ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3116.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3116/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. Z. Z. , zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, proti žalované DEMVED a.s. se sídlem v Pardubicích – Zelené Předměstí, Sladkovského 446, identifikační číslo 25971077, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o zaplacení 902.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 221/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. března 2011, č. j. 23 Co 587/2010-280, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 902.720,- Kč (s příslušenstvím) s odůvodněním, že tuto částku jí uhradila na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo následně v dovolacím řízení zrušeno. Protože právní důvod k plnění odpadl, je jí žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. března 2010, č. j. 5 C 221/2006-228, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 902.720,- Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 11. 2003, č. j. 18 Co 362/2003-250, zaplatila dne 2. 9. 2004 žalované, jako právní nástupkyni P. Z., částku 902.720,- Kč z titulu vypořádacího podílu zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (žalobkyně a P. Z.); toto rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 22 Cdo 1052/2004-277, zrušil. Žalovaná tak získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, neboť odpadl právní důvod plnění vypořádacího podílu ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, a vznikla jí povinnost majetkový prospěch žalobkyni vydat. Protože žalovaná v průběhu řízení uplatnila kompenzační námitku, soud prvního stupně zkoumal její opodstatněnost. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně si v letech 1995 až 1997 postupně půjčila od T. M. finanční prostředky na rekonstrukci domu v P. Mimo jiné si půjčila částku 2,200.000,- Kč; splatnost této půjčky nebyla smluvními stranami sjednána a vráceno z ní bylo pouze 300.000,- Kč. Žalobkyně dne 13. 6. 1995 písemně potvrdila, že si od T. M. půjčila 2,200.000,- Kč, a přislíbila, že v průběhu července 1995 vypracuje její právní zástupce jak písemnou smlouvu o této půjčce, tak i splátkový kalendář; k tomu však nedošlo. Dne 21. 6. 2000 žalobkyně písemně uznala, že T. M. dluží „ 8,000.000,- Kč z titulu půjčky, kterou jí poskytl na rekonstrukci objektu v P. “; a bylo sjednáno, že dohoda o úhradě tohoto dluhu a úrocích, příp. o zajištění dluhu, bude uzavřena samostatně na základě návrhu žalobkyně. Smlouvou z 20. 11. 2006, resp. 9. 4. 2009, postoupil T. M. žalované svou pohledávku za žalobkyní ve výši 1,000.000,- Kč představující část půjčky 2,200.000,- Kč. T. M. a žalobkyně založili obchodní společnost AVAL MZ spol. s r. o.; ve společenské smlouvě ze dne 7. 7. 1998 byla mimo jiné sjednána splatnost dluhu v celkové výši 6,000.000,- Kč sestávajícího z půjček, které T. M. žalobkyni do té doby poskytl na rekonstrukci a opravy domu v P., a to do 31. 12. 2007. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že T. M. půjčil žalobkyni mimo jiné 2,200.000,- Kč, přičemž doba splnění této půjčky byla ponechána na vůli žalobkyně. Neuvěřil žalované, že žalobkyně se s T. M. dohodla, že všechny jeho pohledávky z půjček jsou splatné k 31. 12. 2007; dovodil, že termín splatnosti uvedený ve společenské smlouvě obchodn í společnosti AVAL MZ spol. s r. o. se vztahoval toliko k vypořádání vztahů mezi společníky obchodní společnosti. Protože žalobkyně dobu plnění sama neurčila, přičemž splatnost pohledávky nebyla určena ani jiným zákonným způsobem podle §564 obč. zák. není tato pohledávka dosud splatná a tudíž ani způsobilá započtení vůči žalobou uplatněnému nároku. Nároky z dalších pohledávek, které měl P. Z. vůči žalobkyni podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 2. 2008, č. j. 23 Co 525/2006-340, nemohly být žalované platně postoupeny (a nemohlo tudíž dojít k jejich započtení), neboť dne 14. 8. 2002 si P. Z. převzal usnesení o nařízení exekuce a od tohoto data vůči němu působí generální inhibitorium.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. března 2011, č. j. 23 Co 587/2010-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 902.720,- Kč za dobu od 14. 10. 2005 do 31. 12. 2007; ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 902.720,- Kč s úroky z prodlení od 8. 9. 2005 do 13. 10. 2005 a od 1. 1. 2008 do zaplacení jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinna jí vydat. Na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že došlo k zániku této pohledávky započtením; žalovaná vůči pohledávce žalobkyně na svoji obranu uplatnila k započtení svou pohledávku ve výši 1,000.000,- Kč, v jejímž důsledku došlo k zániku žalované pohledávky, a to - s ohledem na splatnost započítávané pohledávky - dnem 1. 1. 2008. Ze společenské smlouvy uzavřené mezi T. M. a žalobkyní dne 7. 7. 1998 při zakládání obchodní společnosti AVAL MZ s.r.o. a ze svědecké výpovědi T. M. vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně a T. M. si sjednali, že půjčka ve výši 2,200.000,- Kč je splatná dne 31. 12. 2007. Takovou dohodou došlo k novaci původního ujednání o splatnosti půjčky ponechané na vůli žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně - s výjimkou výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z žalované částky za dobu od 14. 10. 2005 do 31. 12. 2007 - dovolání. V prvé řadě odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně interpretoval obsah kvitance ze dne 13. 6. 1995 a společenské smlouvy AVAL MZ s.r.o., resp. že nesprávně zjistil vůli smluvních stran projevenou v těchto listinách. Skutková zjištění, že splatnost půjčky ve výši 2,000.000,- Kč byla nejprve ponechána na vůli dlužníka (jak je dovozováno z kvitance), a že posléze došlo k dohodě o splatnosti této půjčky ke dni 31. 12. 2007 (jak je dovozováno ze společenské smlouvy) nemají oporu v provedeném dokazování. Listina ze dne 13. 6. 1995 žádné ujednání o splatnosti půjčky neobsahuje a z jejího obsahu nelze dovozovat vůli smluvních stran ponechat splatnost zde kvitované půjčky na vůli dlužníka (žalobkyně); smluvní strany (žalobkyně a T. M.) zde pouze avizovaly, že se na splatnosti půjčky dohodnou, resp. že dlužník věřiteli nabídne k akceptaci splátkový kalendář. Zda byl splátkový kalendář vypracován, odvolací soud nezjišťoval. Společenská smlouva ze dne 7. 7. 1998 upravovala pouze poměry mezi společníky obchodní společnosti AVAL MZ s.r.o.; hovoří-li se v ní o splatnosti pohledávky T. M. za žalobkyní, pak pouze pro případ, že obchodní společnost dluh žalobkyně z půjček převezme. Ze smlouvy se nepodává, že by měla upravovat jiné závazkové vztahy společníků než ty, které jsou „neoddělitelně spjaty s jejich podnikáním“. Nelze z ní tudíž ani dovozovat, jak nesprávně učinil odvolací soud, že mezi věřitelem T. M. a dlužníkem (žalobkyní) došlo ke sjednání splatnosti půjčky, resp. že došlo k novaci původního závazku ze smlouvy o půjčce. Žalobkyně zdůrazňuje, že svědek T. M. v daném řízení při jednání soudu dne 14. 10. 2009 vypověděl, že při poskytování půjček nebyla sjednána doba splatnosti. Vedle těchto pochybení při zjišťování skutkového stavu věci žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy (spisy sp. zn. 17 C 158/2010 a 15 C 89/2010 Okresního soudu v Pardubicích), byť je nešlo navrhnout dříve, než v odvolacím řízení. Z nich totiž vyplývá, že „půjčka není splatná a její splatnost byla ponechána na vůli dlužníka“ popř. že „půjčka je splatná a k její splatnosti došlo v důsledku uznání závazku ze dne 21. 6. 2000“.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem, a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/).
Ačkoli žalobkyně v dovolání výslovně avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., obsahové vymezení dovolacích námitek, jimiž prosazuje názor, že z listiny ze dne 13. 6. 1995 nelze dovodit, že vůlí zde uvedených smluvních stran bylo ponechat splatnost půjčky ve výši 2,200.000,- Kč na vůli dlužníka, a že ze společenské smlouvy uzavřené v souvislosti se založením obchodní společnosti AVAL MZ s.r.o. nevyplývá, že mezi ní a T. M. byla posléze dohodnuta splatnost této půjčky do 31. 12. 2007, lze podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 3 o. s. ř.; zmíněné námitky jsou totiž založeny na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění.
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění právního úkonu (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování toho, kdo úkon učinil.
V listině ze dne 13. 6. 1995 (označované jako „kvitance“) žalobkyně potvrzuje, že „obdržela od arch. M. půjčku 2.200.000,- Kč“, a avizuje, že smlouvu o půjčce a splátkový kalendář vypracuje její právní zástupce JUDr. Krmenčík s tím, že „splátkový kalendář bude vypracován v průběhu měsíce července na základě obdržení úvěru a rozpočtu na rekonstrukci domu v P.“. Listina je psaná rukou žalobkyně a je jí signována. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z uvedené listiny, dovodil, že termín splatnosti půjčky 2,200.000,- Kč byl ve smyslu §564 obč. zák. ponechán na vůli dlužníka (žalobkyně). Byl přitom veden úvahou, že předpokládali-li účastníci smlouvy o půjčce, že dluh z půjčky bude dlužníkem plněn ve splátkách podle splátkového kalendáře vypracovaného právním zástupcem žalobkyně ( „tedy někým, kdo se bude bezpochyby řídit pokyny žalobkyně“ ), bylo „splnění závazku závislé na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník“ (jen žalobkyně mohla dát pokyn k vypracování splátkového kalendáře) a jde tudíž „o případ, kdy je plnění přenecháno na vůli dlužníka podle §564 obč. zák.“ . Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud obsah písemné kvitance dezinterpretoval, učinil-li shora zmíněný závěr (tj. dovodil-li, že splatnost půjčky 2,200.000,- Kč, kterou T. M. žalobkyni poskytl, byla ponechána na vůli žalobkyně). Odvolací soud obsah listiny z 13. 6. 1995 vyložil správně nejen podle zde obsaženého slovního vyjádření, ale použil rovněž logický výklad a zvážil všechny okolnosti případu (svědek T. M. vypověděl, že splatnost půjčky byla ponechána na vůli žalobkyně). Žalobkyně v listině výslovně potvrzuje existenci svého dluhu, jeho výši a důvod; ze slovního vyjádření lze pak dovodit i dohodu stran smlouvy o půjčce, že splátkový kalendář, jehož nezbytným obsahem je určení splatnosti půjčky (resp. jednotlivých splátek), bude vypracován právním zástupcem žalobkyně. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že má-li být splátkový kalendář vypracován osobou jednající jménem žalobkyně, lze za situace, kdy z žádného jiného důkazu se nepodává opak, dovodit, že stanovení splatnosti bylo ponecháno na vůli žalobkyně. To ostatně nepřímo dokládá i poměrně dlouhá doba, po kterou žalobkyně půjčku nevracela, a věřitel T. M. přitom zůstal pasivní (logicky vzato, neobával se promlčení dluhu). Z textu kvitance ani z žádného jiného důkazu potom nevyplynulo, že by si T. M. vymínil schválení splátkového kalendáře, jak v dovolání podsouvá žalobkyně.
Rovněž při zjištění obsahu společenské smlouvy odvolací soud nepochybil. Neodchýlil se od výslovného projevu vůle smluvních stran zachyceného v písemné formě daného právního úkonu. Ze společenské smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a T. M. dne 7. 7. 1998 v souvislosti se založením obchodní společnosti AVAL MZ s.r.o. se podává, že „společnost ve smyslu ustanovení §531 obč. zák. převezme dluh (půjčku) dlužníka Ing. Z. Z. poskytnutý věřitelem arch. T. M. v celkové částce 6.000.000,- Kč s termínem splatnosti do 31. 12. roku 2007 a úrokem v procentech ročně rovnajících se míře inflace vyhlašované za uplynulý rok ČSÚ. Dluh byl investován dlužníkem do rekonstrukce a oprav domu v P. Tímto převzetím dluhu zanikne označený závazek dlužníka a dlužníkem se stane společnost, s čímž věřitel a dlužník bezvýhradně souhlasí a svými podpisy na této společenské smlouvě potvrzují.“ Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že již jazykový výklad uvedeného textu umožňuje bez pochybností uzavřít, že účastníci společenské smlouvy akceptovali, že dluh z půjček, které T. M. poskytl žalobkyni na rekonstrukci jejího domu (tedy i z půjčky ve výši 2.200.000,- Kč) je splatný dne 31. 12. 2007. Naopak ve smlouvě není nikterak slovy vyjádřeno, že by se uvedený termín splatnosti dluhu z půjček sjednával pouze pro případ, že dojde k realizaci jeho převzetí zakládanou obchodní společností, popř. že by „neplatil“ v případě, že by žalobkyně a T. M. nebyli (přestali být) společníky obchodní společnosti, jak v dovolání prosazuje žalobkyně. Termín splatnosti, ať již byl dohodnut při uzavření společenské smlouvy či dříve, slouží pouze jako jeden z identifikátorů dluhu žalobkyně vůči T. M., jenž měl být zakládanou společností převzat (k čemuž nedošlo), a to vedle údajů o jeho výši, osobě dlužníka, právním důvodu a určení účelu, k němuž půjčky sloužily.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při výkladu kvitance ani společenské smlouvy nepochybil (obsah právních úkonů interpretoval správně nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale rovněž za použití logického výkladu a při zvážení všech okolností, přičemž se neodchýlil od výslovného projevu vůle účastníků zachycené v písemné formě) a následně správně uzavřel, že smluvní závazek z půjčky 2,200.000,- Kč, jejíž část T. M. dne 23. 11. 2006, resp. 9. 4. 2009 postoupil žalované (a žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce toto postoupení řádným a v průběhu řízení prokázaným způsobem oznámil), byl v otázce jeho splatnosti dohodou smluvních stran změněn (a to bez ohledu na to, že není postaveno na jisto, zda tento termín byl ujednán při uzavírání společenské smlouvy nebo dříve a ve smlouvě byl pouze následně zaznamenán). Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn.
Výtka žalobkyně, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže „nedoplnil důkazní řízení, resp. neprovedl listinné důkazy (spisy Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 15 C 89/2010, 17 C 158/2010 a 4 T 20/2009), jejichž provedení navrhovala ve svém vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně, a jimiž mínila prokázat „ rozdílnost projevů vůle Ing. T. M. “ souvisejících s jeho pohledávkou za ní, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. To znamená, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, strana 570). Nejvyšší soud se již v řadě rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz. Ve své rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008), provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95).
V posuzovaném případě soud prvního stupně při jednání dne 26. 2. 2009 provedl důkaz protokolem, v němž byla zaznamenána výpověď poškozeného svědka T. M. ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 20/2009, včetně úředních záznamů o jím podaném vysvětlení a jeho doplnění, při svém jednání dne 14. 10. 2009 T. M. vyslechl jako svědka, k dispozici měl i relevantní písemnosti ze spisu sp. zn. 15 C 89/2010 a při jednání dne 24. 3. 2010 účastníky řízení poučil podle §119a odst. 1 o. s. ř.; protože účastníci řízení návrhy na další dokazování neměli, nemusel soud prvního stupně ve svém rozhodnutí odůvodňovat, proč některé navržené důkazy neprovedl. Odvolací soud vycházel z důkazů provedených již soudem prvního stupně, odlišně od něho vyhodnotil pouze jediný z důkazů – společenskou smlouvu ze dne 7. 7. 1998; z ní oproti soudu prvního stupně zjistil, že žalobkyně se s T. M. dohodli, že dluhy z půjček, poskytnutých žalobkyni na rekonstrukci domu v P-, se stávají splatnými k 31. 12. 2007 (tento údaj ostatně koresponduje s údajem, který T. M. uvedl coby poškozený svědek v trestním řízení). Jestliže odvolací soud při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti považoval údaj uvedený v listině za nezpochybnitelný údaji čerpanými z výpovědi svědka T. M., bylo nadbytečné, aby doplňoval dokazování důkazem (konkrétně spisem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 17 C 158/2010, který jediný neměl soud prvního stupně k dispozici), jímž žalobkyně hodlala zpochybnit věrohodnost zmiňovaného svědka. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl tudíž naplněn.
Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto její dovolání jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu