ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1902.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1902/2018-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČO 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi 134/15, proti žalovanému A. Š. , P., zastoupenému JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 394/23, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 150/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 91 Co 354/2017-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Schönbacha do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 7. 2017, č. j. 26 C 150/2016-108, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobce ke specifikovaným pozemkům v katastrálním území H., obec P., a žalobce byl zavázán nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.328 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalovanému 6.776 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce, jenž tvrdil, že vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem na něj přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), napadl dovoláním výrok I. citovaného rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
Namítal, že důkazy provedené před soudy nižších stupňů neumožňují závěr o tom, že za řízení nebylo prokázáno nabytí vlastnického práva k části předmětných pozemků (pozemky č. parc. v katastrálním území H., obec P.; dále i jen „Pozemky A“) státem v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (dále jen „rozhodné období“) prostřednictvím převzetí jejich držby bez právního důvodu. Rovněž zpochybňoval skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že nebyla prokázána zastavěnost ostatních sporných pozemků (pozemky č. parc., č. parc., č. parc., č. parc. v katastrálním území H., obec P.; dále i jen „Pozemky B“) stavbami vybudovanými v rozhodném období státem, poukazuje na v řízení provedené důkazy a argumentuje, že nebyly provedeny veškeré jím označené důkazy; dovozuje z toho, že dohody, na jejichž základě byly žalovanému a jeho právní předchůdkyni uvedené pozemky státem vydány (srov. ust. §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), jsou pro rozpor s citovaným zákonem absolutně neplatné. Uváděl rovněž, že vydání veškerých sporných pozemků mělo být uplatněno v restitučním řízení, přičemž žalovanému (jeho právní předchůdkyni) neměly být vydány a měla jim za ně být poskytnuta náhrada.
Se zřetelem k ust. §241b odst. 3, věty první, o. s. ř. pak nelze přihlížet k dovolacím důvodům uplatněným dovolatelem „nově“ v podání ze dne 27. 6. 2018, tedy po uplynutí dovolací lhůty.
Žalovaný navrhl dovolání žalobce odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jakkoli dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem a nepředkládá tím (oproti svému mínění) dovolacímu soudu k posouzení žádnou právní otázku (hmotného či procesního práva), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Svými výtkami totiž brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vytýká-li současně vadu řízení spočívající v tom, že nebyly provedeny veškeré jím označené důkazy, dlužno dodat, že s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani vady řízení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné však přípustnost dovolání založit rovněž nemohou. Na rozhodnutí soudu přitom zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Prostřednictvím výše rekapitulovaných námitek dovolatele tudíž nelze na přípustnost dovolání usuzovat.
Odvolací soud se přitom svým rozhodnutím nezpronevěřil judikatuře dovolacího soudu, dle níž v situaci, kdy vlastnické právo žalovaného k „Pozemkům A“ nebylo v rozhodném období zpochybňováno (žalovanému svědčil zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, platil daně z předmětných nemovitostí, pozemky nabyl děděním na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 10 ze dne 10. 3. 1987, sp. zn. 10 D 2736/84-84, resp. směnnou smlouvou ze dne 20. 4. 2005) nebylo na místě, aby se jeho uznání domáhal cestou restitučního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
Neodchýlil se současně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ani tím, že při rozhodování o vlastnickém právu k „Pozemkům B“ (vydaným žalovanému v restitučním řízení) vyšel z pravomocných rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu hl. m. Prahy ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. PÚ 1357/99, jímž byla schválena dohoda ze dne 8. 6. 1999 o vydání pozemků č. parc., č. parc. a č. parc. uzavřená podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mezi dovolatelem (coby osobou povinnou), žalovaným a jeho právní předchůdkyní (osobami oprávněnými), a ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. PÚ 1090/00, jímž pozemkový úřad rozhodl podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (mimo jiné) o vlastnictví žalovaného k podílu na pozemku č. parc. (dovolatel mylně implikuje, že spoluvlastnický podíl k uvedenému pozemku byl žalovanému vydán rovněž postupem podle ust. §9 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Judikatura dovolacího soudu totiž opakovaně dovodila, že vlastnictví oprávněné osoby (§4 zákona č. 229/1991 Sb.) je založeno nikoliv dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou podle ust. §9 odst. 1 citovaného zákona, nýbrž (obdobně jako v případech podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení, a že z rozhodnutí pozemkového úřadu podle ust. §9 odst. 2 citovaného zákona soud v občanském soudním řízení za užití ust. §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vychází (a to i jde-li o rozhodnutí vadné, nikoliv však nicotné), přičemž pouhou vadu, nikoliv nicotnost, způsobuje např. i (případná) okolnost, že s určitým subjektem nebylo nakládáno jako s řádným účastníkem správního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4882/2015, či ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 851/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1177/2001, a ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011).
Z uvedeného je tak zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzované věci naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšného žalovaného, jenž podal v dovolacím řízení vyjádření, náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3.100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4.114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu