ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1963.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1963/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Bc. I. K. , P., b) F. R. , P., obou zastoupených doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, c) A. M. , K. u K., a d) O. K. , P., proti žalované Občanské demokratické straně , IČO: 16192656, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1106/9, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o určení, že rozhodnutí orgánu politické strany je v rozporu se zákonem a jejími stanovami , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 173/2013, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 21 Co 544/2014-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. května 2014, č. j. 42 C 173/2013-103, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že označené rozhodnutí orgánu politické strany (vnitřní usnesení výkonné rady žalované ze dne 28. 2. 2013, jímž byly v bodech 4. a 5., mimo jiné, zrušeny licence místním sdružením žalované působícím v oblastním sdružení Praha 12 a byl jím současně schválen zánik oblastního sdružení Praha 12, a kdy odvolání žalobců proti němu podané bylo zamítnuto usnesením smírčího výboru žalované ze dne 22. 3. 2013, č. j. SV-013/2013) není v souladu se zákonem a stanovami žalované.
Rozsudek odvolacího soudu – ve výroku pod bodem I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – napadli dovoláním žalobci a) a b).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
V prvé řadě – jde-li o dovolateli kritizované řešení otázek hmotného práva, na němž spočívá rozhodnutí ve věci samé – Nejvyšší soud odkazuje na jím vydané usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4379/2014 (spolu s další judikaturou jím rekapitulovanou, včetně užité argumentace v rovině ústavněprávní), jímž byly dovolateli nastolené otázky řešeny za obdobných skutkových okolností a ve vztahu k týmž rozhodnutím žalované a kdy k přijatému řešení se Nejvyšší soud následně přihlásil i ve své další rozhodovací praxi (k tomu srov. např. usnesení ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4129/2015, jímž byly – z podnětu jiných dotčených členů žalované – řešeny otázky prakticky totožné).
K argumentaci dovolatelů závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, sluší se i v této věci zopakovat, že význam citovaného nálezu je třeba chápat tak, že jím došlo k rozšíření okruhu rozhodnutí orgánů politické strany, jež podléhají soudnímu přezkumu, nikoliv však k prohloubení soudní ingerence do činnosti politických stran. K takové interpretaci se Ústavní soud přihlásil i v usnesení ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2683/13, v němž připomněl, že zmíněný nález především zdůraznil povinnost obecných soudů plynoucí z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky interpretovat §16a zákona o politických stranách prizmatem v nálezu předestřených aspektů ústavního požadavku respektu k vnitrostranické demokracii a bez ohledu na úzce a nedostatečně vymezený rámec v §16a odst. 1 a §9 zákona o politických stranách. Připustil přezkum rozhodnutí vnitrostranických orgánů z hlediska možného zásahu do základních práv stěžovatele jako člena politické strany konkrétní činností politické strany při současném respektování zásady plynoucí z §3 odst. 1 zákona o politických stranách, dle níž mohou státní orgány do postavení a činnosti politických stran zasahovat jen na základě zákona a v jeho mezích. Dovolateli současně vyzdvihovaná zásada in dubio pro libertate uplatňuje se pak především ve vztahu mezi jednotlivcem a státem (srov. dovolateli citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07), přičemž však politická strana je právnickou osobou sui generis , na niž se vztahuje zásada legální licence (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 53/99).
Ani z rozhodovací praxe Ústavního soudu nevyplývá, že by obecnému soudu bylo umožněno bez dalšího přezkoumávat demokratičnost stanov politické strany či vyplňovat jejich mezery, nedošlo-li k zásahu do základních práv členů politické strany. O zásah takové intenzity a důsledků v souzené věci nejde, nejenom proto, že i žalobcům, stejně tak jako ostatním členům zrušených sdružení byla dána možnost registrovat se ve stanovené lhůtě v jiném místním sdružení či místní sdružení – za předem stanovených podmínek – opětovně založit; rozhodnutí příslušných orgánů žalované (či jejich nečinnost) při pozdější realizaci takto deklarovaného práva, dovolateli současně kritizované, předmětem přezkumu v souzené věci (v níž jde o posouzení označeného usnesení výkonné rady) nejsou. Samotné rozhodnutí orgánu politické strany, žalobci napadené, objektivně nezasáhlo významným způsobem do práv žalobců, rozhodnutí netýká se otázky členství žalobců v politické straně a jeho vydání nebylo projevem svévole vedení politické strany, nýbrž reakcí jejího příslušného orgánu na důvodné podezření, že při výkonu činnosti rozhodnutím dotčených místních organizací, zejména při rozšiřování či přesunu členské základny docházelo k některým nekalým praktikám. Zásah je přitom třeba vnímat i v intencích výše rozvedené zásady autonomie politické strany zahrnující také povinnost členů podrobit se rozhodnutím orgánů strany.
Stejně tak jako ve věcech již dříve řešených, i v nyní posuzované věci Nejvyšší soud k dalším dovolateli formulovaným námitkám předesílá, že samotný závěr soudů nižších stupňů o obsahu stanov žalované (politické strany), dovolateli takto současně kritizovaný, patří ke skutkovým zjištěním, jež nelze účinně zpochybnit dovoláním (to lze podat toliko z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; §241a odst. 1 o. s. ř.). V situaci, kdy stanovy žalované výslovně nepodmiňovaly zrušení licence místnímu sdružení souhlasem jiného orgánu žalované, nebylo by možno dospět k závěru o rozporu napadeného rozhodnutí se stanovami žalované ani proto, že jej učinil sám (k němu jinak kompetentní) orgán žalované – výkonná rada. K rozhodnutím současně stanovené podmínce trvalého pobytu zakládajících členů při opětovném založení místního sdružení odkazuje se pak na kompetenci výkonné rady udělovat licence místním sdružením (kdy jde o pravomoc nepostrádající jistou diskreci a tedy i možnost stanovit předem legitimní podmínky, za kterých bude tato licence udělena, jak stalo se i v nyní posuzovaném případě). K argumentaci dovolatelů též „závazným výkladem stanov“ smírčím výborem žalované nelze než připomenout, že právě tento orgán žalované shledal v projednávané věci postup výkonné rady správným (a odvolání žalobců proto zamítl).
Dovolateli namítaná procesní pochybení soudů nižších stupňů, pokud tyto – dle názoru dovolatelů v rozporu s procesní úpravou koncetrace řízení – nepřihlédly k některým účastníky uplatňovaným skutečnostem, také nemohou založit přípustnost dovolání, neb jde o argumentaci vadou řízení (kdy ke zmatečnostem, stejně tak jako k jiným vadám řízení s dopadem na správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud toliko v případě již jinak přípustného dovolání; srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nadto se v souzené věci – v rovině hmotněprávního posouzení věci – uzavírá, že ani tyto další dovolateli předestředné okolnosti nemohly vést k jinému rozhodnutí ve věci samé v situaci, kdy absence toliko některých dílčích formálních náležitostí písemného vyhotovení zpochybňovaného rozhodnutí (absence podpisu předsedy výkonné rady) nemohla by být dostatečně silným důvodem k ingerneci státu do autonomie politické strany a kdy relevatní okolnost o přijetí usnesení žalované většinou hlasů členů výkoné rady měl odvolací soud tak či onak za prokázanou již z jiných provedených důkazů (a kdy zpochybňování tohoto naposled uvedeného závěru bylo by taktéž kritikou skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, tedy argumentací nevystihující jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani možná námitka, že se soudy nižších stupňů (v důvodech svých rozhodnutí) nevypořádaly se všemi předestřenými námitkami (ve vztahu k možným vadám napadeného rozhodnutí žalované), nemůže mít vliv na závěr o nepřípustnosti dovolání, nejenom proto, že i zde jde o argumentaci podřaditelnou nanejvýše vadám řízení, avšak s připomenutím, že ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; §157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází pak z ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců a) a b) bylo odmítnuto pro nepřípustnost a kdy žalované, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu