ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1978.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1978/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Z. V. , bytem v P., zastoupen Mgr. Davidem Řehákem, advokátem v Praze 5, Holečkova 100/9, proti žalovanému: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za vedlejší účasti na straně žalovaného: 1) Státní statek hl. m. Prahy, s. p. v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Holečkova 9, zastoupen JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem v Praze 2, Slezská 36 a 2) Česká republika – Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o uložení povinnosti převést pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 258/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 55 Co 547/2011-174, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byly ve výroku I. změněny výroky I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 8. 2011, č. j.
34 C 258/2010-125, tak, že byla zamítnuta jednak žaloba s požadavkem na uložení povinnosti žalovanému podat písemné ohlášení u katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště P., osvědčující podle §10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přechod práva hospodaření k nemovitosti parc. – zastavěná plocha a nádvoří, zapsáno v katastru nemovitostí pro katastrální území K., obec P., na LV, na žalovaného, a rovněž žaloba s požadavkem na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu ve výši 1660/24947 k pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, zapsáno v katastru nemovitostí pro kat. úz. K., obec P. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že ve vztahu mezi žalobcem, žalovaným a druhým vedlejším účastníkem na straně žalovaného na jejich náhradu nemá právo žádný z těchto účastníků. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byla žalobci uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku na straně žalovaného náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 21.720,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal výše uvedeného zápisu (ohlášení) přechodu práva hospodaření s nemovitostmi a uzavření dohody o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu. Žalobce je vlastníkem bytové jednotky, nebytového prostoru – garáže a spoluvlastníkem nebytového prostoru – dílny, vše nacházející se v budově, kat. úz. K., obec P., zapsané na LV. Žalobce nabyl vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem dne 3. 4. 2009 na základě Smlouvy o převodu vlastnictví jednotky ze dne 27. 2. 2009. Současně přešel na žalobce spoluvlastnický podíl ke společným částem domu ve výši 1660/24947, který je postaven na pozemcích (pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, právo hospodaření k nim má první vedlejší účastník na straně žalovaného). Tyto pozemky jsou předmětným domem plně zastaveny a tvoří s ním jeden funkční celek.
Soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen podat písemné ohlášení u katastrálního úřadu o přechodu práva hospodaření k nemovitosti parc. na žalovaného a rovněž zavázal žalovaného uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu ve výši 1660/24947 k témuž pozemku. Ohledně námitky promlčení uvedl, že nemožnosti domáhat se promlčení nároku podle §60a zákona č. 219/2000 Sb. svědčí již samotné znění tohoto ustanovení, v němž není nijak stanovena lhůta pro domáhání se nároku na převod vlastnictví a šla by i proti jeho smyslu.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Věc posoudil z pohledu obecných ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Podle soudu vlastník nemovitosti – tehdy Bytové družstvo Š., právní předchůdce žalobce -, postavené na předmětném pozemku, mohl své právo na převod pozemků vykonat poprvé dne 1. 7. 2001; promlčecí doba žalobci nemohla běžet s ohledem na jeho právní nástupnictví individuálně. Soud též neshledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nárok žalobce odvolací soud posoudil jako promlčený a proto změnil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno výše.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z diformity rozsudků soudů nižších instancí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Žalobce v dovolání uvádí mj. i otázku, zda nárok žalobce podle ustanovení §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. podléhá promlčení či nikoli, a pro případ, že by promlčení podléhal, od kdy promlčecí lhůta běží - zda od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., nebo zda běží zvlášť vždy pro další oprávněnou osobu, tj. právního nástupce vlastníka nemovitostí. Žalobce opětovně poukazoval na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5387/2008 a na skutečnost, že sám zákon č. 219/2000 Sb. nikde neuvádí lhůtu pro uplatnění nároku. Na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který zcela souhlasil se závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána při změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé soudem odvolacím. V projednávané věci je tzv. diformita rozsudků soudů nižších instancí dána a proto dovolací soud posoudil dovolání žalobce přípustným, nikoliv však důvodným.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5387/2007, na který žalobce poukazuje v dovolání, uvedl:
Smyslem ustanovení §60a zákona o majetku ČR (a též ustanovení §21 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů) je bezúplatný převod pozemků ve státním vlastnictví, které tvoří jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva, do vlastnictví tohoto družstva, příp. vlastníka již převedené bytové jednotky v takovém domě. Jinými slovy řečeno, vlastník bytového domu, resp. bytové jednotky, by měl současně být vlastníkem pozemku pod tímto domem, neboť nejednotnost vlastnictví těchto nemovitostí s ohledem na charakter jejich užívání je nežádoucí; přestože tuto dualitu současná právní úprava připouští (srov. např. §120 odst. 2 občanského zákoníku či §21 zákona o vlastnictví bytů).
Nejvyšší soud svým pozdějším rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, vydaným stejným senátem, avšak v jiném složení, judikoval, že nárok obce na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. je právem majetkové povahy a promlčuje se podle ustanovení §100 a 101 obč. zák.
Z posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá týž závěr, který již vyjádřil odvolací soud ve svém rozsudku. Přestože se v pořadí druhé uváděné rozhodnutí přímo nedotýká zákona č. 219/2000 Sb., jde o problematiku obdobnou a v obecné rovině jsou závěry soudu přímo použitelné i pro nyní projednávanou věc. To platí tím spíše v situaci, kdy v zákoně č. 219/2000 Sb. není obsažena úprava promlčení a běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na převod spoluvlastnického podílu, tj. nároku majetkové povahy.
Bytové družstvo Š. – právní předchůdce žalobce – uplatnilo nárok na bezúplatný převod spoluvlastnického podílu v roce 2005. Osoby uvedené v §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. (vloženo novelou č. 229/2001 Sb.) mohly nárok na bezúplatný převod podle tohoto zákona poprvé uplatnit dnem, kdy novela nabyla účinnosti, tj. dnem 1. 7. 2001. Toto datum stanovil i odvolací soud jako počátek promlčecí doby. Bylo v zájmu právního předchůdce žalobce své právo na bezúplatný převod spoluvlastnického podílu k pozemku uplatnit, a to co nejdříve, přičemž promlčecí lhůta tří let je dostatečně dlouhou pro možnost domáhat se příslušného práva. Žalobce, jakožto sukcesor bytového družstva, se sám již promlčeného práva svého předchůdce úspěšně domáhat nemůže. Dovolací soud proto neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud dovolání žalobce s ohledem na výše uvedené jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud však neskrývá překvapení nad postupem státu, v jehož zájmu by mělo být postavit najisto právní vztahy k nemovitostem, které jsou v jeho vlastnictví a současně tvoří jeden funkční celek s nemovitostmi ve vlastnictví soukromých osob. Právě stát by v takových situacích měl být tím, kdo dispoziční úkon v podobě převodu příslušného podílu na nemovitosti iniciuje. O to víc je zarážející, že stát v projednávané věci uplatňuje námitku promlčení takového nároku. Soud též v této souvislosti poukazuje na právní úpravu nového občanského zákoníku, která se vrací k principu římského práva, podle něhož je pozemek právně spojen (součást) se stavbou - superficio solo cedit (§3054 a násl.).
Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření však bylo za žalovaného sepsáno pověřenou zaměstnankyní, nikoliv prostřednictvím zástupce, žádné náklady řízení nebyly vyčísleny, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu