ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1576.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1576/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. V., proti žalované o. hl. m. P., zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 618.972,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 185/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 2. února 2006, č. j. 20 Co 12/2006 – 75, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 30.3.2004 na žalované náhrady škody s tvrzením, že dne 29.3.2002 v P. – M. na vozovce v ulici K Orionce 31 utrpěla vážný úraz s trvalými následky, když upadla na neupraveném pruhu asfaltu. Škody vyčíslila celkem na 618.972,- Kč s příslušenstvím s tím, že se sestávají z nákladů zastoupení na mimosoudních jednáních ve výši 7.200,- Kč, odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 556.800,- Kč, rozdílu mezi platem a nemocenskými dávkami ve výši 44.472,- Kč a hotových výloh ve výši 10.500,- Kč.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, a to z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace s tím, že za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti komunikace je sice v prvé řadě odpovědný vlastník komunikace, kterým je sice žalovaná, avšak v daném případě byla komunikace svěřena do správy Městské části P., která by také měla nést odpovědnost za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti komunikace. Současně namítala, že v daném případě musela žalobkyně při zachování běžné opatrnosti propadlinu zpozorovat, vyhnout se jí, a tudíž že se nemohlo jednat o závadu ve smyslu §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., tedy změnu ve schůdnosti, kterou nemůže chodec předvídat. Dále žalovaná namítala nedostatek příčinné souvislosti mezi úrazem žalobkyně a stavebně technickým stavem komunikace. Jako nedůvodnou označila náhradu nákladů právního zastoupení na mimosoudních jednání a čtyřnásobné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Konečně vznesla i námitku promlčení s odůvodněním, že došlo k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, neboť k úrazu došlo 29.3.2002, zatímco žaloba byla podána 30.3.2004.
Soud prvního stupně poté, co vyloučil k samostatnému projednávání nárok žalobkyně na zaplacení rozdílu mezi výši platu a nemocenskými dávkami, žalobkyni vyhověl a v rozsudku ze dne 12. října 2005, č.j. 24 C 185/2004 -54 žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 574.500,- Kč s 2 % úrokem z částky 156.900,- Kč od 19.6.2004 do zaplacení. Současně uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 40.495,- Kč k rukám jejího právní zástupce a dále zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit České republice 317,- Kč na náhradu nákladů řízení (svědečné) a soudní poplatek ve výši 22.980,- Kč. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 29.3.2002 utrpěla žalobkyně na vozovce v P. závažný úraz s trvalými následky a žalovaná je jako vlastník komunikace povinna k náhradě škody podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v žalované výši, uplatněné ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě, neboť v okamžiku vzniku škody nemohla žalobkyně vědět, kdo je vlastníkem komunikace. Stran pasivní věcné legitimace žalované soud konstatoval, že z důvodu prokazatelného vlastnického práva ke komunikaci, je věcí hl. m. P. odpovědnost za náhradu škody, která žalobkyni vznikla. Ohledně částky 7.200,- za náklady zastoupení v průběhu mimosoudního jednání dospěl soud k závěru, že odpovídá sazbě odměny podle advokátního tarifu při škodě ve výši 200.000,- Kč (5.750,- Kč). Dále vzal za prokázané hotové výdaje za náhradu dvou znaleckých posudků ve výši 5.727,- Kč a 4.773,- Kč, tj. celkem 10.500,- Kč a konečně shledal splněné podmínky pro zvýšení náhrady ztížení společenského uplatnění na čtyřnásobek základního ohodnocení ve výši 139.200,- Kč, tj. celkem 556.800,- Kč (139.200 x 4) z důvodu výrazného ztížení života žalobkyně jak v oblasti pracovního uplatnění, tak v oblasti sportovního, společenského vyžití, jakož i v oblasti rodinného života, a to i s přihlédnutím k věku žalobkyně (35 let).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, ve kterém namítala, že prvoinstanční soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Žalovaná opětovně namítala jako ve svém vyjádření k žalobě nedostatek pasivní věcné legitimace, nedůvodnost nákladů zastoupení na mimosoudním jednání a mimořádného navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, jakož i nadbytečnost hotových výdajů za znalecké posudky. V relaci k nedostatku pasivní věcné legitimace poukázala na to, že dotčená komunikace byla na základě §17 vyhlášky č. 55/2000 hl. m. P. (dále jen „Statut“) svěřena do správy Městské části P., která by měla nést odpovědnost za škodu, neboť vykonávala práva a povinnost vlastníka k předmětné komunikaci.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. února 2006, č.j. 20 Co 12/2006-75, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 567.300,- Kč (sestávající se z čtyřnásobku ztížení společenského uplatnění – 4 x 139.200 = 556.800,- Kč a nákladů na znalecké posudky ve výši 10.500,- Kč) s 2 % úrokem z částky 149.700,- Kč od 19.6.2004 do zaplacení potvrdil, zatímco ohledně částky 7.200,- Kč s 2 % úrokem od 19.6.2004 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v této části žalobu zamítl. Dále zavázal žalovanou zaplatit náhradu nákladů řízení České republice ve výši 317,- Kč za svědečné a ve výši 22.689,- Kč za soudní poplatky. Rovněž žalovanou zavázal k povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40.385,- Kč za právní zastoupení. Ve věci nároku za ztížení společenského uplatnění dospěl k závěru, že k úrazu žalobkyně došlo na místní komunikaci, jejímž vlastníkem je ze zákona obec. Dále odvolací soud dovodil, že i když pozemek, na němž komunikace leží, byl svěřen do správy Městské části Praha 12, nemá tato okolnost vliv na povinnosti vlastníka vyplývající z §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Odvolací soud rovněž vyslovil, že svěření majetku do správy Městské části Praha 12 neznamená převod veškerých práv a povinností, vyplývajících z vlastnického práva žalované. Jestliže podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. výslovně odpovídá vlastník místní komunikace za škodu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti, nutno jednoznačně dovodit objektivní odpovědnost žalované za škodu, která vznikla v důsledku úrazu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná je pasivně věcně legitimována k náhradě škody, neboť ani neprokázala, že nebylo v mezích jejích možností uvedenou závadu odstranit ani, že na závadu předepsaným způsobem upozornila. Za nedůvodné označil odvolací soud námitky proti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, které je závislé na úvaze soudu a má představovat kompenzaci zdravotního poškození žalobkyně, která je v důsledku úrazu částečně invalidní, a to v produktivním věku. Stejně tak soud dospěl k závěru, že náklady vynaložené na úhradu nákladů za vypracovávání dvou znaleckých posudků představují škodu spočívající ve snížení majetku žalobkyně, která vznikla v příčinné souvislosti s úrazem utrpěným na komunikaci ve vlastnictví žalované. Ohledně náhrady nákladů právního zastoupení v průběhu mimosoudního jednání odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v této části zamítl s odůvodněním, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že žalovanou částku skutečně vynaložila.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívající v nesprávném posouzení pasivní věcné legitimace žalované v daném sporu. Konkrétně uvedla, že
a) místní komunikace, na níž mělo k úrazu žalobkyně dojít, není způsobilým předmětem vlastnického práva, ale součástí pozemku, na kterém se nachází,
b) odpovědnost založenou podle §27 odst. 3 cit. zákona č. 13/1997 Sb. je třeba vztahovat k subjektu, který vlastnická práva k danému pozemku vykonává. Dle názoru žalované je tímto subjektem Městská část P., které hlavní město Praha správu komunikace svěřilo. Dle §17 Statutu (tedy vyhlášky č. 55/2000 hl. m. Prahy) vykonávají městské části při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnost vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li ve Statutu stanoveno jinak. Je-li pak v právních normách odkazováno na vlastníka nemovitosti, je třeba jím rozumět správce, tedy Městskou část P.. Pokud tedy vznikl žalobkyni nárok na náhradu škody, je povinnou Městská část P. a žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná uvádí dvě otázky zásadního právního významu, které dle jejího názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
1) je místní komunikace věcí v právní smyslu dle §118 obč. zák. a způsobilý předmět občanskoprávních vztahů odděleně od pozemku, na němž se nachází?
S ohledem na skutečnost, že se právní povahou komunikace dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, zabýval již velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí ze dne 11.10.2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, a dospěl k závěru, že z §17 odst. 2 uvedeného zákona plyne rozlišování vlastnictví k pozemkům pod komunikacemi od vlastnictví k samotné komunikaci a tudíž, že na tyto pozemní komunikace je třeba v zásadě nahlížet jako na samostatné předměty právních vztahů, nenaplnila tato právní otázka požadavky zásadního právního významu dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výslovně řečeno, místní komunikace je tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 ObčZ. Dovolací soud její projednání z toho důvodu nepřipustil.
2) v jakém rozsahu přecházejí práva a povinnosti vlastníka – hl. města Prahy - na městské části, v případě svěření majetku v souladu se zákonem č. 131/2000 Sb., o Hlavním městě Praze?
Nastolená otázka ve svých důsledcích směřuje k vyřešení otázky, zda povinnost vlastníka – obce hlavního města P. - nést odpovědnost za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, má vlastník i v případě, že všechna jeho vlastnická práva a povinnosti vykonávají městské části v souladu se zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Dovolání je přípustné, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR řešena.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné. Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudů obou stupňů, podle něhož je žalovaná ve věci pasivně legitimována.
1. Podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, odpovídá vlastník místní komunikace s výjimkou případů uvedených za škody, „jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice.“
2. Vedle toho z ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, vyplývá, že „městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem Hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem.“ Dle §17 Statutu pak „městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem Hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li v této vyhlášce stanoveno jinak. Městské části jsou povinny zajišťovat samostatnou odbornou údržbu svěřeného majetku, odpovídají za technický stav tohoto majetku a vedou jeho účetnictví, majetkovou a odbornou evidenci.“
3. Z hlediska argumentace žalované stran §17 Statutu, totiž, že městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem všechna práva a povinnosti vlastníka, je v prvé řadě třeba posoudit, zda dotčená pozemní komunikace je svěřeným majetkem dle §13 a 14 Statutu. Tato skutečnost ze spisové dokumentace nevyplývá a nebylo o ní ani prováděno dokazování. Nicméně, i kdyby byla dotčená pozemní komunikace svěřena Městské části P., dovolání by i přesto nebylo důvodné.
4. Nejvyšší soud již v minulosti dovodil, že dle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. je „vlastnictví pozemní komunikace podmínkou pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti.“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2006 sp. zn. 25 Cdo 1304/2006). Vlastnické právo žalované k pozemní komunikaci je založeno ustanovením §9 věta druhá cit. zák. č. 13/1997 Sb., neboť žalovaná je obcí, na jejímž území se místní komunikace nachází (viz §1 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze).
5. Vlastnické právo je charakterizováno tím, že „vlastník vykonává svá oprávnění (pokud mu ovšem platné právo umožňuje je vykonávat) svou mocí, která je nezávislá na současné existenci moci kohokoliv jiného k téže věci.“ (Spáčil, J., Švestka, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Komentář k občanskému zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 621). Obsah tohoto vlastnického práva je v případě hl. m. Prahy upraven v §34 odst. 3 zákona č. 131/2000, o hl. m. Praze tak, že městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. Statut přitom přiznal městským částem výkon veškerých práv a povinností vlastníka a moc rozhodovat o všech majetkoprávních úkonech týkajících se svěřeného majetku v plném rozsahu, není-li ve Statutu stanoveno jinak. Na základě dobrovolného projevu vůle tudíž žalovaná omezila své vlastnické právo na tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas), prostřednictvím podzákonného předpisu, jenž žalovaná sama vydala. Je tudíž otázkou, zda může žalovaná tímto způsobem přenést odpovědnost za škodu, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, jichž je vlastníkem. Dovolací soud dospěl k závěru, že nikoliv.
6. Zákonné vymezení povinného subjektu dle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. ukládá povinnost k náhradě škody vzniklé závadou ve schůdnosti místní komunikace vlastníku. Pokud by úmyslem zákonodárce bylo, aby tuto odpovědnost nesl jiný subjekt, případně ji sdílel s vlastníkem, mohl ustanovení §27 odst. 3 formulovat podobně jako ust. §27 odst. 4 uvedeného zákona, které ukládá povinnost náhrady škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem, vlastníkovi nemovitosti, která v zastavěném území obce hraničí se silnicí nebo s místní komunikací, jenž vlastníkem přilehlého chodníku není.
7. Vedle jazykového výkladu §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. („Vlastník místní komunikace odpovídá…“) považuje dovolací soud za relevantní, že si žalovaná jako správce jím vlastněné komunikace zvolila Městskou část Praha 12, které udělila nejširší rozsah správcovských oprávnění podzákonnou normou – Statutem (vyhláškou hl. m. Prahy). Autonomie vůle žalované v otázce výběru vhodného správce svého majetku s sebou nutně nese odpovědnost za správcovo počínání, nevykonává-li správce správu svěřeného majetku řádně. Skutečnost, že si žalovaná jako správce jí vlastněné komunikace vybrala na základě svého rozhodnutí Městskou část Praha 12 tak nemůže žalovanou zbavovat odpovědnosti za škodu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti této komunikace. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že lze ztěží připustit výklad umožňující podzákonné normě zcela derogovat zákon. Ostatně ke znakům právního státu patří i princip důvěry občana v právo. „Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této důvěře zklamán“ (nález Ústavního soudu ze dne 8.6.1995, IV. ÚS 215/94, srov. též Pl. ÚS 2/02, ze dne 9.3.2004, uveřejněný pod č. 278/2004 Sb.).
8. Dále, pokud byla dotčená komunikace svěřena do správy Městské části pro Prahu 12 na základě Statutu, stalo se tak nebo mohlo se tak stát bez ohledu na vůli této městské části. Hl. m. Praha je oprávněno dle §17 odst. 1 písm. h) zákona č. 131/2000 Sb., o hl. m. Praze, vymezit ve Statutu „majetek hlavního města Prahy, který se svěřuje městským částem, a rozsah oprávnění městských částí při nakládání s tímto majetkem.“ Statut má přitom dle §17 odst. 3 uvedeného zákona formu obecně závazné vyhlášky, kterou vydává zastupitelstvo hl. města Prahy podle §59 odst. 2 písm. f) uvedeného zákona po projednání s městskými částmi. Vydání Statutu hl. m. Prahou není ze strany městských částí podmíněno jejich souhlasem. Statut tudíž nemůže sloužit jako prostředek jednostranného zbavovaní se odpovědnosti vlastníka – obce hl. m. Praha - za škodu, která je způsobena závadou na tomto majetku (v daném případě ve schůdnosti místní komunikace). Nadto, i zákon č. 131/2000 mlčky předpokládá, že negativní důsledky spojené s vlastnictvím hl. města Praha ve správě městské části nese hl. město Praha, když v ustanovení §19 odst. 2 umožňuje, aby byla svěřená věc městské části odejmuta v případě, že městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy.
9. Dovolací soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 526/2006, ve kterém naopak poškozený žaloval na náhradu škody vzniklé z důvodu překážky ve sjízdnosti správce pozemní komunikace a nikoliv vlastníka, a ve kterém dovolací soud dovodil, že odpovědnost za škodu vzniklou z důvodu překážky ve sjízdnosti nenese vlastník dotčené silnice, nýbrž správce, neboť uvedl: „jestliže v době škodné události byla silnice č. III/42125 ve vlastnictví státu, který v souladu s ust. §9 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. pověřil výkonem vlastnických práv právnickou osobu jakožto správce komunikace – státní příspěvkovou organizaci Správa a údržba silnic Břeclav, je jednoznačné, že její pasivní legitimace - coby původní žalované -byla dána. Protože její veškerá práva a závazky přešly dnem účinnosti rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 1. 10. 2001 na příspěvkovou organizaci kraje Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, je tím dána pasivní legitimace žalované ve sporu.“ Podané dovolání se však od výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu skutkově odlišuje.
10. Podle §55 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České Republiky a jejím vystupování v právních vztazích, nemají státní příspěvkové organizace vlastní majetek a „za podmínek stanovených tímto zákonem nabývají majetek pro stát.“ Z toho vyplývá, že věřitelé státní příspěvkové organizace se nemají z čeho hojit, neboť státní příspěvková organizace nemá způsobilost mít jakákoli majetková práva. Věřitelům státní příspěvkové organizace se však určité míry ochrany dostává. Podle ustanovení §53 odst. 5 a §55 odst. 2 a 3 zákona č. 218/200 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), platí, že příspěvková organizace přijme v případě zhoršeného (schodkového) hospodářského výsledku ve spolupráci se zřizovatelem zákonem stanovená opatření a pokud nepovedou ke zlepšení situace, zřizovatel příspěvkovou organizaci zruší, čímž přejdou její práva a povinnosti na něj. „Takové řešení […] je pro věřitele pomalým a obtížně vymahatelným, přece však reálným řešením nesolventnosti státní příspěvkové organizace“ (Pelikánová, I., Pelikán, R. K právnímu postavení příspěvkových organizací ÚSC, Právní zpravodaj, 2003, s. 7 – 10). Dále podle §74 uvedeného zákona „za závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním hlavní činnosti ručí stát“. Toto zákonné ustanovení rovněž posiluje postavení věřitele státní příspěvkové organizace, který se může obrátit za určitých okolností na stát, aby za státní příspěvkovou organizaci dluh uhradil.
11. Dovolací soud proto zkoumal, zda věřitelé městské části disponují alespoň minimální mírou ochrany jako věřitelé státních příspěvkových organizací. Zákon č. 131/2000 Sb., o hl. m. Praze a současně Statut městským částem pouze umožňuje vystupovat v právních vztazích samostatně. „Vlastníkem majetku je však za všech okolností hlavní město Praha, které tento majetek, resp. právo ve vymezeném rozsahu s ním nakládat, svěřuje prostřednictvím Statutu městským částem. Zákon nikde nepředpokládá (a tedy ani neumožňuje) existenci vlastnického práva městských částí. Městské části mohou nabývat věci (přijetím daru, koupí, směnou, na základě smlouvy o dílo atd.) pouze do vlastnictví hl. m. Prahy s tím, že v takovém případě se tyto věci svěřují městským částem přímo na základě zákona, a to dnem jejich nabytí do vlastnictví hl. m. Prahy (§34 odst. 5)“ (Vedral, J. Zákon o hlavním městě Praze - komentář. Praha: ASPI, 2006). Z toho pro poškozeného vyplývá, že pokud by se měl domáhat náhrady škody na městské části a nikoliv na hl. m. Praze, mohou být jeho možnosti domoci se náhrady škody značně limitované. Jestliže totiž městská část žádný majetek nevlastní, je jen jeho správcem, pak ani na tento majetek nemůže být vedena exekuce a v případě odpovědnosti za škodu by se poškození neměli z čeho hojit. V tomto ohledu je postavení věřitele státní příspěvkové organizace, jež také nemají vlastní majetek, neboť majetek nabývají pro stát, srovnatelné s postavením věřitele městské části hl. m. Prahy.
12. Zákon č. 131/2000 Sb., o hl. m. Praze však neobsahuje žádné ustanovení, které by odpovídalo §53 odst. 5 a §55 odst. 2 a 3 zákona č. 218/2000 Sb. a umožňovalo hl. m. Praze přijímat opatření včetně zrušení městské části s následným přechodem práv a povinností. Zákon č. 131/2000 Sb. rovněž nezakládá ručení hl. m. Prahy za závazky městské části, jak je tomu v §77 zákona č. 218/2000 Sb. V ustanovení §35 odst. 6 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb. se toliko uvádí, že hl. m. Praha nesmí ručit za závazky fyzických a právnických osob vyjma těch, „jejichž zřizovatelem je hlavní město Praha, městská část nebo stát.“ Zákon zde neuvádí, že by hl. m. Praha mohlo ručit za závazky městské části. Ručení za závazky fyzických nebo právnických osob zřízených městskou částí je nutné vykládat při vědomí, že majetek, který zřizovaná osoba získává, pochází z majetku hl. m. Prahy. Tudíž je nutné ručení hl. m. Prahy za závazky osob, které jsou zřízeny městskou částí dát na roveň ručení za závazky osob, jejichž zřizovatelem je hl. m. Praha. Nelze proto dovozovat argumentem a minori ad maius, že může-li hl. m. Praha ručit za závazky osob, jejichž zřizovatelem je městská část, může ručit i za závazky městské části. Nadto, formulace ustanovení §35 odst. 6 zákona č. 131/2000 Sb. zjevně přepokládá smluvní přejímání ručitelských závazků ze strany hl. m. Prahy a nikoliv ručení za závazky mimosmluvní, například z titulu náhrady škody. Konečně uvedené ustanovení předjímá ručení hl. m. Prahy toliko za závazky fyzických nebo právnických osob. Městské části však právnickými osobami nejsou (srov. Vedral, J. Zákon o hlavním městě Praze - komentář. Praha: ASPI, 2006).
13. Oproti věřitelům státní příspěvkové organizace tak věřitelé městských částí nemají prakticky žádnou možnost se hojit na městské části, a proto by také závěr, že odpovědným subjektem je vždy správce, a to i v případě městské části, nepřístojným způsobem zasahoval do reálného práva poškozeného na náhradu škody, což je skutečnost, která podané dovolání odlišuje od skutkových okolností uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 526/2006.
14. Z uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že okolnost, že dotčená komunikace byla svěřena do správy městské části, nemá vliv na povinnosti, které pro žalovanou obec hl. m. Praha vyplývají z §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb, o pozemních komunikacích. Soudy obou stupňů tudíž správně posoudili nastolenou právní otázku zásadního právního významu a dovolací soud proto dle §243b odst. 2 o.s.ř. podané dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyni prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu