslu je tedy rozhodnutím odvolacího soudu řešena otázka, která má po právní stránce zásadní význam. Otázka vztahu věci hlavní a příslušenství věci hlavní byla v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně (např. v rozhodnutích 28 Cdo 133/2001 a 31 Cdo 2772/2000).
Dovolatel poukazoval na to, že v dohodě o vydání věcí, jejíž uzavření bylo žalovanému ústavu uloženo, byl právnímu předchůdci žalobce vydán zámek D. „s příslušnými objekty a nemovitostmi“. Podle přesvědčení dovolatele užitý termín „objekty“ zahrnoval v sobě veškeré zařízení a vybavení zámku, které však žalovaný v rozporu s uvedeným soudním rozhodnutím odmítá žalobci vydat. Dovolatel připomínal, že i k odnětí vlastnictví jeho předchůdci došlo komplexně jak co do nemovitostí, tak i co do movitého majetku.
Dovolatel dále poukazoval na to, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k opakovanému nesprávnému chápání a posuzování jeho žalobního návrhu, který byl původně formulován tak, že je uplatňován nárok „na výkon rozhodnutí podle §251 a násl. občanského soudního řádu rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1993, sp. zn. 7 C 94/92“. Jestliže soud prvního stupně považoval žalobu žalobce za žalobu restituční, a pak „ovšem se dopustil zásadní chyby tím, že ji považoval za žalobu novou“; šlo tu však o „pokračování v řízení ve věci samé, specifikující výrok soudu, v němž bylo již vydáno rozhodnutí o věci samé“, a to rozsudkem, který nabyl právní moci až v roce 1997; šlo tu „o pokračování restitučního řízení, které řeší nevydání části věcí, jež měly být žalobci vydány“; nebylo proto možné, podle názoru dovolatelele, odmítnout tento návrh z důvodu překročení prekluzívních lhůt. Podle názoru dovolatele soud tu „mohl a měl opřít své rozhodnutí o vydání věcí o zákon č. 87/1991 Sb., a to s odvoláním na §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 sb.“, jako o zákon speciální, který ve svém §1 přesně vymezuje předmět své úpravy, tj. zmírnění následků majetkových křivd vzniklých v rozhodném období od 25. 21. 1948 do 1. 1. 1990“; obecnou právní úpravu s odvoláním na ustanovení §126 občanského zákoníku nelze tedy v tomto případě uplatnit“. Soud tu tedy měl rozhodovat o věci s použitím ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Restituent se tu vždy domáhal vydání zámku v D. jako celku, tedy se vším příslušenstvím a zařízením, tak jak byl konfiskován, tedy jako budovy se vším, co k zámku náleželo. I samo Ministerstvo zemědělství ve svém pokynu z roku 1946 (v souvislosti s uplatňováním dekretu č. 12/1945 Sb.) v poválečném období uvádělo, že spolu s budovami, podléhajícími konfiskaci, měly být konfiskovány inventáře a zařízení budov.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, pokud ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodování rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 276/99 Okresního soudu v Příbrami) nevyplývalo, že by stejná právní otázka (vztahu budovy zámku, vydaného oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, k inventáři a zařízení zámku) byla rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem.
V rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, bylo uvedeno (s odkazem na předchozí rozhodnutí téhož soudu v téže právní věci z 29. 11. 2000), že „žalobní nárok v dané právní věci není založen na zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale na obecné úprávě ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku (srov. ustanovení §126 občanského zákoníku)“. Odvolací soud dovozoval ve svém rozsudku, že soud prvního stupě správně vyloučil, že by v daném sporu mohl žalobce odvozovat aktivní legitimaci od ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Zároveň však odvolací soud poukazoval na to, že žalobce uplatňoval jmenovitě ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepřijatelný extenzivní výklad části dohody, zavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o vydání zámku v D. (uložené žalovanému k uzavření pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ve věci sp. zn. 7 C 94/92), že totiž se vydává zámek v D.“ s dalšími objekty a nemovitostmi“, je nutno vykládat tak, že se mu vydává i zámecký mobiliář.
V žalobě žalobce z 19. 4. 1999 byl v části III. uveden odkaz na ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že u vydání věcí movitých jde „o věci nebo soubor věcí, které byly samostatně předmětem konfiskace“.
K tomu odvolací soud ve svém usnesení z 29. 11.2000, sp. zn. 26 Co 240/2000, však uváděl, že si soud prvního stupně „náležitě neujasnil smysl žaloby, kterou pochopil jako žalobu restituční (podle zákona č. 87/1991 Sb.)“; odvolací soud naproti tomu s poukazem na „tvrzení žalobce“ měl za to, že žalobce „nežaloval o restituci movitých věcí a že žaloba žalobce má zcela jinou povahu, než jak si ji vyložil soud prvního stupně“. V rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 12. 2. 2001, čj. 14 C 276/99-249, pak bylo naproti tomu následně uvedeno, že „v tomto konkrétním sporu nelze postupovat podle obecného zákona (občanského zákoníku), nýbrž podle zákona speciálního (zákona č. 87/1991 Sb.)“. Proto pak odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení z 19. 9. 2001, sp. zn. 26 Co 230/2001 Krajského soudu v Praze, vytýkal soudu prvního stupně, že „rozsudek soudu prvního stupně je opět odůvodněn právním názorem, který je v rozporu se závěry odvolacího soudu“. V rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, čj. 14 C 276/99-547, bylo ohledně případného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. v této právní věci uvedeno pouze že „dne 16. 9. 1991 předchůdce žalobce (J. C., jenž pak zemřel 2. 12. 1998) písemnou výzvou k vydání nemovitostí o vydání movitých věcí ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. nepožádal, písemně k jejich vydání nevyzval“. Soud prvního stupně také uváděl, že žalobce „nemůže odvíjet svoji aktivní legitimaci od zákona č. 87/1991 Sb., která by vyplývala z ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.“ Posléze v rozsudku odvolacího soudu z 24. 3. 2004 (sp. zn. 26 Co 57/2004 Krajského soudu v Praze) byl zaujat právní názor, že je třeba se ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že žalobce nemohl odvozovat svou aktivní legitimaci od ustanovení §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; tento závěr odůvodnil odvolací soud tím, že „sám žalobce tvrdí, že svůj nárok uplatňuje podle obecného předpisu (občanského zákoníku) a nikoli podle restituční úpravy“. Odvolací soud vzal proto po právní stránce v úvahu ustanovení §126 občanského zákoníku, podle něhož věc správně posoudil i soud prvního stupně, který se při právním posouzení věci řídil dílčím právním názorem, jenž byl prezentován v již zmíněném usnesení odvolacího soudu z 29. 11. 2000, sp. zn. 26 Co 240/2000 Krajského soudu v Praze.
K výkladu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (jakož i k výkladu ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd) bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo (na str. 114-115 /245-246/), že vydání věci (tedy věci nemovité i věci movité) ve smyslu uvedeného ustanovení těchto právních předpisů restituční povahy nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněn zahajuje od jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku). Jde tu o zvláštní právní institut restituce (rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Splnění těchto zákonem stanovených a vymezených předpokladů musí soud objasnit a posoudit dříve, než vyhoví žalobě o vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb. Plně adekvátním prostředkem k uplatnění nároku podle těchto právních předpisů je tu tedy žaloba o vydání věci. Rozsudek soudu o vydání věci, míněném ve smyslu ustanovení zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. jako vydání věci do vlastnictví, je veřejnou listinou dokládající opodstatněnost restituce (rehabilitace) práv vlastníka věci; je však i podkladem pro soudní rozhodnutí odebráním nemovité věci. V případě návrhu na vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. a §5 zákona č. 403/1990 Sb. nejde o ochranu práv vlastníka ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku.
Jestliže tedy v daném případě žalobce ve své žalobě z 19. 4. 1999 poukazoval na ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že u vydání věcí movitých jde o věci nebo souboru věcí, které byly i samostatně předmětem konfiskace“, a také ve svém odvolání z 13. 12. 2003 proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, čj. 14 C 276/99-547, uváděl, že soud „měl posuzovat žalobu, která v původním znění se neodvolávala na ustanovení občanského zákoníku, podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to s odvoláním na ustanovení §6 odst. 2 tohoto zákona ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., což by umožnilo posuzovat tento právní vztah jako vztah restituční, bylo nutno, aby se odvolací soud zabýval tím, zda v tomto řízení byl uplatněn žalobní návrh podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. a zda je tento návrh důvodný. Ani dovolací soud pak nemohl přehlédnout, že žalobce ve svém dovolání z 24. 4. 2004 proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co 57/2004, uplatňoval námitku, že „soud prvního stupně nesprávně vyloučil, že by v daném případě mohl žalobce odvozovat aktivní legitimaci od ustanovení §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“, přičemž odvolací soud se s tímto názorem soudu prvního stupně ztotožnil, bez odpovídajícího uvážení toho, co bylo uváděno v žalobě žalobce z 19. 4. 1999 i v jeho odvolání z 13. 12. 2003 proti rozsudku soudu prvního stupně, o němž náleželo odvolacímu soudu rozhodnout.
Za těchto uvedených okolností nemohl odvolací soud bez dalšího dospět v daném případě k výslednému závěru, že v tomto případě byla věc správně posouzena jen podle ustanovení §126 občanského zákoníku, podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Odvolací soud k doložení tohoto svého jednoznačného výsledného závěru přitom kladl důraz v podstatě jen na to, že „žalobce sám tvrdí, že svůj nárok uplatňuje podle obecného předpisu (občanského zákoníku) a nikoli podle speciální restituční právní úpravy“, což ovšem, jak shora uvedeno, neodpovídalo tomu, co uváděl žalobce ve své žalobě z 19. 4. 1999 i posléze ve svém odvolání z 13. 12. 2003, podaném proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4. 11. 2003.
Dovolací soud na rozdíl od názoru odvolacího soudu vychází nadále z již citovaného právního závěru z uveřejněné judikatury ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že je třeba ve věcech přechodů věcí na stát, k niž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (srov. §1 a §6 zákona č. 87/1991 Sb.) objasnit, zda v konkrétním případě došlo nebo nedošlo ke „splnění zákonem stanovených a vymezených předpokladů“ zvláštní právní instituce restituce (rehabilitace) práv vlastníka na rozdíl od právního prostředku ochrany práva vlastníka podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku (viz k tomu stanovisko č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 114-115 /248-249/). Odvolací soud naproti tomu v celém tomto procesu zjišťování práva postupoval a vycházel z rozdílného právního názoru a tak nebylo v řízení před ním (stejně jako v řízení před soudem prvního stupě) odpovídajícím způsobem objasněno, zda je nebo není na straně žalobce dán nárok na vydání v jeho žalobě uváděných movitých věcí ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., samozřejmě za ověření si i toho, zda jsou splněny všechny zákonné předpoklady k vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud i soud prvního stupně se takto posouzením nároku žalobce nezabývaly a spokojily se, jmenovitě odvolací soud, s nedostatečně doloženým závěrem, že „žalobce sám tvrdil že svůj nárok uplatňuje podle předpisu obecného (občanského zákoníku) a nikoli podle speciální restituční úpravy“, což ovšem plně neodpovídalo tomu, co bylo uvedeno v žalobě žalobce z 19. 4. 1999 a v jeho odvolání z 13. 12. 2003 proti rozsudku soudu prvního stupně, o němž náleželo rozhodnout odvolacímu soudu jeho rozhodnutím, k čemuž došlo rozsudkem z 24 .3 . 2004, který byl napaden dovoláním dovolatele.
Musel tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že je jeho dovolání v daném případě přípustné, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka bez odstranění rozporu tohoto rozhodnutí s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. (srov. §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu), s uvážením i výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. v právních závěrech uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Přípustné dovolání dovolatele pak dovolací soud posoudil i jako dovolání důvodné, neboť výklad ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku ve vztahu k ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. (zejména ustanovením §1, §5 a §6 tohoto zákona) nemohl dovolací soud (který vycházel z již uvedených uveřejněných výkladových závěrů Nejvyššího soudu) pokládat za opodstatněný. Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvoalcího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně postupovat podle ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu s cílem dosáhnout upřesnění a doplnění žalobního návrhu žalobce v tom smyslu, zda se domáhá ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. žalobou vůči žalovanému vydání movitých věcí (uvedených v příloze jeho žaloby), které přešly na stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) některým ze způsobů uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to vzhledem k tomu, co žalobce uváděl ve své žalobě z 19. 4. 1999 (v části III.), a ve svém odvolání z 13. 12. 2003 proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, čj. 14 C 276/99-547 (založeném na č.l. 742 – 749 spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 C 276/99). Bude-li takto postaveno v řízení na jisto, že tu jde o žalobní návrh na vydání movitých věcí ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., přikročí soud prvního stupně k úplnému a všestrannému objasnění toho, zda tu jsou nebo nejsou dány všechny zákonem stanovené a vymezené předpoklady (viz č. 34/1993, str. 114 – 115 /248-249/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k vydání rozhodnutí o vydání věcí (žalobcem uváděných) podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst.1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu