ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2609.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2609/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 152, proti žalovaným 1) F. H. , a 2) M. H. , zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 105/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009, č. j. 15 Co 324/2008-104, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 17. prosince 2009, č. j. 15 Co 327/2008-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009, č. j. 15 Co 324/2008-104, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. prosince 2009, č. j. 15 Co 327/2008-108, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem z 23. 4. 2007, č.j. 9 C 105/2006-61, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) vyhověl žalobě o určení, že pozemky ve zjednodušené evidenci - parcely podle původního Pozemkového katastru parc. č. 346/56, 347/3, 347/4 a 347/5 v katastrálním území H. a pozemky ve zjednodušené evidenci parc. č. 649/2, 649/3, 649/4, 651/1, 651/2, 655/4, 656, 735/2, 755/3, 835, 844 a 846 v katastrálním území Č. jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalujícího Pozemkového fondu České republiky (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o poplatkové povinnosti žalovaných (doplňujícím usnesením z 29. 6. 2007, č. j. 9 C 105/2006-68).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví rodičů prvního žalovaného, F. a F. H., kteří je bezúplatně převedli do vlastnictví československého státu, na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku z 5. 4. 1963, kterou stát – prostřednictvím Okresního národního výboru ve Žďáru nad Sázavou - přijal dne 6. 4. 1963. Ač tím rodiče prvého žalovaného vlastnictví k nemovitostem pozbyli, totožné pozemky kupní smlouvou z 18. 2. 1975 prodali žalovaným; smlouva byla 4. 6. 1975 registrována státním notářstvím, které z důvodu absence zápisu vlastnického práva v tehdejší evidenci nemovitostí (jehož ovšem k převodu vlastnictví nebylo třeba) o vlastnickém právu státu nemělo žádných poznatků. Tuto později uzavřenou kupní smlouvu označil soud prvního stupně za neplatný právní úkon, jelikož jím mělo být převáděno na žalované právo, které prodávající v době převodu již neměli. Žalovaní – podle závěru soudu prvního stupně – vlastnické právo nenabyli ani vydržením podle §134 odst. 1 obč. zák., jelikož prodávajícími byli upozorňováni na okolnost, že jde o pozemky již dříve darované státu; proto nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že s převodci uzavřeli platnou smlouvu a že jim pozemky patří. Soudu prvního stupně tudíž uzavřel, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika, shledávaje současně, že na žádaném určení práva má žalobce (Pozemkový fond České republiky jako správce pozemků) naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jestliže jako výluční vlastníci totožných pozemků jsou na základě shora uvedených titulů v katastru nemovitostí duplicitně zapsáni jak Česká republika, tak i žalovaní.
Rozsudkem z 15. 12. 2009, č.j. 15 Co 324/2008-104, Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu Pozemkového fondu České republiky o určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o poplatkové povinnosti žalovaných (doplňujícím usnesením ze 17. prosince 2009, č.j. 15 Co 327/2008-108). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil, o věci však učinil jiné závěry právní. Konstatoval, že rodiče prvého žalovaného pozemky darovali státu „v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“ a jde proto o neplatný právní úkon „podle §37 obč. zák. účinného v roce 1963“. Dovodil, že žalovaní – kteří vlastnické právo k pozemkům měli nabýt na základě kupní smlouvy, schválené k tomu příslušným orgánem a registrované státním notářstvím, byli v dobré víře, že jim pozemky patří. Již z tohoto důvodu odvolací soud jejich držbu kvalifikoval jako držbu oprávněnou, jež „uplynutím stanovené doby k vydržení“ měla za následek nabytí vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítal, že žalovaní nemohou účinně zpochybňovat platnost darování učiněného jejich rodiči v roce 1963 podle obecného předpisu, tehdy platného občanského zákoníku, jelikož i na tyto případy – kdy měl stát pozemky nabýt na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 – dopadá zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) jako předpis speciální. Z uplatnění restitučního nároku žalovaní vyloučeni nebyli, o čemž svědčí i skutečnost, že v dubnu 1992 žádali o vydání pozemků u příslušného pozemkového úřadu, restituční řízení však nedokončili. Za nesprávný označil žalobce i závěr odvolacího soudu o dobré víře žalovaných, že jim pozemky patří na základě kupní smlouvy uzavřené s rodiči prvého žalovaného v roce 1975, jestliže bylo prokázáno, že kupující od prodávajících věděli, že jde o pozemky již dříve darované státu. Při hodnocení podmínek vydržení odvolací soud nezkoumal, kdy se žalovaní v dobré víře chopili držby pozemků a zda uplynula zákonem stanovená desetiletá vydržecí doba. Před rokem 1992 byly totiž pozemky v užívání socialistických organizací a vědomost, že jim pozemky patří, mohli žalovaní získat nejdříve v dubnu 1992, kdy byli pozemkových úřadem informováni o tom, že jako vlastníci pozemků nemusí žádat o jejich vydání podle restitučních předpisů. Jestliže již v roce 1997 byli seznámeni s existencí listiny o bezplatné nabídce pozemků státu a o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nepřetržitá doba jejich držby – šlo-li o držbu oprávněnou – doby deseti let nedosáhla a k nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 obč. zák. nevedla. Žalobce proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní označili rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Se skutkovými i právními závěry v něm uvedenými se ztotožnili a navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách uplatnitelnosti vlastnického nároku podle obecného předpisu a nabytí vlastnického práva vydržením.
K prvé z nastolených otázek Nejvyšší soud odkazuje na nyní již ustálenou judikaturu, jíž základem je názor, že restituční předpisy jsou ve vztahu k občanského zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2187, sešit 27). Judikatorní praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývající titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úpravu je speciální úpravou k předpisům obecným.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením z 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl).
Také v případech, kdy ke ztrátě majetku – který je zemědělským majetkem ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě – došlo na základě státem akceptované nabídky bezplatného odevzdání, pamatuje ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na státu nebo na jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování uzavřené dárcem v tísni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1280/2005).
V posuzované věci – v níž jde o určení vlastnického práva státu k pozemkům, které měl stát nabýt na základě akceptované nabídky bezplatného odevzdání majetku, učiněné rodiči prvního žalovaného dne 5. 4. 1963 – bylo proto namístě zabývat se v prvé řadě tím, zda se žalovaní mohli domáhat vydání pozemků podle restitučních předpisů, nebo zda své vlastnické nároky (zde ve formě obrany proti žalobou uplatněnému nároku na určení vlastnického práva státu) mohou dovozovat z obecného předpisu. Vodítkem by při hledání odpovědi na tuto otázku by měla být soudu jednak výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, jež ovšem nelze aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci, jak Ústavní soud obecným soudům připomněl ve svém nálezu z 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, popřípadě v nálezu z 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09. Je tedy třeba hledat i odpověď i na otázku, zda žalovaní mohli nárok uplatnit podle restitučního předpisu, popřípadě co bylo důvodem jeho neuplatnění (zda žalovaní předmětné pozemky v době uplatnitelnosti nároku již drželi, zda byli jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí a stát se k nim stát jako k vlastníkům choval nebo naopak zda již v té době jejich vlastnické právo zpochybňoval).
V případě závěru o uplatnitelnosti vlastnického práva podle obecného předpisu je namístě znovu zkoumat i otázku platnosti právního úkonu, jež měl vést k převodu vlastnického práva na stát, eventuelně též otázku nabytí vlastnického práva vydržením. K originálnímu nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu (§134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci (§129 odst. 1 obč. zák.), k níž je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle nakládat s věcí jako s vlastní a faktické ovládání věci (k pojmu držby více srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 949, svazek 13). Vlastnické právo vydržením může nabýt pouze oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.). Za oprávněné držitele je pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo; přitom postačí, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod C 1176, svazek 16, ročník 2002).
Otázkou uplatnitelnosti vlastnického práva žalovanými podle restitučního předpisu v konkurenci s obecným předpisem se odvolací soud nezabýval. Při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením neobjasnil, zda a od kdy byli žalovaní držiteli pozemků ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. Při hodnocení oprávněnosti jejich držby (§134 odst. 1 obč. zák.) se spokojil pouze s existencí kupní smlouvy uzavřené z 18. 2. 1975, aniž by přihlédl k ostatním v řízení zjištěným skutečnostem o platnosti tohoto titulu a o možné vědomosti kupujících o jeho vadách. Nezodpovězena zůstala i otázka stanovení počátku vydržecí doby a jejího (nepřetržitého) plynutí a završení (určení okamžiku nabytí vlastnického práva vydržením), jak dovolatel opodstatněně namítá.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu