ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1596.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1596/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky: České republiky – Vojenské ubytovací a stavební správy, jejímž jménem jedná Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany , 160 00 Praha 6, Náměstí Svobody 471, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20. 11. 2007, sp. zn. 28 Co 792/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 77/2003 (žalobce P. Z. , zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem, 293 01 Mladá Boleslav, Okružní 280, a dalších účastníků řízení: 1. České republiky – Vojenské ubytovací a stavební správy , 2. Statutárního města Mladá Boleslav , 293 01 Mladá Boleslav, Komenského 61, zastoupeného JUDr. Josefem Haškem, advokátem, 283 00 Nymburk, Palackého třída 223/5, 3. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a 4. České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 110 00 Praha 1, Náměstí Republiky č. 3, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu ve smyslu ustanovení §244 - §246 občanského soudního řádu (o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze 4. 6. 2007, č. j. 7 C 77/2003-152. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce P. Z., domáhajícího se, aby bylo rozhodnuto, že „se mění rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi – pozemkového úřadu z 22. 4. 2002, č. j. 7298-RPÚ 1681/92/Ze 2002, tak, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 862/64 (o výměře 1799 m2) v katastrálním území M., vytvořeného geometrickým plánem z 2. 12. 2006, č. 3526-168/2006“; bylo zároveň vysloveno, že „v ostatním zůstává žalobou napadené rozhodnutí pozemkového úřadu nezměněno“. Žalobci bylo uloženo zaplatit účastnici řízení ČR – Vojenské ubytovací a stavební správě na náhradu nákladů řízení 212,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobci uloženo zaplatit účastníku řízení Statutárnímu městu Mladá Boleslav na náhradu nákladů řízení 14.250,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že ve vztahu žalobce P. Z. a účastníků řízení Pozemkového fondu ČR a ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 20. 11. 2007, sp. zn. 28 Co 792/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze 4. 6. 2007, č. j. 7 C 77/2003-152 změněn tak, že bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 862/64 (o výměře 1.799 m2), vytvořené geometrickým plánem z 2. 12. 2006, č. 3526-168/2006, v katastrálním území M. (odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště M. dne 3. 1. 2007 pod č. 1585/06). Rozsudkem odvolacího soudu bylo také vysloveno, že „v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi – referát pozemkový úřad z 22. 4. 2002, č. j. 7298-RPÚ 1681/92/Ze 2002“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že soudnímu řízení v této právní věci předcházelo řízení u pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v němž bylo vydáno rozhodnutí z 22. 4. 2002 o tom, že P. Z. není vlastníkem celé řady pozemků v katastrálním území M., mimo jiné i části pozemku parc. č. 861/1 (podle pozemkové knihy), nyní pozemku parc. č. 862/25 (podle údajů z katastru nemovitostí). Původními vlastníky pozemku parc. č. 861/1 byli V. Z. (děd žalobce P. Z.) a J. Z. (otec žalobce P. Z.), každý v rozsahu jedné ideální poloviny této nemovitosti. Polovina pozemku, jež byla vlastnictvím V. Z., přešla na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. a ideální polovina, jež byla ve vlastnictví J. Z., byla vyvlastněna rozhodnutím odboru výstavby bývalého Městského národního výboru v Mladé Boleslavi z 29. 10. 1975, č. j. Výst. 4241/72, jímž byl vyvlastněn díl „a“ (o výměře 4.613 m2) z pozemku parc. č. 861/1 v katastrálním území M., oddělená geometrickým plánem č. 644.127019/72; pozemek byl vyvlastněn za účelem výstavby bloku 3. Základní školy v Mladé Boleslavi a školního hřiště; za vyvlastnění byla poskytnuta náhrada 922,60 Kč.
Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobce svou žalobou ve smyslu ustanovení páté části občanského soudního řádu napadl již uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu jen v rozsahu, pokud jím bylo rozhodnuto o pozemku parc. č. 862/25 (podle katastru nemovitostí), z něhož byl geometrickým plánem z 2. 12. 2006 č. 605/2006 vytvořen pozemek parc. č. 862/64 (o výměře 1.799 m2).
Odvolací soud dovozoval z obsahu spisu pozemkového úřadu, že konfiskační řízení ohledně jedné ideální poloviny nemovitostí, patřících V. Z. (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb.), probíhalo od roku 1945 do roku 1949 a výměrem bývalého Okresního národního výboru v Mladé Boleslavi z 29. 9. 1949 došlo ke konfiskaci pro účely pozemkové reformy. Odvolací soud uváděl, že se tak stalo „na popud předsednictva Okresního výboru KSČ, které přípisem z 9. 9. 1940 sdělovalo Okresnímu národnímu výboru v Mladé Boleslavi, že doporučuje provést konfiskaci majetku V. Z.“. Odvolací soud tedy dospěl k závěru že „v tomto případě došlo ke zneužití konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. za účelem získání majetku původního vlastníka, který náležel k určité sociální vrstvě (byl statkářem a podnikatelem), jež byla po roce 1948 postihována“; žalobce tedy k obnově vlastnického práva k uvedenému pozemku (v rozsahu jedné ideální poloviny) po svém dědovi splňuje podmínky pro restituci ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud také dovozoval ze zjištění učiněných v tomto soudním řízení i v řízení před pozemkovým úřadem, že ideální poloviční podíl, který byl ve vlastnictví žalobcova otce přešel na stát na základě vyvlastnění provedeného v roce 1975 za účelem realizace stavby budovy základní školy i za účelem zřízení školního hřiště (jež mělo sestávat z fotbalového hřiště, atletického areálu, hřiště pro odbíjenou i košíkovou, sportoviště pro skok do výšky i do dálky a pro vrh koulí). Při místním ohledání bylo však zjištěno, že pozemek nebyl zastavěn uvedeným sportovním zařízením, ale je tu pouze volné prostranství zatravněné a neudržované. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že ohledně této části sporného pozemku jsou splněny podmínky vyhovění restitučnímu nároku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., když nebyl naplněn účel, pro který byl pozemek vyvlastňován. Geometrický plán z 28. 6. 1993, týkající se oddělení pozemku parc. č. 862/25 z pozemku parc. č. 862/3 v katastrálním území M., byl vyhotoven právě proto, že žalobcem žádaný pozemek nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě, ani později, základní školou využíván pro potřeby školního hříště.
Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že tu vydání žalobcem žádaného pozemku nebrání ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. (tj. co do podmínky, že stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo co do podmínky, že nejde o pozemek zastavěný nemovitou stavbou, nýbrž stavbou dočasnou či jednoduchou anebo stavbou umístěnou pod povrchem země; překážky uvedené v ustanovení §11 zákona o půdě (bránící vydání pozemku) nelze podle názoru odvolacího soudu vykládat extenzívně.
Z těchto uvedených důvodů odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovozoval, že žalobce (který je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) splňuje podmínky restitučních důvodů uvedených v §6 odst. 1 písm. r) a m) zákona o půdě. Žalobcem požadovaný pozemek nebyl po jeho přechodu na stát zastavěn stavbou, která by bránila jeho vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Změnil proto odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 862/64 (o výměře 1.799 m2) v katastrálním území M., odděleného geometrickým plánem z 2. 12. 2006 č. 3526-168/2006.
Odvolací soud také podle ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu vyslovil, že v uvedeném měnícím rozsahu nahrazuje soudní rozhodnutí Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi z 22. 4. 2002.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu, a to za stavu řízení, kdy se žalobce práva na náhradu nákladů řízení vzdal a ostatní účastníci řízení úspěch ve věci neměli, nebo se také práva na náhradu nákladů řízení vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastnici řízení České republice – Vojenské ubytovací a stavební správě (a to na adresu Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany) dne 11. 1. 2008 a dovolání ze strany této účastnice řízení bylo předáno dne 5. 2. 2008 na poště k doručení Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Vojenská ubytovací a stavební správa navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své přípustné dovolání, směřující proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovolatelka odůvodňovala tím, že jejím dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka se především neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že žalobce jako oprávněná osoba splňuje pro restituci jím uváděného pozemku restituční titul uvedený v §6 odst. 1 písm. r) a písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. K tomuto právnímu závěru odvolací soud dospěl pouze na základě jednoho místního šetření z roku 2006. Z výsledků tohoto místního šetření odvolací soud dovodil, že pozemek, uváděný žalobcem, nebyl součástí školního hřiště, neboť mezi tímto pozemkem a školním hříštěm byl vybudován vysoký kovový plot na zděné podezdívce. Odvolací soud tu vůbec nevzal do úvahy důkazy argumenty účastníků řízení, že rozhodující v této právní věci je to, jakýž byl stav pozemku v době nabytí účinnosti zákona o půdě, přičemž tehdy celý pozemek sloužil jako sportoviště základní školy; tato skutečnost byla potvrzena geometrickým plánem i výpovědí svědků. Teprve v letech 1993 – 1994 pozemek využívala Vojenská ubytovací a stavební správa k jiným účelům. Až do roku 1993-1994 byl pozemek užíván k účelu, pro který byl vyvlastněn, a tvořil celek sportovního hříště. V průběhu restitucí, které tu probíhaly, nikdo do úpravy či budování dalších sportovních zařízení nic neinvestoval, a proto se při místním šetření jevila tato část pozemku jako neudržovaná.
Dovolatelka je přesvědčena, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze v současnosti pozemek, o nějž jde v tomto řízení, vydat. Žalobcem požadovaná část pozemku sice v současnosti není zastavěná, ale rozhodně tento pozemek nelze využít k zemědělskému nebo lesnímu účelu, přičemž i napříč pozemku bylo položeno vodovodní potrubí, které je součástí výměníkové stanice, nacházející se v blízkosti pozemku.
Dovolatelka dále uváděla, že se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu, že „pozemek (o nějž jde v tomto řízení) nelze považovat za součást tělovýchovného zařízení a tedy za pozemek, jehož restituce by bránila užívání celého areálu“.Dovolatelka k tomu uváděla, že i podle výsledků místního šetření uvedený pozemek bezprostředně navazuje na školní hřiště a byl součástí sportovního stadionu, na kterém byla různá sportoviště (volejbalové hřiště, prostor pro skos do dálky a výšky, pro vrh koulí apod.). Dovolatelka má za to, že z ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že pozemek, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu a bylo na něm na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení anebo že se na tomto pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, jež bylo zřízeno před 1. 10. 1976, se nevydává. Jedná se tu o pozemky, které podle územního plánu tvoří jeden funkční celek sportovního stadionu, tyto pozemky jsou evidovány v katastru nemovitostí jako tzv. ostatní plocha se způsobem využití jako sportovní nebo rekreační zařízení; nelze je tudíž užívat k původnímu účelu jako ornou nebo jinou zemědělskou půdu. Tato existující sportovní zařízení splňují požadavky areálu a je nutno vycházet z hlediska priority vztahu jako celku a takový areál nelze dělit (tedy vydávat jeho část).
Ve vyjádření žalobce k dovolání dovolatelky ČR – Vojenské ubytovací a stavební správy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobce zdůrazňuje, že pozemek, o nějž jde v tomto řízení, není zastavěn, je možné jej zemědělsky využít např. jako zahrádku; potrubí, které je vedeno pozemkem není tomu na překážku; ostatně opodál tohoto pozemku je zahrádkářská kolonie. Žalobce ve svém vyjádření dále zdůrazňoval, že uváděný pozemek není součástí hřiště; „tato skutečnost je doložena stavbou vysokého plotu kolem hřiště“. Tento pozemek měl být součástí hříště, ale zůstalo tu pouze u plánů, které nebyly nikdy realizovány. V roce 1991 bylo toto původní využití pozemku pouze na papíře; hřiště tu začalo vznikat až posléze, kdy byl pozemek už zasažen restitucí“, ale i přesto „předmětná část pozemku, o níž jde v tomto řízení, nebyla zahrnuta do hřiště“. Město Mladá Boleslav bez ohledu na restituční řízení v roce 1995 a v následující době započalo v okolí předmětného pozemku s výstavbou chodníků, stavbou hřiště atd. Tím došlo k výraznému omezení nároku na restituci pozemku; z několikahektarového pozemku došlo v průběhu řízení k vymezení nepatrné části pozemku, požadovaného k vydání.
Dovolání dovolatelky je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
U přípustného dovolání je třeba posoudit důvodnost dovolání podle dovolacích důvodů stanoveních v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolání lze podat z důvodu, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) anebo z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
1. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo k ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, že o vadu řízení ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli až při rozhodování; o nesprávnost postupu v řízení, jde tu zejména v takovém případě, došlo-li takovým postupem soudu k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem.
Takovou vadu řízení nebylo možné v daném případě shledat v postupu odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí z 20. 11. 2007 směřovalo dovolání již uvedené dovolatelky.
2. Podle právního závěru uvedeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 13/45/) spočívá na rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), které se nepochybně této právní věci týkalo.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) pozemky nebo jejich části nelze oprávněné osobě (srov. §4 uvedeného zákona) vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou či drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí, zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení anebo se na pozemku nachází tělovýchovné a sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku stavbou trvalou (je-li to stavba hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byly zaujaty tyto právní závěry : Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění pozdějších předpisů), sleduje v první řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v §11, pozemky vydat nelze. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje ta část, na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Podle názoru Ústavního soudu ČR nelze ustanovení §11 interpretovat příliš extenzívně; nelze dovozovat, že jde-li o ucelený areál, nelze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý, a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící včetně volného prostranství či dětského hřiště.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty obdobné právní závěry: Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a přednost úpravy podle těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích práva (např. práva stavebního). Je třeba respektovat proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazováním konkrétního veřejného zájmu.
Z uvedeného pak nebylo možné v daném případě dovodit, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si aplikovaný právní předpis (tj. ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.) nesprávně vyložil, a to zejména že by dospěl k výkladu těchto předpisů rozdílně od uveřejněné soudní judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nebo od právních závěrů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány).
3. K výkladu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu lze poukázat na právní závěry obsažené např. v rozhodnutí uveřejněném podle §8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (viz nyní §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vycházeje z těchto právních závěrů nemohl dovolací soud v daném případě ani přisvědčit názoru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 11. 2007, napadeném dovoláním dovolatelky, vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože tedy, jak shora pod 1., 2. a 3. uvedeno, neshledal dovolací soud v tomto případě doloženy nejen dovolatelkou uplatněné, ale i další zákonem upravené dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebylo možné dospět k závěru, že přípustné dovolání dovolatelky je také dovoláním důvodným, zakládajícím nutnost zrušení rozsudku odvolacího soudu z 20. 11. 2007 (sp. zn. 28 Cdo 1596/2008 Krajského soudu v Praze), jako by šlo o rozhodnutí nesprávné.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud (ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů. Dalším účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu