ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4129.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4129/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Ing. P. M. , P., b) H. Š. , Z., a c) S. B. , Ch., zastoupených Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Velvarská 1701/25, proti žalované Občanské demokratické straně , IČO: 16192656, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1106/9, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o určení, že rozhodnutí orgánu politické strany je v rozporu se zákonem a stanovami , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 380/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 14 Co 423/2014-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2014, č. j. 60 C 380/2013-78, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že označené rozhodnutí orgánu politické strany – vnitřní usnesení výkonné rady žalované ze dne 28. února 2013 ve znění jeho přílohy z téhož dne, kterým se v bodě 4 ruší licence všem místním sdružením působícím v oblastním sdružení ODS Praha-západ, a v bodě 5 se schvaluje zánik oblastního sdružení Praha-západ a navazující rozhodnutí smírčího výboru žalované ze dne 22. března 2013, č. j. SV-011/2013 – nejsou v souladu se zákonem a stanovami žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud také neshledal důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Ze své rozhodovací praxe Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4379/2014 (spolu s další jím rekapitulovanou judikaturou), jímž byly dovolateli nastolené otázky řešeny za obdobných skutkových okolností a ve vztahu k týmž rozhodnutím žalované a v němž Nejvyšší soud také vyložil, že předestřeným nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, došlo k rozšíření okruhu rozhodnutí, jež podléhají soudnímu přezkumu, nikoliv však k prohloubení soudní ingerence do činnosti politických stran; v uvedeném směru odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2683/13, v němž byl vysloven závěr obdobný.
Tyto závěry odvolací soud zohlednil i při rozhodování o žalobě v této věci (navzdory tomu, že dovolatelé jsou jiného mínění), přistoupil-li k přezkumu rozhodnutí orgánu politické strany, jež se nedotýká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí. Maje na zřeteli i rozhodovací praxi soudů ve věcech občanských sdružení (spolků) dovolací soud také vyložil, že i soudní ingerence do autonomie politických stran musí být omezená a není úkolem soudu v intencích §16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, vymezovat pravidla pro zajištění řádného chodu politické strany, ale toliko posuzovat soulad rozhodnutí se zákonem či stanovami, je-li jím zasahováno významným způsobem do sféry určitého člena politické strany.
Stejně tak jako ve shora odkazované věci i nyní Nejvyšší soud znovu připomíná, že závěr soudů nižších stupňů o obsahu stanov žalované (politické strany), dovolateli takto současně kritizovaný, patří ke skutkovým zjištěním, jež nelze účinně zpochybnit dovoláním (které lze podat toliko z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; §241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedené platí i ve vztahu ke zjištění, že stanovy žalované v rozhodné době nepodmiňovaly rozhodnutí výkonné rady o zrušení licence místnímu sdružení návrhem či podnětem jiného orgánu či člena strany; rovinu skutkových závěrů v zásadě neopouští ani argumentace dovolatelů o nedodržení procedury pro zrušení licencí místním sdružením.
Rozpor s výslovným zněním zákona nebyl pak dovolateli ani zde formulován. Odkazuje přiměřeně i na judikaturu ve věcech spolkových (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3781/2014), Nejvyšší soud již dříve také uvedl, že apriori jistě nelze vyloučit posouzení stanov politické strany též prizmatem obecných právních principů, kdy ve výjimečných a odůvodněných případech lze pak přistoupit ke zrušení rozhodnutí založených na takto „vadných“ vnitřních předpisech, ovšem s tím, že k soudní ingerenci do rozhodovacích procesů politické strany z důvodu nedemokratičnosti stanov je třeba přistupovat výjimečněji než v případě spolků (občanských sdružení), podléhá-li demokratičnost stanov politické strany kontrole již při její registraci.
Jistou závažnost mohly by tak mít námitky ohledně nedemokratičnosti stanov politické strany, na nichž jsou pak založena rozhodnutí jejích orgánů. I v nyní posuzované věci nicméně dovolací soud odkazuje na již dříve vyslovený závěr, že napadená rozhodnutí objektivně nezasáhla významným způsobem do práv žalobců. Naopak je tento zásah třeba vnímat v intencích výše rozvedené zásady autonomie politické strany zahrnující také povinnost členů podrobit se rozhodnutím orgánů strany. Napadenými rozhodnutími (kdy námitky dovolatelů směřují výlučně k usnesení výkonné rady) nedošlo k vyloučení členů, kteří měli možnost „přeregistrovat se“ do jiného místního sdružení, či opětovně založit místní sdružení (a kdy nelze ztrácet ze zřetele ani odvolacím soudem současně akcentované zjištění o důvodném podezření, že v dané oblasti (Praha-západ) docházelo při činnosti žalované „ke spekulování s mrtvými dušemi“, tzv. „velrybaření“).
Brojí-li pak dovolatelé proti stanovené podmínce trvalého pobytu zakládajících členů při opětovném založení místního sdružení, odkazuje se i v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4379/2014, v němž bylo oprávnění výkonné rady ke stanovení této podmínky ve vztahu k zakládajícím členům místního sdružení shledáno souladné se stanovami, kdy šlo o diskreci příslušného orgánu žalované, jímž byly veškeré podmínky stanoveny transparentně předem.
Ani námitka dovolatelů, že došlo k faktickému vyloučení „nepohodlných“ členů žalované jejich nepřijetím do jiného místního sdružení, nemůže vést k soudní ingerenci do napadeného rozhodovacího procesu žalované (a nemůže založit přípustnost dovolání), jestliže – jak odvolací soud poznamenal i v této věci – není přezkum rozhodnutí (či nečinnosti) místních sdružení předmětem tohoto řízení (a kdy v dané věci napadené rozhodnutí výkonné rady naopak umožňovalo žalobcům a jiným členům žalované, jejichž místnímu sdružení byla licence zrušena, zaregistrovat se ve stanovené lhůtě v jiném místním sdružení, či místní sdružení – za předem stanovených podmínek – opětovně založit).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů, jimiž se vymezují vůči právnímu názoru, dle nějž nelze rozhodnutí politické strany posuzovat v rovině hmotněprávní, neboť na takovém závěru (názoru) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (kdy se odvolací soud i v nyní posuzované věci zabýval nejenom záležitostmi procedurálními, ale akcentoval i obsah rozhodnutí žalované, v kontextu pravomocí její výkonné rady, a v neposlední řadě měl na zřeteli i to, došlo-li k zásahu do základních práv žalobců).
Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani dovolateli vznesená kritika postupu soudů nižších stupňů v řízení, jež zde vystihuje nanejvýše vady řízení, k nimž však dovolací soud – v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – přihlíží jen v případě přípustného dovolání. To se týká i dovolateli kritizovaného postupu soudu, pokud neprovedl některé z navrhovaných důkazů. K této naposled uvedené námitce sluší se snad připomenout, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což odvolací soud v posuzované věci – s logickým a srozumitelným zdůvodněním nadbytečnosti dalších navržených důkazů – ve stručnosti učinil.
Přestože pak dovolatelé uvádějí, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, jenž zahrnuje i výroky o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nim již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznášejí. Proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto v celém rozsahu a kdy náklady žalované, spojené s podáním obsahově skromného vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu