ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1992.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1992/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 773/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 12 Co 418/2005-108 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č. j. 4 C 773/2001-87, ve výroku pod bodem I zastavil řízení ve vztahu k tehdejšímu žalobci a) Ing. J. D., ve výroku pod bodem III připustil změnu žaloby ze dne 26. 4. 2004 a ve výroku pod bodem IV zamítl návrh žalobce na určení, že je vlastníkem pozemku p.č. 278/5 – orná půda, o výměře 1480 m2 zapsaného na LV č. 76 pro k. ú. O. na M. (dále jen „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a V).
Soud prvního stupně z provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobce b) se stal vlastníkem předmětného pozemku na základě trhové smlouvy ze dne 8. 7. 1947 (tato smlouva byla pro nezletilost žalobce b/ schválena soudem dne 8. 7. 1947) a jako vlastník byl evidován v pozemkové knize, knihovní vložka č. 135. Na základě přídělového řízení v roce 1948 byl pozemek přidělen M. S. a J. S. st., právním předchůdcům J. S. a J. S. ml. Žalobci se nepodařilo prokázat, že se původní přídělci přídělu vzdali a v řízení bylo zjištěno, že J. S. a J. S. ml. jsou spoluvlastníky předmětného pozemku, každý v rozsahu ½. Rozhodnutím Okresního úřadu v T. - pozemkového referátu ze dne 5. 4. 1995 nebylo žalobci přiznáno vlastnické právo k předmětnému pozemku, ačkoli žalobce byl shledán osobou oprávněnou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a byly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, protože tento pozemek je ve vlastnictví fyzických osob.
Soud prvního stupně neshledal určovací žalobu důvodnou s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že „osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době stanovené v jednotlivých právních předpisech, tedy i v zákoně č. 229/1991 Sb., bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučních předpisů“. Žalobce svůj nárok mohl uplatnit u soudu podle zákona o půdě. V prekluzivní lhůtě stanovené v §13 odst. 3 tohoto zákona tak však neučinil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací (poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 4. 2005, č. j. 4 C 773/2001-99, rozhodl, že na místě žalovaného J. S., který zemřel po vyhlášení jeho rozsudku, bude v řízení dále pokračováno s žalovaným J. S.) rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j. 12 Co 418/2005-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rovněž vycházel z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, a proto se ztotožnil s právním názorem vysloveným soudem prvního stupně v jeho rozsudku, jejž shledal věcně správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely o právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, přestože nárok dovolatele nelze posuzovat podle zákona o půdě, čímž byl rozšířen „výklad právního názoru Nejvyššího soudu i na věci, kterých se tento výklad netýká“, a bylo tak rozhodováno v rozporu s hmotným právem. Dovolatel uvádí, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by jeho vlastnictví přešlo na stát, proto ani nemohlo dojít k přídělovému řízení ve prospěch právních předchůdců žalovaného. Přídělové řízení bylo dle dovolatele prováděno podle §11 zákona č. 90/1947 Sb. a bylo časově omezeno, takže fyzické osoby nemohly nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku na základě přídělové listiny z roku 1961. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly dokazováním toho, jestli dovolatel pozbyl svého vlastnického práva přechodem na stát. Dle dovolatele je určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. namístě, neboť v minulosti došlo k duplicitnímu zápisu vlastnického práva ve prospěch předchůdců žalovaného, když dovolatel svého vlastnického oprávnění nepozbyl a svůj nárok nemohl uplatnit podle zákona o půdě. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a zavázal žalovaného k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Odvolací soud v dané věci vycházel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát v tzv. rozhodné době (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 občanského zákoníku) ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. K tomu lze dodat, že podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky (nepravomocného rozhodnutí, neplatného právního úkonu).
Zásadní výklad k právní otázce vztahu restitučních předpisů a obecných předpisů o ochraně vlastnického práva byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v němž Ústavní soud mimo jiné dovodil: Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c/ o.s.ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Základní podmínkou uplatnění určovací žaloby je naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele (žalobce) není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. V nálezu ze dne 2.2.2006, sp. zn. II.ÚS 346/03, Ústavní soud konstatoval, že pokud by obecné soudy postupovaly v rozporu s uvedenými závěry, zasáhly by ústavně garantované právo na spravedlivý proces a vlastnické právo (čl. 36 a č. 11 Listiny základních práv a svobod).
Judikatura Nejvyššího soudu uvedené závěry respektuje (srov. např. rozsudky ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 750/2006, nebo ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005).
Neshledal-li tedy odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, žalobu důvodnou, neodchýlil se od konstantní judikatury, proto nelze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu