ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1722.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1722/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelové organizace, IČ 720 73 551, se sídlem v Karlových Varech, Táborská 365/27, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Krabičkou, advokátem se sídlem v Hodoníně, Národní třída 262/4, proti žalovanému O. S. , P., zastoupenému JUDr. Janem Marešem, advokátem se sídlem v Mnichovicích-Božkově, Na Okrouhlíku 76, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 185/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 13 Co 289/2013-379, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 13 Co 289/2013-379, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, č. j. 13 Co 45/2010-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2009, č. j. 43 C 185/2008-125, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem budovy na pozemku parc. č. 208/1 a stavební parcely – pozemku parc. č. 208/1, obojí zapsáno na listu vlastnictví č. 481 pro katastrální území B., obec a okres K. V., u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, pracoviště v Karlových Varech.
Odvolací soud dovodil, že žalobce, který měl podle §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, mohl oprávněně odvodit své vlastnictví předmětných nemovitostí od svého právního předchůdce, jímž podle soudu bylo původní Sdružení technických sportů a činností. Toto sdružení vzniklo na základě celostátního sjezdu Svazarmu České republiky, který se konal ve Zlíně dne 24. 3. 1990. V souladu s tehdejšími prozatímními stanovami vstoupil žalobce, který měl ve smyslu §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, odvozenou právní subjektivitu jako organizační jednotka sdružení, do postavení vlastníka předmětných nemovitostí. Proto nebylo po právu, aby žalovaný vlastnil tyto nemovitosti na základě smlouvy, kterou mu byly převedeny jiným subjektem než žalobcem, a sice Sdružením sportovních svazů České republiky (dříve Sdružení technických sportů a činností ČR). K převodu došlo na základě kupní smlouvy ze dne 27. 12. 2006; po tomto převodu byl žalovaný zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník domu i zastavěné parcely.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 28 Cdo 182/2011-289, rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Nejvyšší soud soudům uložil, aby se zabývaly otázkou, zda lze žalovanému přičíst, že při převodu nemovitostí jako nabyvatel neměl dobrou víru v platnost tohoto převodu. Dovolací soud zároveň upozornil, že pro takový závěr by musely nižší instance snést zcela konkrétní a přesvědčivé argumenty, což se dosud nestalo. Jestliže by tyto argumenty nebyly k dispozici, pak by byl podloženým závěr, že žalovaný jednal v dobré víře ve správnost aktů veřejné moci, a není důvodu, proč by v tomto směru mělo být jeho právní postavení coby nabyvatele nemovitostí zpochybněno.
Okresní soud v Karlových Varech následně rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 43 C 185/2008-334, znovu určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně rozebral relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, načež konstatoval, že v projednávané věci by neměla být ochrana dobré víry nabyvatele nadřazována ochraně skutečného vlastníka, neboť se jedná o situaci odlišnou od těch případů, v nichž se Ústavní soud vyslovil pro ochranu nabyvatele vlastnického práva jednajícího v dobré víře. Žalovaný totiž v řešené kauze odvíjel své právo od absolutně neplatné kupní smlouvy sjednané se subjektem, kterému vlastnictví ke sporným nemovitostem nikdy nesvědčilo. Bylo tedy namístě dát průchod zásadě, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, a vlastníkem zmiňované budovy i pozemku, na němž se nachází, určit žalobce, jenž je základní organizací Sdružení technických sportů a činností, tedy pokračovatele Svazarmu jako jejich původního vlastníka.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 13 Co 289/2013-379, změnil posledně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalovaného, tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že žalobce k výzvě soudu prvního stupně nepřednesl žádné argumenty, tvrzení či důkazy, jimiž by byla přesvědčivě vyvrácena existence dobré víry žalovaného při nabývání předmětných nemovitostí. S ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu bylo tedy třeba poskytnout ochranu žalovanému jako osobě, která jednala v důvěře ve státem garantované údaje z katastru nemovitostí. Vzhledem k chaotičnosti dělení majetku Svazarmu, kdy vedle sebe existovalo několik sdružení označujících se za nástupce této organizace, mezi nimi i subjekt, jenž se žalovaným uzavřel kupní smlouvu, nemohl žalovaný seznat, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí neměla být za pokračovatele Svazarmu považována, pročež je opodstatněný závěr, že jednal v dobré víře. Z popsaných důvodů bylo podle odvolacího soudu nezbytné žalobu zamítnout.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Soud prvního stupně podle dovolatele při novém projednání věci správně zohlednil skutečnost, že se Nejvyšší soud v jiných rozhodnutích k možnosti upřednostnění ochrany dobré víry nabyvatele před zásadou, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, postavil zcela odlišně, naopak krajský soud judikaturu citovanou v prvostupňovém rozsudku zcela pominul, přičemž právní názor, který stran dané otázky zaujal, pokládá dovolatel za chybný.
Odvolací soud rovněž nepřihlédl k tomu, že dle výpisu z evidence nemovitostí z roku 1991 založeného ve spisu došlo k poslední změně zapsaného vlastníka sporných nemovitostí před nabytím účinnosti zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v jehož §11 je založena dobrá víra, co se týče souladu stavu katastru se skutečným stavem, toliko u těch osob, které vycházejí ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993. Pokud si žalovaný v souladu s požadavky běžné opatrnosti při podepsání smlouvy o koupi předmětných nemovitostí opatřil výpis z katastru nemovitostí a provedl alespoň základní kontrolu dokumentů v evidenci dokumentace Katastrálního pracoviště v Karlových Varech, nemohl být v dobré víře v příslušný katastrální zápis coby doklad vlastnického práva převodce. Dovolatel má tedy tvrzení žalovaného ohledně jeho dobré víry za účelová, a Nejvyššímu soudu proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání vyslovil názor, že je napadený rozsudek správný a souladný s předešlým rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, jakož i s judikaturou Ústavního soudu, pročež by dovolání žalobce mělo být zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož odvolací soud vyřešil právní otázku, zda lze nabýt vlastnictví k věci na základě samotné dobré víry v existenci vlastnického práva převodce, způsobem, jenž je v rozporu se současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je třeba dovolání žalobce shledat přípustným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovolatelem uplatněných dovolacích námitek.
V rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že podle českého právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, k tomu srovnej §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemohlo dojít k právnímu důsledku, že by oprávněný držitel při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabyl vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, aniž by takový způsob upravoval zákon. Jinými slovy řečeno, na dobrou víru nabyvatele zákon nevázal bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládal právo oprávněné držby ve smyslu §130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a možnost nabytí vlastnického práva vydržením (§134 obč. zák.). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka, přičemž vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem této věci.
Pakliže tedy měl v projednávané věci odvolací soud za to, že žalovaný vlastnické právo k výše označeným budově a pozemku nabyl, protože při uzavírání smlouvy o jejich převodu jednal v dobré víře ve správnost stavu zápisů v katastru nemovitostí, není jeho úvaha s nastíněným právním názorem Nejvyššího soudu konformní. Odvolacímu soudu, dlužno podotknout, nelze vytýkat, že citovaný judikát nerespektoval, neboť rozhodoval v době předcházející jeho vydání a řídil se závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem v dřívějším kasačním rozsudku v této věci. Zároveň však není možno přejít, že se otázka, na níž napadený rozsudek spočívá, stala předmětem posuzování velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou tříčlenné senáty tohoto soudu vázány (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008, nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011) a od nichž se bez opětovné aktivace velkého senátu nemohou odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11). Rovněž je nabíledni, že předložení věci velkému senátu (ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky by za současného stavu postrádalo smyslu, poněvadž se z tohoto hlediska nenabízejí žádné nové argumenty, jež by velký senát ve výše odkazovaném rozsudku nemohl vzít v potaz. Konečně je namístě zdůraznit, že kategoricky formulovaná teze velkého senátu, dle které právní úprava účinná do 31. 12. 2013 s výjimkou případů předvídaných zákonem nepřipouštěla nabytí vlastnického práva k nemovitosti s ohledem na dobrou víru v obsah katastru nemovitostí, zjevně dopadá i na řešený spor a nelze se domnívat, že by bylo v kontextu rozhodovaného případu o této otázce možno učinit odlišný závěr s poukazem na specifické skutkové okolnosti věci. Jelikož tedy napadený rozsudek ve světle odkazovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neobstojí, musel dovolací soud v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.
Vzhledem k výše uvedenému bylo bezpředmětné zabývat se dovolacími námitkami, jež se vztahují k existenci dobré víry žalovaného při nabývání předmětných nemovitostí. Byla-li zasažena vadou právního posouzení úvaha o přípustnosti nabytí vlastnického práva k řečeným věcem z titulu dobré víry v dispoziční oprávnění nevlastníka zapsaného v katastru nemovitostí, nebylo nezbytné přezkoumávat přiléhavost konstatování dobré víry žalovaného, neboť ať už žalovaný v dobré víře v právo převodce zcizit sporné věci byl, či nikoli, úsudek, podle nějž k nim přímo na základě kupní smlouvy uzavřené s nevlastníkem nabyl vlastnického práva, nemohl být pokládán za správný.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu