ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1767.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1767/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce P. f. České republiky, proti žalovanému Obci L., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví a správy k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 1131/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.4.2005, č.j. 11 Co 342/2003-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeným byl změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 4. 2003, č.j. 10 C 1131/2001-87, a to tak, že se určuje, že pozemky parc. č. 3251/1, 3252/1 a 3257 (první dva ovocný sad), zapsané v katastru pro obec a k. ú. L., jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce.
Odvolací soud dovodil, že pro přechod pozemků na obec nebyla splněna podmínka hospodaření s majetkem ke dni 24. 5. 1991 ve smyslu §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť od roku 1954 předmětné pozemky zemědělsky využívala 2. Základní organizace Č. z. s. v L. Pojem hospodaření nutno vyložit jako skutečnou realizaci práva k pozemkům, včetně užívání majetku k plnění úkolů organizace; toto na straně obce nebylo naplněno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opřel o tvrzené důvody spočívající v procesní vadě s následkem nesprávného rozhodnutí a v nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele nebyl závěr o využití pozemků organizací Č. z. s. mezi stranami nesporný. Rozhodný pojem „hospodaření“ s věcmi pak dovolatel vyložil jinak, než odvolací soud; bylo třeba vycházet z právního stavu, daného vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, a také ze stavu vzniklého po zániku národních výborů dnem 24. 11. 1990 – poté se již dostal majetek státu do držby obcí a zákon č. 172/1991 Sb. tak legalizoval vlastnictví obcí k tomuto majetku se zpětnou účinností. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno za žalovaného advokátem v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a dovolací důvody byly označeny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Přípustnost dovolání založila diformita rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání však není důvodné.
Ve věci se nejednalo o tzv. historický majetek obce, nabytý před datem 31. 12. 1949. Nešlo ani o takové pozemky, jež by byly, počínaje rokem 1954, formálně předány Č. z. s. (jeho základní organizaci) do trvalého užívání podle §70 tehdejšího hospodářského zákoníku (což vylučuje aplikaci výluky z obecního majetku podle §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.). Aktivní věcnou legitimaci žalobce, podepřenou z hlediska naléhavého právního zájmu dosavadním zápisem žalovaného v katastru nemovitostí jako vlastníka pozemků, potenciálně opravňoval §55 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. i §17 zákona č. 229/1991 Sb. (P. f. je tam pověřen hospodařením resp. správou zemědělského majetku ve vlastnictví státu). Pozemky se nestaly předmětem restituce; i při existenci restituentů byly pravomocně kvalifikovány příslušným pozemkovým úřadem, cestou rozhodnutí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., jako zastavěné a tedy nezpůsobilé k vydání.
Dovolací soud neshledal oprávněným ten dovolací důvod (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) uplatněný žalovaným a napadající procesní závěr odvolací instance, podle něhož „nebylo sporu“ o zemědělském využití pozemků zahrádkáři od roku 1954. Je sice zjevné, že nešlo o shodné tvrzení účastníků ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř., ale užívání předmětných pozemků ze strany 2. ZO Č. z. s. od uvedeného roku je důkazním závěrem (výsledkem hodnocení důkazů) soudem prvního stupně (viz třetí strana jeho rozsudku, druhý odstavec zespodu – „žalobce doložil…“), jenž byl převzat i odvolacím soudem (srov. druhý odstavec odůvodnění rozsudku).
Skutečně spornou právní otázkou tedy zůstal výklad pojmu „hospodaření“ s pozemky v intencích §1 zákona č. 172/1991 Sb.; posledně citované ustanovení představovalo jedinou možnost, jak by pozemky mohly přejít ex lege na žalovanou obec. Zatímco odvolací soud tu preferoval v rámci právních aspektů problematiky faktické hospodaření, dovolatel považoval za rozhodný toliko právní (formální) stav.
Dovolatel se při své interpretaci opřel o řadu vlastních výkladových závěrů. Opomenul však, že Nejvyšší soud se ve své již konstantní judikatuře opakovaně k výkladu rozhodného ustanovení i pojmu vyjádřil. Tak například v rozsudku ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001 (Soubor rozhodnutí NS sv. 23, C 1605), se – i s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu – vykládá pojem hospodaření v obdobném významu jako původní pojem „správa“, převzatý do §6 vyhlášky č. 119/1988 Sb.; v rámci náplně pojmu správa je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu a opravy atd. Nelze tu vycházet pouze z právního titulu, ale je nutno zohlednit i způsob, jakým toto hospodaření reálně probíhalo. Obdobně, ve prospěch faktického hospodaření, interpretuje pojem hospodaření též rozsudek ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2112/2001 (Soubor rozhodnutí NS sv. 13, C 937), a celá řada dalších dostupných rozhodnutí i jiných senátů dovolací instance.
Citované závěry tedy hovoří ve prospěch výkladu provedeného odvolacím soudem; interpretace dovolatele zde nemohla obstát, zejména byly-li pozemky i po roce 1991 obhospodařovány základní (místní) organizací Č. z. s.
Ani uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nebyl naplněn a dovolací soud proto dovolání žalovaného, pro správnost rozsudku odvolacího soudu, podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl; neshledal přitom ani existenci případných tzv. zmatečnostních vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
Strana žalující sice měla v dovolacím řízení úspěch, nevznikly jí však žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. února 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu