ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1661.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1661/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 348/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17.5.2007, č. j. 15 Co 191/2007-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17.5.2007, č. j. 15 Co 191/2007-42, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.10.2006, č. j. 5 C 348/2005-21, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to jako náhradu ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že nárok na náhradní pozemky získal žalobce postoupením na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřel s V. P. dne 7.9.1998. Odvolací soud dovodil, že žalobce získal nárok převodem od oprávněné osoby podle §33a zákona o půdě. Vyslovil závěr, že podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05, došlo ke zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, který z dopadu tohoto ustanovení vyloučil pouze ,,původní restituenty“. Shora uvedený nález Ústavního soudu tedy rozlišil kategorii oprávněných osob a oprávněných osob ,,postupníků“. Dále zaujal názor, že lhůta 31.12.2005 není svou povahou lhůtou pro uplatnění nároku, nýbrž se jedná o lhůtu, v níž je třeba právo uspokojit, tedy muselo dojít k převodu pozemku. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a sp. zn. 28 Cdo 209/2007 s odůvodněním, že daná problematika je vyřešena jak Ústavním, tak
i Nejvyšším soudem ČR .
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele jeho nárok jako postupníka a nabyvatele práv a povinností oprávněné osoby na převod náhradních pozemků nezanikl ke dni 31.12.2005. Namítal, že na něj na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 7.9.1998 přešla všechna práva a povinnosti oprávněné osoby, neboť má postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Poukazoval na ustanovení §14 odst. 9, resp. 10 a §16 odst. 1 zákona
o půdě s tím, že vůči němu je peněžitá náhrada v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
§3 odst. 1 o.z. a rovněž v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák. Podle dovolatele škoda ve výši 938.400,- Kč by byla škodou způsobenou žalovaným resp. státem. V této souvislosti odkazoval na ustanovení §415 a §420 o.z. a na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31.12.2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo
i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu