ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1758.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1758/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce S. P. , zastoupeného JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 8, proti žalovaným 1. AGROWALD s. r. o. , IČ 48201553, se sídlem v Rožmberku nad Vltavou, Přízeř 31, zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, a 2. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 82/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2013, č. j. 22 Co 12/2011-396, takto:
I. Dovolání se zamítají .
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci rovnodílně na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta JUDr. Roberta Pelikána, Ph.D., částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 7 C 82/2010-123, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že vlastníkem pozemků p. č. 823, 306/16, 349, 357, 443/11 a 484/3 v k. ú. V., obec Vyšší Brod, vedených na LV 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Český Krumlov (dále též jen pozemky), je Česká republika (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobce svůj návrh na požadované určení zdůvodňoval tím, že 1. žalovaná sice měla uvedené pozemky nabýt na základě smlouvy uzavřené s právním předchůdcem 2. žalované, Pozemkovým fondem ČR (dále též jen „ 2. žalovaným“), dne 17. 12. 2009 bez veřejné nabídky, jelikož však tuto smlouvu nelze mít za platnou, je třeba za jejich vlastníka považovat stát. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozoval ze skutečnosti, že by mu v případě vyhovění žalobě vzniklo právo účastnit se dle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, veřejné soutěže na koupi těchto pozemků, jelikož již v době převodu byl jejich nájemcem a tyto pozemky rovněž sousedí s pozemky v jeho vlastnictví. Okresní soud vyšel ze zjištění, že k převodu pozemků došlo na základě žádosti 1. žalované, jež tyto pozemky označila za součást tzv. ochranného pásma střelnice, přičemž 1. žalovaná je vlastníkem budovy klubovny střelnice sloužící jako zázemí při provozu střelnice. Okresní soud nepřitakal námitkám žalobce, dle nichž při převodu pozemků nebyla respektována ustanovení §11a odst. 11 a §11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Zdůraznil, že 1. žalovaná je právním nástupcem oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě, a převáděné pozemky tak nemusí splňovat podmínku §11a odst. 2 tohoto zákona. Znalecké posudky pak dokládají funkční souvislost mezi objektem střelnice a převáděnými pozemky vyžadovanou ustanovením §11a odst. 1 zákona o půdě. Druhý žalovaný tedy zcela správně a v souladu s účelem zákona vyhodnotil proporcionalitu zájmů při převodu pozemků, přičemž zájem 1. žalované odpovídá zájmu veřejnému, spočívajícímu v prevenci vzniku škody, k níž by mohlo dojít v důsledku provozu střelnice. Není-li pochybností o funkční souvislosti převedených pozemků a jednotlivých staveb střelnice, není ani důvodu smlouvu o jejich převodu považovat za neplatnou pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení. Své posouzení okresní soud doplnil o úvahu, dle níž žalobce lze mít za aktivně věcně legitimovaného k podání projednávané žaloby, neboť na požadovaném určení může mít naléhavý právní zájem daný tím, že by v případě úspěchu v řízení mohly být pozemky nabídnuty k převodu dle zákona č. 95/1999 Sb., a žalobce by se tak mohl stát jejich vlastníkem. Výše předestřené úvahy však vedly soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 22 Co 12/2011-195, změnil tak, že za vlastníka pozemků určil Českou republiku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně především v závěrech týkajících se naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a aktivní věcné legitimace žalobce k podání projednávané žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal smlouvu o převodu pozemků absolutně neplatnou dle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť nebyla splněna podmínka funkční souvislosti vyžadovaná ustanovením §11a odst. 11 zákona o půdě. V řízení předložené znalecké posudky Miroslava Plášila jsou pro posouzení věci irelevantní, neboť nikterak necharakterizují předmětné pozemky jako součást ochranného pásma a neobsahují ani žádnou výslovnou zmínku o ochranném pásmu střelnice. Dále nelze odhlédnout od toho, že střelnice není provozována 1. žalovanou, ale občanským sdružením – střeleckým klubem Eustach, jehož členy jsou zejména majitelé společnosti - 1. žalované, členové jejich orgánů a další osoby především z řad mysliveckých sdružení. Trvá-li zákon na podmínce funkční souvislosti stavby a převáděného pozemku, pak v tomto případě nelze takovouto souvislost dovodit, přičemž drobné stavby a technická zařízení nelze označit za součást budovy klubovny střelnice ve smyslu §120 obč. zák. Navíc i v případě, že by byla shledána funkční souvislost klubovny a střelnice, nebylo by možné přehlédnout, že převedené pozemky k samotnému provozování střelnice neslouží a jsou jen zasaženy tvrzeným ochranným pásmem. Převod lze považovat za účelový i proto, že byly převedeny jen některé pozemky dotčené ochranným pásmem - u brokové střelnice tvrzené ochranné pásmo prochází nejprve přes dva pozemky třetích osob a teprve pak končí na pozemku převedeného 1. žalované. Odvolací soud rovněž odmítl závěr soudu prvního stupně, dle nějž převodem pozemků byl naplněn účel zákona o půdě, neboť tím je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a hospodářském rozvoji venkova, jenž předčí zájem úzké skupiny osob neohrožovat životy, zdraví a majetek svou zájmovou činností, je-li zřejmé, že splnění prevenční povinnosti si musí občanské sdružení zajistit jinými prostředky. Jelikož nedodržení zákonného postupu při převodu náhradních pozemků má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jsou předmětné pozemky stále ve vlastnictví České republiky a spravované Pozemkovým fondem.
K dovolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2714/2011, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu zatížený vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí ve věci. Závěr, že sporné pozemky funkčně nesouvisí se stavbami 1. žalované, byl odvolacím soudem učiněn, aniž by bylo možno mít za to, že žalobce v tomto směru unesl své důkazní břemeno, a aniž by byl náležitě podpořen důkazně podloženými skutkovými zjištěními a v odůvodnění rozhodnutí osvětlen způsobem odpovídajícím požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se přitom odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně bez toho, aby sám tyto důkazy zopakoval. Uvedené nedostatky za současného přihlédnutí k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát ani s ohledem na další v něm vyslovené podpůrné závěry, vedly dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, č. j. 22 Co 12/2011-396, opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem pozemků č. 823, 306/16, 349, 357, 443/11 a 484/3 v k. ú. V., vedených na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích, Katastrální pracoviště Český Krumlov, je Česká republika a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu. Odvolací soud zopakoval důkazy znaleckými posudky Miroslava Plášila ze dnů 10. 10. 2008 a 24. 7. 2009 a dále dokazování doplnil znaleckým posudkem JUDr. Jindřicha Kubíka a dalším znaleckým posudkem vyhotoveným Ing. Ottou Hudrlíkem, jenž hodnotil pouze jako důkaz listinou. Na základě takto doplněného dokazování učinil následující závěry. Základním předpokladem požadovaného určení je posouzení platnosti smlouvy ze dne 17. 12. 2009 uzavřené dle §11a odst. 11 zák. č. 229/1991 Sb., dle nějž je možno, aby oprávněné osobě, jež vlastní či spoluvlastní stavbu, byl mimo veřejnou nabídku převeden do vlastnictví pozemek, na němž je tato stavba umístěna, případně pozemek s touto stavbou funkčně související. O funkční souvislosti lze hovořit v případě stavebně-technické, hospodářské či jiné podobné souvislosti. Žalované měly za to, že smlouva je v daném případě odůvodněna existencí tzv. ochranného pásma zasahujícího na převáděné pozemky, jelikož 1. žalovaná je vlastníkem budovy na p. č. 823 a p. č. 824, včetně zázemí, tj. souboru drobných staveb a technických zařízení souvisejících s provozem střelnice. Odvolací soud zdůraznil, že dle odborné literatury se ochranným pásmem rozumí zvlášť vymezené území, v němž se zakazují nebo omezují určité činnosti z důvodu veřejného zájmu a jehož existence může vyplývat přímo ze zákona nebo příslušného správního aktu. V daném případě přitom nelze usuzovat na existenci takto pojímaného pásma, třebaže je nepochybné, že zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, vyžaduje pro povolení provozu střelnice existenci provozního řádu, jehož součástí je i určení prostoru (znalcem z oboru balistiky), jenž musí být v průběhu střelby zajištěn proti vstupu osob. Na vymezení takovéhoto prostoru se zde znalci neshodli, aniž by to však bylo možno pokládat za zásadní, neboť znalci byli za jedno v tom, že toto vymezení sloužící k zajištění bezpečného provozu při střelbách se provádí konkrétním vyznačením v terénu, a to umístěním tabulek na přístupových cestách. Funkční souvislost pozemků č. 306/16, 349, 357, 443/11, 484/3 (i pokud jsou podle závěrů JUDr. Kubíka dotčeny tzv. maximálním dostřelem jednotlivých střelišť) s provozem střelnice dána není. Zákon totiž nepředpokládá převod pozemků jakkoliv souvisejících s provozem nějakého areálu, nýbrž výslovně funkční souvislost se stavbou. Měla-li tedy většina převáděných pozemků (krom pozemků pod stavbou klubovny) spadat do tzv. ochranného pásma, aniž by šlo o ochranné pásmo v právním smyslu, přičemž nelze současně dovodit ani funkční souvislost se stavbou klubovny, je zřejmé, že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro platný převod dle §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud dále odmítl názor žalobce, že se 1. žalovaná nemohla stát vlastníkem „drobných staveb a technických zařízení“, popsaných v Dodatku č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 30. 4. 2008 uzavřené mezi Mysliveckým sdružením Vyšší Brod-Studánky a 1. žalovanou, neboť označení drobných staveb a technických zařízení jako součást klubovny střelnice neplatnost převodu nezpůsobují, byť je zjevné, že se nejedná o součást věci dle §120 odst. 1 obč. zák. Žalobci ovšem přisvědčil v tom, že existence budovy klubovny nikterak zásadně provoz střelnice neovlivňuje, což bylo doloženo vyjádřeními znalců, pročež není na místě dovozovat funkční souvislost pozemků spadajících do tzv. ohroženého prostoru s takovou budovou. Na základě předestřených úvah tedy odvolací soud uzavřel, že smlouva o převodu předmětných pozemků je absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť nebyla splněna podmínka požadovaná §11a odst. 11 zák. č. 229/1991 Sb., 1. žalovaná se tak nestala vlastníkem předmětných pozemků a jejich vlastníkem je nadále Česká republika.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání 1. i 2. žalovaná.
První žalovaná co do přípustnosti dovolání odkázala na §237 o. s. ř. a co do důvodnosti na §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, zejména doplnění dokazování před odvolacím soudem. Zdůraznila, že poté, co soudem ustanovený znalec JUDr. Kubík potvrdil dopad provozu střelnice na předmětné pozemky tvořící její ochranné pásmo dle zákona č. 119/2002 Sb., byl posudek tohoto znalce zpochybněn žalobcem vznesenou námitkou podjatosti znalce. Dovolatelkou byla doložena nedůvodnost této námitky, ovšem odvolací soud v rozporu s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř. připustil, aby žalobce předložil posudek ke stejné skutečnosti zpracovaný žalobcem zvoleným znalcem Ing. Ottou Hudrlíkem, jenž svůj posudek neopatřil doložkou dle §127a o. s. ř., pročež soud jeho posudek hodnotil pouze jako listinný důkaz. Tímto nesprávným postupem soudu bylo porušeno ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. a žalovaným byla odejmuta možnost přezkumu hodnocení důkazů soudem nadřízené instance. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla nevydání procesního rozhodnutí o přípustnosti ostatních důkazních návrhů, přičemž odvolací soud se s navrženými důkazy nevypořádal ani v odůvodnění svého rozhodnutí, a opětovně tak nedostál povinnostem ukládaným soudu §157 odst. 2 o. s. ř.
Poukázala dále na to, že žalobce neozřejmil, v čem konkrétně spatřuje rozpor předmětné smlouvy se zákonem. K jeho tvrzení ohledně nesplnění podmínky funkční souvislosti dovolatelka pokládala za vhodné uvést, že dle jejího setrvalého názoru existence ochranného pásma respektive „ohroženého prostoru“ ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb. představuje v daném případě jednu ze skutečností dokládajících funkční souvislost stavby na pozemku č. 823 a staveb jednotlivých střelišť s předmětnými pozemky, na nichž se tyto stavby nacházejí a jsou trvale provozovány. Označila rovněž důkazy ohledně existence staveb na těchto pozemcích (z nichž některé byly provedeny) a prostřednictvím znaleckých posudků Miloslava Plášila a JUDr. Kubíka osvědčila existenci ochranného pásma (ohroženého prostoru) střelnice zasahujícího na předmětné pozemky, čímž doložila splnění podmínky funkční souvislosti ve smyslu §11a zákona č. 229/1991 Sb. Úvahy odvolacího soudu ubírající se opačným směrem pak označila za nesprávné. Má navíc za to, že odvolací soud dezinterpretoval tvrzení žalovaných, jež dle něj měly spatřovat funkční souvislost především mezi pozemky a stavbou klubovny. První žalovaná, jak dokládají její v řízení učiněná podání, přitom konzistentně hovořila o funkční souvislosti veškerých nemovitých staveb v areálu střelnice s jednotlivými pozemky, na nichž se tyto stavby nacházejí a na něž tak dopadá jejich provoz. Tvrzení žalobce o neexistenci funkční souvislosti mezi budovou klubovny a převedenými pozemky je naopak ryze účelové, pročež je třeba mít za to, že žalobce nemůže unést důkazní břemeno ohledně neplatnosti předmětné smlouvy. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že znalcem z oboru balistika vymezený prostor zasahující na sporné pozemky existoval jako součást provozního řádu i před podpisem kupní smlouvy.
První žalovaná má tedy za to, že v daném případě nebyly v řízení doloženy okolnosti, pro něž by smlouva mohla být pokládána dle §39 obč. zák. za neplatnou pro rozpor se zákonem pro nesplnění podmínky dle §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb. Výše popsaný postup soudu odporuje úpravě obsažené v §157 odst. 2, §243d a §213 odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud se dostatečně nezabýval funkční souvislostí jednotlivých staveb (představujících jednotlivé věci v právním smyslu) s konkrétními pozemky. Dovolatelka spatřuje v postupu odvolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces i konstantní judikatury (zmiňované v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu) týkající se důkazního břemene účastníků a požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí. Poukázala rovněž na to, že judikaturou doposud nebyl dostatečně vymezen pojem funkční souvislost mezi stavbami a pozemky, přičemž není zřejmé, zda je třeba ji pojímat jako souvislost stavebně technickou či jako souvislost danou funkčním určením stavby. Rozhodující by přitom měla být funkce stavby z hlediska plnění společenských potřeb. S ohledem na uvedené tedy navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, či je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení za současného určení, že věc bude dle §243e odst. 3 o. s. ř. přidělena jinému senátu.
Druhá žalované své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu taktéž označila za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce vázanosti soudu nižšího stupně právními názory soudu dovolacího, otázce důkazního břemene na straně účastníků a požadavku na řádné odůvodnění rozsudku, jakož i připuštění nových důkazů v odvolacím řízení, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva doposud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud dle ní nedostál závaznému právnímu názoru dovolacího soudu ohledně důkazního břemene na straně žalobce a co do požadavku na řádné odůvodnění rozsudku. Dovolatelka zrekapitulovala postup odvolacího soudu při doplnění dokazování po vrácení věci Nejvyšším soudem a vyslovila názor, že v otázce existence funkční souvislosti vychází rozhodnutí ze skutkových zjištění postrádajících oporu v provedeném dokazování. Jelikož odvolací soud hodnotil původní znalecké posudky pana Miroslava Plášila ze dne 24. 6. 1996 a ze dne 10. 10. 2008, jakož i žalobcem navržený posudek Ing. Otty Hudrlíka, jen jako listiny, měl postupovat v souladu s ustanovením §127 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy s ohledem na to, že posouzení skutkového stavu záviselo na odborných znalostech, byl povinný posoudit tyto okolnosti pouze podle znaleckého posudku. Jediný znalecký posudek provedený na jednání dne 13. 3. 2013 přitom neprokázal tvrzení žalobce, a naopak podpořil tvrzení strany žalované. Druhá žalovaná dále připomenula, že se odvolací soud v písemném odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s důkazními návrhy 1. žalované, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytkla i nedostatečné zohlednění §213 odst. 4 o. s. ř. Je toho mínění, že nebyly splněny zákonné podmínky pro připuštění výjimky ze zásady nepřípustnosti novot v odvolacím řízení, aniž by navíc odvolací soud tento postup vysvětlil v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž se domnívá, že odvolací soud navzdory závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu opětovně a v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Přitakala rovněž názoru 1. žalované, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou funkční souvislosti se stavbami 1. žalované a jeho závěry nejsou podpořeny prokázanými skutkovými zjištěními. Má přitom za to, že funkční souvislost je dána jak funkčním určením staveb, tak existencí ochranného pásma neboli ohroženého prostoru dle zák. č. 119/2006 Sb. Předmětné pozemky jsou trvale ovlivněny lidskou činností prováděnou při provozu staveb a zastávají specifické funkce (např. ochrannou a preventivní) při užívání staveb 1. žalované. Na přípustnost dovolání dovolatelka usuzuje i z toho, že v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebylo řešeno vymezení pojmu „funkční souvislost“ dle §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb. Své podání dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se jím potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, případně je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalobce ve svém vyjádření k oběma dovoláním rozporoval argumentaci dovolatelek a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl, případně, pokud by se rozhodl pro postup dle §243a odst. 1 o. s. ř., aby nevyhověl návrhu na projednání věci jiným senátem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci lze obě podaná dovolání pokládat za přípustná ve smyslu §237 o. s. ř., neboť otázka funkční souvislosti pozemku a stavby ve smyslu §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb. v nastíněných souvislostech doposud judikaturou Nejvyššího soudu nebyla řešena. Nejvyšší soud se tedy zabýval důvodností podaných dovolání v rámci jediného zákonem připuštěného dovolacího důvodu – nesprávného právního posouzení věci.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že byť soud po částečném zopakování a doplnění dokazování shledal určitou formu dopadů provozu střelnice 1. žalovanou za použití jí vlastněných nemovitostí na předmětné pozemky, neměl za to, že by v tomto případě bylo možno hovořit o funkční souvislosti stavby a pozemku dle §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb. Tento závěr, opírající se o úvahu, že funkční souvislost lze mít za danou stavebně technickou, hospodářskou či jinou podobnou souvislostí, pak podpořil konstatováním, že zajištění bezpečnosti se dle shodného názoru znalců děje především konkrétním vyznačením v terénu (umístěním tabulek na přístupových cestách). Úvahám odvolacího soudu přitom v daném kontextu nelze upřít opodstatnění.
Ustanovení §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb. dává určité privilegované postavení oprávněné osobě, jež je vlastníkem nebo spoluvlastníkem stavby, která je nemovitostí, a jíž lze mimo veřejnou nabídku převést do vlastnictví pozemek, na kterém je tato stavba umístěna, i pozemek, jestliže s touto stavbou funkčně souvisí. Za stejných podmínek lze mimo veřejnou nabídku převést pozemek i na právního nástupce. Rozhodl-li se zákonodárce zvýhodnit určitý okruh osob, pak je dozajista na místě přihlížet i k tomu, zda je v jednotlivých případech naplňováno opodstatnění tohoto zvýhodnění konkrétního zájemce o nabytí pozemku tak, jak se podává ze zákonných předpokladů jeho uplatnění. Je možno předeslat, že i v případě, že zájemci o pozemek nebudou svědčit okolnosti, jež by dle zákona odůvodňovaly jeho zvýhodněné postavení, nebude vyloučeno, aby pozemek nabyl standardním způsobem. Zákonodárce, zjevně ve snaze dosáhnout racionálního a hospodárného využití pozemků, umožnil přednostní nabytí pozemku především osobě vlastnící stavbu s pozemkem funkčně související, nikoliv však pozemek jakkoliv se stavbou související. Provozování řady staveb může mít dopady na okolní pozemky. Nehledě na to, zda tyto dopady lze pokládat za natolik významné, aby měly za následek vznik území požívajícího zvláštního právního statutu vyjádřeného prostřednictvím institutu ochranného pásma či, jak je tomu v projednávané věci, ohroženého prostoru, nebylo by na místě ztotožňovat tyto dopady s funkční souvislostí ve smyslu §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb., a to ani tehdy, došlo-li k jejich vymezení před uzavřením kupní smlouvy. Byť podmínku funkční souvislosti lze mít za splněnou, je-li pozemek nezbytný k hospodářskému provozu určité stavby, tak jak to dovodil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 35/2008, v němž se vyjadřoval k otázce funkční souvislosti stavby vleku a pozemku přilehlé sjezdovky, bylo by neúměrným zvýhodněním vlastníka stavby, pokud by veškeré dopady činnosti realizované prostřednictvím určité stavby byly ztotožňovány s funkční souvislostí. Vlastník stavby by pak v podstatě volbou intenzity či extenzity způsobu, jímž se rozhodne stavbu využívat, mohl ovlivňovat rozsah pozemků, k jejichž nabytí mu bude svědčit přednostní právo. O funkční souvislosti dané hospodářským využitím určité stavby tedy bude na místě uvažovat především tehdy, pokud by hospodářský provoz stavby byl bez daného pozemku ve své podstatě vyloučen. Nelze odhlédnout ani od toho, zdali je možno zabránit negativním dopadům dané provozní činnosti na jiné pozemky, respektive na osoby, které by je obhospodařovaly, jinak než tím, že tyto pozemky budou převedeny do vlastnictví vlastníka staveb sloužících k dané činnosti. Je-li jim možno předejít, a to po faktické stránce, jak v tomto případě bylo shledáno odvolacím soudem, tak po stránce právní (např. prostřednictvím závazkového vztahu nebo za pomocí institutu věcného břemene), pak je to opět důvod pro to, aby intenzita provázanosti užívání stavby a pozemku nebyla kvalifikována jako funkční souvislost, pro niž by bylo třeba vlastníku staveb přiřknout privilegované postavení při nabytí pozemku. Posouzení existence funkční souvislosti stavby a pozemku je třeba činit s přihlédnutím k náležitě objasněným konkrétním okolnostem případu, nicméně by nemělo překročit předestřená koncepční východiska. Úvahy odvolacího soudu, vyslovené na základě doplněného dokazování k otázce funkční souvislosti (představující zákonný předpoklad řádného převodu vlastnického práva na 1. žalovanou) předmětných staveb a pozemků, je přitom možno pokládat za souladné s nastíněným výkladem, a odvolacímu soudu tak není důvodu v tomto vytýkat nesprávnost závěru, dle nějž je na předmětnou smlouvu třeba pohlížet pro rozpor se zákonem (tedy §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb.) jako na neplatnou ve smyslu §39 obč. zák.
S ohledem na uvedené pak nemohou důvodnost dovolání založit ani výtky poukazující na to, že se odvolací soud nezabýval veškerými stavbami ve vlastnictví 1. žalované a zaměřil se pouze na stavbu klubovny, neboť předestřené úvahy lze bez dalšího vztáhnout i na ně. Byť by bylo na místě, aby se k nim odvolací soud v tomto ohledu explicitně vyjádřil v rámci svého posouzení, za daných okolností tento nedostatek není způsobilý založit nesprávnost jeho rozhodnutí. Správnost rozhodnutí rovněž nemůže zpochybnit poukaz na to, že závěr o absenci funkční souvislosti byl odvolacím soudem vysloven navzdory tomu, že znaleckými posudky Miloslava Plášila a JUDr. Kubíka byla doložena existence ohroženého prostoru na předmětných pozemcích, neboť ani tyto posudky (v souladu s tvrzeními obou dovolatelek) nedokládají takovou míru propojenosti staveb a pozemků, jež by přesahovala rozebíraná kritéria pro posouzení splnění podmínky funkční souvislosti. Namítají-li dovolatelky v této souvislosti, že odvolací soud pochybil ve způsobu, jímž prováděl a hodnotil důkazy znaleckými posudky, pak nejenže tímto nepoukazují na nesprávné právní posouzení věci představující v souladu s §241a o. s. ř. jediný zákonem připuštěný dovolací důvod, ale ve světle výše uvedených právních východisek rovněž nedokládají, že by se odvolací soud mohl dopustit takového pochybení, jež by bylo způsobilé ovlivnit správnost rozhodnutí na věci, a založit tak vadu, k níž je dovolacímu soudu ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř. uloženo přihlížet z úřední povinnosti. Jeví se totiž jako akceptovatelným, podávala-li se ze znaleckých posudků shoda ohledně způsobu, jímž se zajišťuje bezpečný provoz při střelbách, jenž odvolací soud nepojímal jako způsobilý založit funkční souvislost mezi stavbami a pozemky, nezabýval se již dále zkoumáním rozsahu ohroženého prostoru a případně dále nepostupoval dle §127 o. s. ř.
K výtce, že se odvolací soud při zjišťování okolností stěžejních pro rozhodnutí věci nepřidržel pokynů vyplývajících z §213 odst. 4 o. s. ř. a porušil zákaz novot v odvolacím řízení, je třeba říci, že tento zákaz se v souladu s §205a o. s. ř. neuplatní mimo jiné tehdy, má-li být prostřednictvím nových skutečností a důkazů splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom opakovaně zdůraznil, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu, což znamená, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002). Neměl-li v projednávané věci soud prvního stupně s ohledem na svůj jiný právní náhled za to, že by měl účastníkům příslušné poučení poskytnout, pročež tak učinil na svém jednání dne 10. 7. 2012 až odvolací soud (č. l. 263), jenž následně dokazování doplnil způsobem nepřesahujícím limity dané §213 odst. 4 o. s. ř., pak nelze v tomto postupu spatřovat žádné pochybení. Jak již dříve připomněl Nejvyšší soud, například ve svém rozsudku ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/201, občanský soudní řád vylučuje dokazování před odvolacím soudem dosud neprovedenými důkazy tehdy, jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo bylo provedeno jen zcela nedostatečné dokazování, přičemž obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Toto ustanovení je normou s relativně neurčitou hypotézou, a je tedy do značné míry pouze na úvaze odvolacího soudu, zda s ohledem na předchozí průběh dokazování shledá, že dokazování bylo zcela nedostatečné a že jeho doplnění bude rozsáhlé. Pouze v případech, v nichž je nedostatečnost provedeného dokazování před soudem prvního stupně naprosto zjevná, by mohl být zmíněný postup dovolacím soudem označen za vadný, v daném případě by sice bylo možné pochybovat o tom, zda dokazování před soudem prvního stupně bylo dostatečné, nelze však říci, že by šlo o dokazování zcela nedostatečné, a není tak důvodu považovat tento předpoklad za naplněný. V projednávané věci byl důkaz znaleckým posudkem ke zjištění existence funkční souvislosti prováděn již v řízení před soudem prvního stupně, avšak odvolacímu soudu, instruovanému soudem dovolacím stran náležité podloženosti závěru o neplatnosti smlouvy, se tento posudek nejevil jako dostatečná opora pro jeho rozhodnutí. Bylo-li přitom dokazování směřováno pouze k prokázání funkční souvislosti, nelze je bez dalšího považovat ani za rozsáhlé, a to i přesto, že odvolací soud proto, aby mohl učinit náležitě podložená zjištění, k důkazu provedl dva další znalecké posudky (z nichž jeden hodnotil jako důkaz listinou), neboť by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie ukládající soudu, aby v řízení postupoval tak, aby věc byla co nejdříve projednána a rozhodnuta (vyjádřenou zejména ustanoveními §6 a §100 o. s. ř.), pokud odvolací soud v okamžiku, kdy zjistí, že znalecký posudek, jímž doplnil dokazování, je nedostatečný, věc vrátil soudu prvního stupně namísto toho, aby připustil doplnění dokazování vypracováním ještě jednoho posudku k prokázání týchž skutečností. Jak již dříve připomněl Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8, svazek 1/2009), právní úprava týkající se dokazování před odvolacím soudem je oproti úpravě účinné do 1. 4. 2005 liberálnější, a umožňuje tak významnějším způsobem změnu či doplnění skutkových zjištění odvolacím soudem. Lze přitom mít za to, že doplněním dokazování v souladu s návrhy žalobce soud odstranil i předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu vytýkaný nedostatek spočívající v nedostatečném zohlednění povinnosti žalobce unést důkazní břemeno stran jím tvrzené neplatnosti kupní smlouvy.
Dovolatelkám by bylo možno přisvědčit v tom, že odvolací soud měl v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí blíže objasnit, proč nevyhověl veškerým důkazním návrhům. S ohledem na výše akceptovanou správnost úvah odvolacího soudu stran otázky funkční souvislosti stavby a pozemku, podpořenou dovolatelkami nikterak nezpochybněným zjištěním, v čem konkrétně v daném případě funkční souvislost spočívala, nemohla být správnost jeho rozhodnutí ovlivněna tím, že se v rozhodnutí nevypořádal s dalšími důkazními návrhy směřujícími k doložení propojenosti staveb a pozemků odvolacím soudem již v tomto ohledu nekvalifikované jako funkční souvislost stavby a pozemku. Ani z této skutečnosti tedy na důvodnost dovolání usuzovat nelze.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláními nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodná dle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu