ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1701.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1701/2017-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. J. , proti žalovaným 1. V. H. , a 2. Z. H. , zastoupeným JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 393/20, o zaplacení částky 150.009 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 190/2012, o dovolání žalované 2. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2015, č. j. 55 Co 205/2015-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 28 C 190/2012-141, žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 150.009 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i náklady řízení (výrok II.). Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalovaní bez právního titulu užívali pozemek ve vlastnictví žalobce, čímž na jeho úkor získali bezdůvodné obohacení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2015, č. j. 55 Co 205/2015-173, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného 1. ve vztahu k odvolateli zrušil a věc obvodnímu soudu v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení, neboť v prvoinstančním rozhodnutí nebyla dostatečně vypořádána námitka, že žalovaní pozemek nabyli vydržením.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná 2. dovolání, jež nebylo sepsáno advokátem. Zmíněné podání následně doplnila již prostřednictvím advokátky, která se jednak ztotožnila s obsahem uvedené písemnosti dovolatelky, jednak podotkla, že soudy se žalovanými v průběhu celého řízení nakládaly jako s nerozlučnými společníky ve smyslu §91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v napadeném usnesení však byl tento náhled bez bližšího odůvodnění opuštěn a nebylo přikročeno ke kasaci prvostupňového rozhodnutí i ve vztahu k žalované 2., ač i na ni se v souladu s §91 odst. 2 o. s. ř. měly vztahovat účinky odvolání podaného žalovaným 1. Nároky směřující vůči oběma žalovaným navíc vycházejí ze shodného skutkového základu, z čehož plyne, že rozsudek nemohl nabýt právní moci jen vůči jednomu z nich, neboť bylo nutné přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí v plném rozsahu. Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení, současně požadujíc odložení vykonatelnosti dotčeného usnesení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází posouzení, zdali je podal účastník k tomu subjektivně oprávněný (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3136/2009). K podání dovolání je přitom legitimován pouze ten, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná změnou či zrušením dotčeného aktu dovolacím soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1279/2013, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3848/2014).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaná 2. k podání dovolání proti předmětnému usnesení odvolacího soudu oprávněna není, neboť nebyla účastnicí odvolacího řízení, a napadené rozhodnutí se tak nemohlo nikterak dotknout jejího právního postavení (takto viz např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 126/2002, ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1534/2003, či ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3722/2011).
Se zřetelem k dovolací argumentaci (obsažené v podání stylizovaném advokátkou, nikoli v předchozí písemnosti sepsané dovolatelkou samotnou, k níž dovolací soud, bez ohledu na deklarované ztotožnění se právní zástupkyně žalované 2. s jejím obsahem, nemohl přihlédnout; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3305/2016) sluší se vyzdvihnout, že V. H. a Z. H. byli žalováni coby osoby zavázané k solidárnímu plnění, pročež měli z procesního hlediska postavení tzv. samostatných společníků ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4678/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1499/15, bod 11). Pro každého ze samostatných procesních společníků přitom platí, že jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních účastníků žádný vliv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2003, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2560/2012). Oproti mínění dovolatelky tudíž ve vztahu k ní odvolání podané žalovaným 1. nemohlo vyvolat procesních účinků; část rozsudku obvodního soudu týkající se právního postavení žalované 2. tak zůstala mimo meze odvolacího přezkumu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1715/98, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2003, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 504/2009).
Pro úplnost lze dodat, že v řešené věci se nejedná ani o případ, v němž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi dlužníky ve smyslu §212 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. o situaci, v níž by byl odvolací soud oprávněn přezkoumat prvoinstanční rozhodnutí ve vztahu k oběma žalovaným na základě opravného prostředku podaného toliko jedním z nich, nehledě na jejich samostatné procesní společenství (k tomu viz blíže Lavický, P. In: David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer, 2009. s. 1101). Konkrétní způsob vypořádání vyplývá z relevantní úpravy kupříkladu při rozhodování o povinnosti k náhradě škody ze strany více škůdců dle §438 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, nebo též dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1753/98, a v něm zmíněné judikáty, jež se rovněž týkají případů s pluralitou škůdců), nikoli však při uplatnění nároku na vydání majetkového prospěchu proti více obohaceným, neboť ustanovení o bezdůvodném obohacení žádný specifický model vypořádání dotčených subjektů nepředvídají (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 33 Odo 531/2002). Odvolací soud tudíž vskutku nemohl rozsudek soudu prvního stupně podrobit svému přezkumu než ve vztahu mezi žalobcem a odvolatelem, a právní postavení žalované 2. jím tak nemohlo být nikterak dotčeno.
Dovolání žalované 2. bylo ve světle shora uvedeného odmítnuto coby podané osobou k tomu neoprávněnou [§243c odst. 3, věta první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř.].
Za daných okolností pak nemohl být úspěšný ani návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti naříkaného usnesení odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci (mezi nímž a žalovanou 2. se řízení končí) žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu